NA ROZTRHÁNÍ: Když děláme věci stejně, nemůžeme očekávat jiný výsledek

80. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: B(L)E EL WE aneb jídlo do ručičky volume 2
81. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pravda o menstruačním kalíšku
82. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Do lékárny už téměř nechodím
83. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Běž ty kaze utíkej...
84. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ta nejlepší rozhodnutí přichází instinktivně 

Rýma, kašel, týden pohoda, rýma, kašel, týden pohoda, a když už si konečně myslím, že s přicházejícím slunečným počasím přijde i trošku víc optimismu do zdravotního stavu (zejména Vincenta), přijde teplota a pro změnu se přidá i rýma a kašel. Tím mě opět odřízne od světa lidí, protože v tomto stavu můžeme jít maximálně na procházku, abychom nebyli pořád jen doma.

Co vám budu povídat. Celá ta zima je v tomhle na nic, týden nějaké aktivity a dva týdny doma. Stejně jako opět zamrzá všechno venku, tak to zamrzá i ve mně. Nálada se zastavila v místě, kde stojí i rtuť teploměru, a to, že Míra chodí z práce později, než je zdrávo, tomu moc nepřidává. Cítím, jak je to jediná věc z celého dne, na kterou se opravdu těším a ke které se upínám. Až přijde domů. Když v půl páté napíše, že dojde kolem šesté, moje nálada ještě víc poklesá, a když před šestou napíše, že teprve vyráží z práce, začala bych nejradši rozbíjet talíře.

Jestli jsem kdy byla „sociální ženou“, tak s dětma si připadám úplně zabedněná a slovo sociální znám poslední dobou jen z virtuální reality. Pro děti bych se rozkrájela, není dne, kdy bych se nad nimi alespoň pět minut  (samozřejmě hlavně, když spí) nerozplývala láskou, ale když druhý měsíc vyndávám z kapes jen usoplené kapesníky, je toho už moc. A tak každý večer odpočítávám minuty do příchodu Míry, abych se v nejlepším případě zavřela sama do koupelny a měla chvíli JEN pro sebe, a pak chvíli JEN společně. Jenže v té koupelně se většinou potkáváme, až když koupu kluky, a mezitím co uspávám Artura, Míra usne při uspávání Vincenta.

V takové dny si opravdu připadám jako všechno, jen ne žena. Uvařeno, uklizeno, vypráno, děti v posteli a já sama se sebou, přemýšlející nad tím, jak tohle ukoučovat a nezbláznit se z toho. Koukám na vypnutou televizi a vedu hovory k sobě jak Markus Aurelius. O pomíjivosti materiálních věcí, o tom, jak si to nebrat osobně, o tom, jak se zbavit těchto pocitů, abych je neventilovala a nekazila rodinnou atmosféru ve chvíli, kdy on přichází natěšený domů. Jde to těžko, ale jde to. Musíme o tom mluvit, a to dřív, než vůči sobě vypěstujeme nějaký afekt.

Zima je ideální období na to zabřednout do nějakého stereotypu. Ideální období pro depky a ideální období pro krize. Obzvlášť s nemocnými dětmi je to opravdu zkouška ohněm, protože pak není ani útěk ven. Tuto zimu víc než kdy jindy pociťuji, jak je každý den stejný. Určitě tomu napomáhá i prostředí, kde ještě nemám tolik známých a město, v kterém znám jen cestu na bazén a do obchodu. Dokážu si představit, že se člověk v určitém okamžiku zasekne v té rutinně a nedokáže se pohnout z místa. Ztrácí staré přátelé, které nebaví poslouchat nářky, přestává mít čas na své koníčky, protože děti nikdo nepohlídá, a ve finále se cítí sám a dny jsou jen šedivé.

„Mamiii, „miskovat!“ křičí na mě Vincent po ránu, kdy se zase ponořuji do takových myšlenek. Nečeká na moji reakci a běží si pro židličku, aby si stoupl k místu, kde je na lince připevněný mixér. Má rád, když mu do nádobky připravím ovoce, uzavřu a on to tam sám vloží, otočí a „bzzzz“.... Je z toho úplně u vytržení. Pak si vytáhne brčko a u svého stolečku celou sklenici vypije.

 V tomhle počasí nemám fakt chuť dělat smoothie. Jediná věc, na kterou se poslední dobou vzmůžu je namazat chleba s máslem a šunkou, nebo medem. Když se mi moc chce, udělám nějakou zdravou kaši. „Vincíku, dneska fakt ne,“ kouknu na něj s rezignovaných pohledem a nejradši bych ho umlčela pohádkou a šla si ještě lehnout za Arturem, který dospává. Když ale vidím tu bouři emocí, co se mu začíná zmítat v hlavě, ustoupím a překonám svoji lenost. „Postavme se k tomu s úsměvem,“ říkám si, abych se trošku nakopla a ve finále si užíváme krájení ovoce spolu.

Když pak popíjím lahodný nápoj, přistihnu se, jak se usmívám. Vzpomněla jsem si na Mexiko a na rána s čerstvým grepovým džusem. A na Guatemalu a luxusní Šakšuku, kterou jsem tam poprvé ochutnala v Izraelském hostelu. „Šakšuka! To je nápad!“ A tak zatímco máme na chvíli zaplněné žaludky ovocným koktejlem, mám čas udělat k snídani něco smysluplnějšího, než ten tradiční chleba.

Je to maličkost, ale cítím, že to je to, co jsem potřebovala.  Takové malé nakopnutí mě sice dostalo na chvíli z mé „komfortní“ zóny, do které jsem pravděpodobně díky té zimě spadla, ale to vybočení mimo hranici stereotypu mi přináší do hlavy jiné myšlenky. Hlavně vzpomínky na cestování a ty krásné dny, které jsme s Mírou společně prožili. „Tohle musíme jednou absolvovat i s dětmi,“ usmívám se v duchu na opékající se papriky a hned je den veselejší. A to díky tomu, že jsem vyslechla přání mého dítěte.

Kdysi jsem četla, že stačí jen trošku vybočit z obvyklé trasy, a narazíte na něco nového, co vám může změnit život. Ono asi nejde tak o to, co nového na té trase potkáte, ale jak začnete věci vnímat, když nepojedou kolem vás denně jak zaseklá páska. A to ráno, kdy mě Vincík „donutil“ mixovat, mi vlastně změnilo pohled na věc.

„Na co jako čekám? Až zahřmí?“ dojde mi, jak jsem se nechala tím vším pohltit a spoléhala se jen na Míru, že mě bude „zachraňovat“. Místo, aby ho po celém dni v práci vítala žena, na kterou se těší, vítala ho utahaná ženská a navíc nabroušená, že jde pozdě.

„Já vím, že za to taky nemůžeš, že toho máš moc,“ říkám mu jeden den, když přijde z práce. „Jsem protivná, protože není nic, co by mě nakopávalo,“ začnu se trošku litovat a vím, že se musím začít zas nějak seberealizovat. „Nechci, abychom za chvíli úplně přestali mluvit, protože já budu denně uražená, že jdeš pozdě domů a musím to zvládat sama, a ty budeš denně bez nálady, jen co mě tak uvidíš.“ Začneme se oba usmívat, protože je to absurdní. Zpětně si uvědomuji, že když se mi něco podařilo, nějaký osobní projekt, nebo když jsem měla prostě jen fajn den v dobré společnosti, bylo mi vlastně jedno, jestli se v práci zdržel, nebo ne, protože jsem na tom nijak nelpěla. A o to tu běží. Nemusí jít o velké věci, stačí maličkosti, kterými si ty šedivé dny probarvíme, stačí jen mít oči otevřené a být tomu otevřené. A pak se dějí věci, které vás i v zimě zahřejí. Třeba uvaříte něco nového, vyrobíte něco krásného, nebo prostě jen potkáte spřízněnou duši, s kterou v tom najednou nebudete samy.