Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Půlmaraton je za námi. Všichni už jsme se dostali z poloviční klinické smrti a infarktových stavů, a tak můžeme podat oficiální vyjádření k celému závodu. Naše tisková mluvčí je možná sice pomalejší, ale my musíme mít vždycky něco extra. Navíc jsme se z toho zážitku vzpamatovávali ještě dnes.
Na začátek je asi nejdůležitější sdělit, jak jsem vlastně dopadli. Vím, že spousta z vás kvůli tomu nespí, ale chtěla jsem vás trochu napínat. Takže... famfáry! Ohňostroj! S radostí vám oznamujeme.... že cíl jsme splnili. Ano. Zní to až neuvěřitelně, ale při všech těch komplikacích, jsme opravdu půlmaraton zaběhli pod dvě hodiny. Sice nám do největšího mediálního trapasu zbývalo přesně 24 vteřin, což by odpovídalo jednomu dalšímu selfiečku z tratě, ale dámy a pánové- JE TO TAM!
Na štafetovém půlmaratonu jsem zjistila hned několik věcí. Komunikace mezi členy týmu je děsně důležitá. Musela jsem Nikče oznámit, že už jsem na čtvrtém kilometru a Nikča nám zase musela zdokumentovat trať na Nádražní. Kluci poslali celkem pěkný fotky z předávek štafety. Proto se můžeme chvástat tím, že bychom to určitě zaběhli ještě líp. Ale zastavila bych se ještě u těch předávek. Kromě komunikace je taky velmi důležitá důvěra. A tu si kluci ověřili celkem slušně. Jediný, kdo mohl být v naprostém klidu, jsem byla já, na prvním úseku. Já jsem totiž stoprocentně věděla, že budu mít komu předat štafetový kolik, který vůbec nebyl kolíkem. Nikča naopak musela důvěřovat klukům, že to na svoje stanoviště zvládnou. Když jsem doběhla, tak Filip na zprávu, že už běží Nikča, odpověděl, že na předávce bude za patnáct minut. Jako prosím???
Matěj na tom byl o něco líp. Na přibližně sedmém kilometru si to teprve štrádoval Krajinskou. Když jsme se sešli, vypadal, že už svůj úsek běžel. Tak moc chvátal.
ČTĚTE TAKÉ: DRBNA BĚŽÍ: Jsou z nás půlmaratonci. Teď už vážně
Pokud jste mírně hysterické povahy, můžou vás napadat různé katastrofické scénáře. Mohlo se stát, že zrovna tratí poběží ten největší nával běžců a Filip ani Matěj nebudou moct dojít na stanoviště. Nebo se mohlo stát, že se kluci spletou a dojdou na úplně jiné místo. Mohlo se stát, že se do trati připlete podnapilý muž, který naruší celý závod a v poutech ho bude muset odvézt policie. A taky se mohlo stát, že půlmaraton napadnou mimozemšťani a nedoběhne nikdo.
Naštěstí se ale skoro nic z toho nestalo, a tak jediným problémem bylo, že nesoustředěný Filip málem zapomněl převzít štafetu. Na jeho obranu ale musím říct, že i po fotbalovém zápase, který mimochodem se svým týmem vyhrál, zaběhl dost dobrý čas. A skvělý čas měl samozřejmě i Matěj, který ani pořádně nevěděl kudy běží, a tak si pořád šetřil síly na nejrychlejší finiš v historii půlmaratonu. Ten nakonec přišel dřív než Matěj čekal, a tak byl letošní sedmý ročník o tuhle parádu ochuzen. My s Nikčou jsme sice nezaběhly žádné rekordy, ale dohnaly jsme to tím, že nám to hrozně slušelo. A taky jsme musely přeci klukům nechat ten pocit, že jsou zachránci celé situace.
V počtu sedmdesáti sedmi týmů jsme se umístili na devětačtyřicátém místě. A to je velký úspěch. Pro nás určitě. Druhý den po závodu jsme si navzájem zhodnotili své výkony a teď přemýšlíme, kde to zase rozběhneme. Máte nějaký nápad?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
