Ihned po ukončení II. světové války se dal do pohybu takzvaný divoký odsun německého obyvatelstva převážně z pohraničí. Podle slov Jana Ciglbauera z klubu Historie severního Českobudějovicka neměl žádnou oporu v zákoně a nebyla při něm nouze o různé násilnosti. Prováděli ho například takzvané Revoluční gardy, které lidé nazývali Rabovací gardy.
„V některých případech se dokonce vyhnaní lidé mohli vrátit zpět. Například na Vitorazku, kde šlo vlastně o Čechy, kteří se na začátku okupace přihlásili k německé státní příslušnosti, aby nemuseli opustit své domovy, ale při tom se stále hlásili k české národnosti,“ zmiňje Jan Ciglbauer.
Mnozí Němci ani na odsun nečekali a své domovy opustili sami. „Buď ze strachu před Revolučními gardami a Rudou armádou, nebo proto, že si při oficiálním odsunu mohli vzít jen velmi omezené množství majetku. Řada Němců, nebo osob ze smíšených českoněmeckých rodin, pak získala znovu občanství ČSR a do odsunu nemusela,“ uvádí Jan Ciglbauer a dodává, že se u Němců jednalo hlavně o lidi, kteří prokázali, že se aktivně postavili nacismu.
I tak ale byla řada z nich nakonec odsunuta. „Například Franz Pany z Kunějova u Nové Bystřice zachránil v roce 1944 před zastřelením amerického letce a získal za to po válce občanství ČSR. Naopak starosta obce Žár Johann Opolzer zachránil v květnu 1945 před popravou od esesáků skupinu českých zajatců z Trhových Svinů, ale o několik dní později byl zatčen a zmlácen Revoluční gardou a v roce 1946 zařazen do odsunu.“
Osidlování pohraničí dalo šanci mnoha chudým lidem, kteří se tak mnohdy dostali k velkému majetku. Stávalo se však, že si kolikrát s nabytým hospodářstvím nedokázali poradit. Pamětníci vzpomínají, jak některým rodinám dobytek pošel hned v prvních měsících a hospodářství tak defakto zaniklo. Řada obydlí byla také před samotným osídlením totálně vydrancována.
Nový život začínal v pohraničí mnoha lidem z vnitrozemí, kteří se častokrát museli rozhodovat takřka ze dne na den. Přicházeli ale i dosídlenci z východních oblastí.
„Jejich osudy nebyly úplně růžové. Na Novohradsko se například dostali maďarští Slováci. Těm byly nejdříve naslibovány krásné statky s velkými polnostmi v Sudetech, a tak se vydali na několikatýdenní strastiplnou cestu kolem celých hranic ČSR přes Orlické hory, severní Čechy, Krušné hory a Šumavu. Všude byli místními úřady odmítáni, až jim nakonec bylo umožněno usadit se v Novohradských horách. Některé obce, hlavně malé osady, už nebyly znovu osídleny vůbec. Stovky pohraničních obcí pak byly znovu vysídleny a zničeny v souvislosti s budováním takzvané železné opony po únoru 1948. To už je ale jiná kapitola,“ doplňuje Jan Ciglbauer.
V roce 1946 již byly odsuny německého obyvatelstva organizovány. První transport z Budějc do Německa proběhl 24. ledna 1946.
„U odsunu nastal nový problém. Odsunovanou jednotkou byla celá rodina a ne jednotlivec. Podle mezinárodních dohod nesměl být odsunut jednotlivý Němec bez své rodiny. To byl problém u těch Němců, kteří byli vyšetřováni pro své různé zločiny v době okupace. Odsun se přitom musel stihnout do určitého data a hrozilo tak, že budou odsunuti ti neškodní Němci a ti špatní v ČSR zůstanou. Proto dostaly Mimořádné lidové soudy a Trestní komise nařízení, aby v lehčích případech dávali přednost odsunu před potrestáním. Paradoxně tak řada nacistů skutečně unikla kvůli odsunu potrestání,“ dodává Ciglbauer.
Foto: Bundesarchiv
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Věta o tom že mnozí odešli v divokém odsunu protože to umožnilo si vzít více věcí, je poněkud nesmyslná, v době divokého odsunu se nevědělo, kolik bude možno si vzít v době odsunu organizovaného. Po pravdě odsun byl hodně různý, někde opravdu velmi brutální a rozhodně si němci neměli čas něco odnést, jinde "poměrně" (na tehdejší dobu) v poklidu. Hodně záleželo na místních, znám případy z Vysočiny kdy dostala rodina s dětmi 15 minut (12.5.) a to od člověka z J. Hradce, který k nim po celou válku jezdil pro jídlo - asi se mu jejich zahradnictví líbilo, nevím. A naopak jiné, kde se celkem v klidu odstěhovala rodina s celkem podstatnou částí majetku. Po pravdě vesnice jsou tam promísené, ale byly dost homogení, tedy třeba Kaproun byl prakticky německý, ale Kunžak byl zase prakticky český. Osobně dost pochybuju že by po válce fungovalo soužití mezi národnostmi. Navíc, většina místních si požádala o říšské občanství i ve vsích které v říši nebyly, tím ale automaticky přišli o občanství ČSR. Takže celkem logicky je tady nikdo nechtěl, byli právně cizinci. Naopak matka jednoho mého bývalého spolupracovníka byla němka, ale nikdy o říšské občanství nepožádalo (bylo jí v pravidelných intervalech nabízeno) a zůstala naším občanem, do odsunu samozřejmě nešla a žila v Budějcích až do smrti. Ostatně když jsem měl možnost mluvit s některými vysídlenými Němci, tak mi tvrdili že to sice bylo tvrdé, ale že když to vezmou poctivě, tak dnes nelitují, přišli tak o "krásy´" socialismu a vyhnuli se družstvům (oni říkali kolchozy :-) ). Možná to není většinový názor, nevím, ale pro lidi z Vysočiny se kterými jsem mluvil byl celkem typický. Bohužel jich už většina nežije a už nám o tom neřeknou, jaké to bylo z jejich strany. Většinou se jen dovíme něco z úst mluvčích Landsmanšaftu a to je asi tak reálné, jako názor EU na cikány u nás.
