Čtvrtek, 27. června 2024, 16:00
V novém díle Drbny historičky se Jan Schinko zaměřil na slepé rameno Malše a jeho přilehlé nábřeží. Víte, kdy přestal být Sokolský ostrov opravdovým ostrovem, nebo kolik materiálu museli dělníci odtěžit při rekonstrukci říční zdi, když čistili říční koryto?
Na snímku pořízeném před rokem 1902 je zachyceno nábřeží Vltavy s vodou Malše v úseku od bašty na dvoře České 66 (přesahuje parkánovou hradbu) ke klášteru. Část parkánu je zakryta pultovou střechou po bývalé solnici v České. Na konci pultové střechy stojí klínová bašta ve vysoké hradbě. Další bašta stála na nároží kláštera. Hradební systém a bašty byly zbořeny před stavbou německého gymnázia. Na městské radě proti boření gotického opevnění města protestoval jen prof. Braniš.
Na konci srpna 1930 byl rozebrán přepadový pevný jez u Valchy a k Přednímu mlýnu chvíli tekla za klášterem jen Malše. Do doby, než byla v roce 1931 mezi koncem Hroznové a Sokolským ostrovem nasypána hráz, čímž vlastně přestal být tento ostrov ostrovem, zůstal jen technický proplach k Přednímu mlýnu. Dne 12. listopadu 1930 byly poprvé spuštěny „bubny“ Jiráskova jezu.
Nábřeží se do roku 1930 jmenovalo Vltavské nábřeží (v němčině za c. k. Moldauquai nebo Am Quai). V roce 1965 provedly Pozemní stavby rekonstrukci nábřeží. Zábradlí osadilo Povodí Vltavy v roce 1967 kvůli předpokládanému nebezpečí, že by někdo spadl do vody. Za první republiky se to stalo, ale buď to bylo schválně, nebo to byl člověk vrávoravě jdoucí z podniků v Biskupské (Vlčí jáma, Mikádo), nehledě na Zur blauen Donau. O barvě zábradlí se vedly odborné diskuse ještě nedávno. K dohodě barevnosti nedošlo, jen se usneslo část zábradlí odstranit.
Rekonstrukce nábřeží byla technicky náročná akce. Podle pamětníka, který byl v roce 1965 stavbyvedoucím: „Rekonstrukce byla zahájena v roce 1965 a téhož roku dokončena. Vlastní stavba spočívala v provedení jímky v místě cca soutoku, následovalo odčerpání vody. Následně byla stržena stará opěrná zeď, která byla provedena v části pod vodou na pilotech, na kterých byly umístěny mohutné borové převazující trámy. Rekonstrukce spočívala ve vybetonování masivní opěrné zdi, osazené původními kameny. Do zdi byly zabudovány drenáže. Vlastní opěrnou zeď jsme potom omítli cementovou omítkou, aby se sjednotil povrch.
Souběžně se provádělo čištění ramene od nánosu. Jednalo se o pět tisíc metrů krychlových bahna, které se odváželo na Švábův hrádek. Beton se vozil ve vanách po třech metrech krychlových sklápěčkami Praga V3S. Do bednění (šalunku) jsme beton dopravovali dopravníky nebo ručně. Dokončení stavby znamenalo rozebrat a odstranit jímku. Voda v řece byla vždy vypuštěna v kooperaci s Povodím Vltavy. Během bagrování jsme nenarazili na žádnou munici, pouze jsme objevili pár kol, kočárky a torzo pušky.
Jako historickou událost mohu uvést, že mě navštívil pan Husa (plavil se na vorech a byl pamětníkem voroplavby) a upozornil mě na úchytný kruh k přivazování vorů, abychom jej nezapomněli osadit zpět, což jsme udělali.“
Voroplavec Václav Husa žil v letech 1930 až 2021, pravnuk Jana Husy z Hladné, donedávna nejstarší žijící vorař – plavec v Čechách.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
