NA ROZTRHÁNÍ: (Nejen) Maminčiny výlety

32. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti 
33. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více
34. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCA
35. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Mámu jsem sněd, tátu jsem sněd a vás taky sním
36. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Od hlavy k pohlaví

Dá se říct, že po dvou měsících, od začátku nočního odstavování a vysvětlování a objímání a utěšování, konečně nastává den, kdy dávám Vincíkovi pusu na dobrou noc a přenechávám ho tátovi. Konečně jsme si na sebe našly čas s Ivou z práce, a tak za ní jdu na kus řeči. Neuběhne ani hodina a Míra mi píše, že Vincík v klidu usnul. Dokonce víc v klidu, než když ho uspávám já. Poprvé! Cítím se najednou strašně lehce. Hlava mi naprosto vypíná a já si tři hodiny povídání o práci užívám jak nikdy žádný večírek. Zase se mi trošku zasteskne. Každopádně, ten čas tam strávený byl k nezaplacení. Odcházím sice unavená (jako vždycky, když jsem ještě v jedenáct vzhůru), ale naprosto šťastná.

Upřímně musím říct, že do této doby mi mohl kdokoliv říkat, že můžu přece někam odjet i na dýl, nebo ho dát na hlídání, že už to zvládne. Ale moje mateřské pudy mi to nedovolovaly. Necítila bych se dobře, a to i přesto, že už mi to chybělo. Takový ty řeči: „To se od něj musíš prostě dokázat odpoutat,“ mě spíš ještě víc rozlítostňovaly. To prostě chlapi nikdy nepochopí. Ono to nejde, dokud ten pocit sám nepřijde a dokud o tom nejsme samy přesvědčené. A teď to přišlo, teď už vím, že bych mohla odjet i na víc dní.

Když už nám to tak hezky jde, jdu i další večer do města. Tentokrát mám sraz se spolužáky ze školy (Až se začínám cítit trošku blbě, že jdu po tak krátké době potřetí ven. Jsem normální?:). „Ty už jsi zas těhotná, jo? Co blbneš takhle brzy po sobě?“ reaguje na můj příchod spolužák a nezapomene dodat, že to bude pěknej masakr. „Tak díky,“ říkám si pro sebe, ale nenechám si kazit večer. Dokonce si ho i dobře užívám a bavím se i bez notné dávky alkoholu (ano, jde to!). V jednu hodinu už ale cítím, že to je maximální hranice, kterou zvládám, a tak se začínám pomaličku loučit. „Dřív s tebou byla větší sranda,“ prohlásí ten stejný „kamarád“ chvíli před odchodem. „No jo no, to jsem nebyla těhotná,“ odpovídám a snažím se mu klidně vysvětlit, že v tomhle stavu už se těžko tancuje na baru. Ale v hlavě mi to začíná vřít. „Chlapi, podělaní,“ (a věřte, že jsem použila sprostší slovo), „ti v životě nemuseli poznat takový omezení, nikdy nebyli nuceni nepít, nebo se muset hlídat. Nikdy nepocítili tu brutální únavu, i když mají ještě chuť se jít bavit (a dalších tisíc věcí).“ Vedu zase svůj vnitřní monolog. A člověk se chce radovat, že je konečně bezstarostně venku. „Tak ti díky, kámo,“ šeptnu, rozloučím se a jdu upadnout do postele.

Ten víkend se rozhodujeme Vincíka vytáhnout konečně taky do sněhu, dokud je ho ještě dost, a tak nasedáme do auta a jedeme směr Lipno. Původně jsem myslela, že by si Míra mohl zalyžovat, protože on zimu opravdu miluje (já jen tu, kdy mrzne a zároveň svítí sluníčko), a také jsme měli v plánu malýmu půjčit třeba snowboard a zkusit ho na něj postavit, ale nakonec jsme se rozhodli neblbnout a užít si všichni dohromady sáňky. Já bych stejně na nic jiného ani nemohla stoupnout, abych neriskovala pád, a tak si jedny vyzvedáváme v místní půjčovně a vyrážíme ke sjezdovce pro prťata. Myslím, že radost ze sáněk máme spíš my, než Vinca, a tak ho nakonec necháváme válet se prostě ve sněhu, což mu vyloženě „chutná". S tím válením je to doslova. Nechápu, na co se dělají tyhle „nabobtnané" zimní bundy a kalhoty pro tak malé děti, když se v tom pak nemůžou ani pohnout. Kdyby už chodil, byla by to asi jiná pohádka, ale takhle je v tom fakt jak vyvrženej vorvaň. Pro příště budu moudřejší a pořídím nějakou tenčí softshellovou kombinézu. Teď už to nemá cenu. Budu doufat, že dřív, než budeme tohle zimní oblečení zas potřebovat, buď zmizne sníh, nebo začne chodit.

Po tomto výletu jsme si řekli, že bychom mohli každý víkend někam vyjet, aby Vincík poznával i jiné věci než auta, domy, obchody, herničky a parky, a tak další víkend vyrážíme směr Dvorec, abychom si s ním prohlídli nějaká zvířátka, která zná zatím jen z knížek. Sněhu už je sice míň, ale pořád je ještě chladno, a tak nejsou všechna venku. Každopádně nadšený je z nich i tak. Dokonce když vidí oslíky dělá „i-á i-á“ a já jsem nadšená z něj, jak si to hezky pamatuje a spojuje s tím, co zná z obrázků. Ty dětský hlavičky mě asi nepřestanou udivovat (a to je teprve začátek!). Každopádně nám po tomto výletu nějak dochází inspirace, kam s takovým mrnětem jet, pokud odmyslíme další zoo v okolí, nebo aquaparky (to brzy, že?). Myslím, že to na výletění každý víkend nebude, alespoň ne do doby, než se udělá víc teplo a budeme se moct válet na kdejaké okolní louce, nebo chodit na houby do lesa.

Když přichází den svatého Valentýna, ani mě nenapadne, že by pro mě Míra chystal něco jiného, než třeba pěknou večeři. Nijak extra ho neslavíme, protože si lásku dokazujeme samozřejmě i v jiné dny než právě v tento (hihi), každopádně kytička potěší vždycky, že? Ten den vstává brzy a jde si zaběhat. Ani mi nedojde, že je pracovní den, kdy je to pro něj docela neobvyklé, a tak nečekám žádné ranní překvapení. O to větší mám radost, když v kuchyni na stole najdu růži ve váze a u ní obálku. „Že by poukaz? Na co?" Říkám si, ještě než ji otevřu. A vlastně mi to do poslední chvíle ani nedochází, i přesto, že jsem si to nedávno hodně moc přála. „Víkendový wellness pobyt pro dvě osoby,“ kouknu nevěřícně na Míru a nechápu, kde to objevil (vždyť já nic nenašla!). Jsem šťastná, že mám tak skvělého muže. „Môžeš si so sebou zobrať koho len chceš, všetko je prispôsobené pre tehotné,“ říká Míra a mně je jasné, že beru těhotnou švagrovou, která si ten oddech taky zaslouží. 

PODČARNÍK

Když tu píšu o tom zimním oblečení a cestování, napadá mě jedna věc týkající se bezpečnosti. Víte, že bychom miminko (a vlastně ani sebe), neměli do autosedaček poutat v zimních bundách, a vlastně žádném silnějším oblečení, které by vytvářelo prostor mezi dítětem a pásem? Silnější náraz by mohl způsobit přímo „svlečení“ dítěte z celé autosedačky. Proto s sebou vozíme vždycky ještě deku na přikrytí.

Mimochodem, kam jezdíte na výlety s dětmi vy? Máte třeba tip na nějaké stránky, kde hledat?