DRBNA HISTORIČKA: Kde se v Budějovicích vzala koňka a proč Gerstner odjel do Ameriky

V počátcích stavby koněspřežní železnice měla akciová železniční společnost cíl dopravovat na jih Čech hlavně sůl ze Solné komory v Rakousku (též sádru, plech aj.), což do toho času zajišťovali formani. V České ulici, v c. k. solním skladu, se sůl přesně evidovala a dále nakládala na lodě. Tato část pozdější České ulice se od Radnické k Piaristické jmenovala Solní ulice.

Gerstnerové s osobní dopravou asi nepočítali. Až po stoupajícím zájmu o dopravu osob do Lince a opačně vydal c. k. erár povolení dne 10. května 1836. Od dne 28. července 1825, kdy byla úředně zahájena stavba koňky, se postavila trať dlouhá 1 míle, na které proběhly dne 22. listopadu 1825 provozní zkoušky. Komise potvrdila, že kůň na „železné silnici“ utáhne ne desetkrát, nýbrž třicetkrát větší náklad než na obyčejné silnici (spíše cestě, silnice vypadaly tenkrát jinak).

Franz Anton Gerstner, poté co ho akciová společnost vyzvala 25. června 1826, aby předal stavbu Matthiasovi Schönererovi, odjel na léčení do rakouského Bad Ischlu. Později do carského Ruska, kde postavil první parní železnici v Rusku. Potom odjel do Ameriky, měl velké plány, ale náhle zemřel mlád ve věku 45 let dne 12. dubna 1840 ve Philadelphii.

Z písemných materiálů týkajících se obou Gerstnerů, které prostudoval Miloš Svoboda, lze vyvodit, že Franz Anton Gerstner byl nepříjemný svým nadřízeným, o čemž svědčí zápisy z řady sporů s akciovou společností. Byl přísný k podřízeným. Jeho spolupracovníci mu museli být k dispozici ve dne i v noci.

Dělníci ze stavby mu vyhrožovali. Ve zlém se rozešel s řadou schopných zeměměřičů. Odešel od něj i geometr Franz Zola (nar. 1795 v Benátkách, tedy vrstevník), který s ním spolupracoval od samého začátku koňky. Byl s ním i v Anglii. Franz Zola se pak usadil ve Francii, kde měl syna Emila Zolu, později známého francouzského spisovatele. Těžko dnes říci, jak to bylo. Proč se s nimi rozešel. Jádrem je to, že Franz Anton Gerstner vše podřizoval svému dílu. Možná neuměl jednat s každým, přičemž není vyloučeno, že někteří koňce a bytelné trati pro budoucí lokomotivy nedůvěřovali.

Akciová společnost koňky navrhla nákladní nádraží a solní sklad v dnešní Mánesově ulici v okolí domku se současným muzeem koňky. C. k. solní úřad tam však solní sklad nepovolil. Zřejmě z toho důvodu, že zaběhlý solní sklad stál v České ulici. Kvůli tomu byla trať koňky prodloužena přes vypuštěný Krumlovský rybník, dále přes Malši, v hradbě byla zařízena vrata, otevírala se napřed při každém průjezdu vlaku, Biskupskou a vlevo do Radnické. Přes někdejší dno Krumlovského rybníku byl postaven dřevěný most, přes Malši také dřevěný. Před rokem 1836 se zpracovala nová studie dráhy koňky s ohledem na osobní dopravu.

Na křižovatce Biskupské a Radnické (dnes Radniční) u radnice měla být točna a osobní vozy by zajížděly na náměstí. Studie se však nerealizovala. Na nákladním nádraží se v roce 1828 postavil domek, hovorově „wechtr“, pro hlídače. Obsahoval dvě místnosti. Dnes je v něm zřízeno muzeum koňky. Nachází se poněkud stranou. Hlavní centrum koňky bylo na rohu Piaristické a České, kde byla osobní pokladna, nástupiště a v Nisslově domě kanceláře společnosti koňky. Do Muzea koňky v Mánesově ulici je odtud dost daleko, kupř. Japonci by měli zájem, ale oběhnou s kamerami jen náměstí. Domek označený na starých mapách jako „W“ je jedno z mála zařízení postavených pro koňku, které po máme.