neděle 17. listopadu 2019 Mahulena

DRBNA HISTORIČKA: Kdo by hledal kdysi slavnou Šmídovnu, našel by tam jeden strom, který všechno ustál.

V Budějcích nebyl nikdo, kdo by neznal Šmídovnu. Nejen, že byla skoro v centru, ale hlavně tam často při zábavách zasahovala patrola. Největšími uličníky ze staroměstské školy také nebyl nikdo jiný, než děti ze Šmídovny.

Na snímku pořízeném asi v roce 1969 je zachycena Pražská směrem ke koldomu a do města. Kromě koldomu už ani jeden z domů na tomto snímku neexistuje. Právě se bourá bytelný dům Šmídovny. Politikům se Šmídovna nelíbila přestože, když by se to vzalo absolutně, bydleli ve Šmídovně proletáři, o které se politici opírali a vybízeli je, aby se spojovali s jinými. Politické odůvodnění bylo, že územní plán se Šmídovnou nepočítá. To pravda byla, územák nepočítal na Pražském předměstí skoro s ničím.

Objevil se i názor politiků, že když se zbourá stará škaredá, vlhká a nezdravá Šmídovna, že nastane nová doba. Šmídovna se zbourala a doba byla stejné jako před Šmídovnou. Jen v roce 1970 se začali politici sami sebe kádrovat a likvidovat na základě toho, co kdo řekl před srpnem 1968 a po srpnu 1968.

Šmídovna byl v podstatě renesanční dům s gotickým jádrem a upravený na průčelí v 19. století. Roku 1886 byla ve dvoře postavena infekční stanice městské nemocnice. V rozlehlém dvoře stály nouzové byty a od rok 1925 domeček s malými byty. Do areálu Šmídovny byl přístup také ze staré Pekárenské. O gotickém původu svědčily sklepy, kde podle pamětníků byly zvláštní klenby, velké prostory, ale nízké.

Pravděpodobně byl dvorec Šmídovny postaven na konci 13. století, kdy vznikala Pražské silnice. Název Šmídovna se odvozuje od někdejší kovárny. Určitě ne od jistého pana Šmída, který bydlel v domečku, protože termín Šmídovna je starší. Ve Šmídovně byl velký sál, kam chodili frajeři z celého města. Většinou během zábavy se „chytli“ s místními Šmídovňáky. Každou chvíli se volala patrola. Došlo to tak daleko, že od 13. srpna 1927 si zařídila policie ve Šmídovně stálou exposituru a facky na sále se tak mohly řešit ihned na místě. Větším šarvátkám se říkalo ruml.

Řada pamětníků uváděla, že největší uličníci ve staroměstské škole byli děti ze Šmídovny. Také přidávali, že staroměstská škola byla pro ně první a poslední školou. Je to ovšem úhel pohledu. Jistě nebyli vybaveni diplomatickým jazykem, ale uměli se o sebe postarat. Několik dobrých pedagogů a historiků se vyjádřilo v tom smyslu, že Šmídovna byla po sečtení plusů a mínusů pozoruhodný dům Starého města. Jeden dokonce řekl, že byla nejslavnějším, ale o tom by se asi mohlo pochybovat.

Ve Šmídovně byly velké sály, největší asi po zrušené hospodě. V nové době po roce 1945 se hospoda a tancovačky neobnovily, odrazovala pověst. Vedle byly lepší restaurace U Radostů (U Jarky Radosty, Dělnický dům), šikmo naproti U Reisů, opodál U Města Tábora, Metropol aj. Ani jedna už není. Ve velkém sále Šmídovny bývaly podle pamětníků jednotlivé byty nemajetných obyvatel města nakresleny křídou na podlaze, nebo odděleny dekou na šňůře, anebo skříněmi. Obrazně řečeno, za dekou a za skříněmi se odbývalo a bylo slyšet všechno, co se doma odehrává. Také tam byly normální byty s předsíní, kuchyní a ložnicí. Býval tam i domovník.

Obvyklá otázka je, kam se poděli lidi ze Šmídovny. Jako všichni z Pražské většinou do paneláků. Někdo si vlastníma rukama postavil malý domek, někdo na vesnici, jiný k příbuzným. Kdo by hledal kdysi slavnou Šmídovnu, našel by tam jeden strom, který všechno ustál. 

Autoři | Foto Archiv Jan Schinko

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.