NA ROZTRHÁNÍ: Když máš s něčím problém, je to tvůj problém

61. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Dvě tři slzy a dost
62. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jako doma
63. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Malé kroky k velkým rozhodnutím
64. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S dětmi na palubě
65. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prostřednictvím svých dětí poznávám sama sebe 

Kdybyste někdy přemýšleli nad tím, jak se to dělá s dětmi při transferech z letiště na hotel, tak nijak.  Sednete do autobusu a hotovo. „Pášy!,“ hlásí Vincík, jen co se usadí vedle Míry, a ten ho poutá (a rád) alespoň tím, co je k dispozici (i když ne zrovna optimální na malé dítě). Já mám Artura v šátku. Nic jiného mi nezbývá, i když radost z toho nemám. Autosedačky pro děti a miminka se prostě nevedou. 

Za ty tři měsíce už Artura trošku znám, a tak jsem i čekala, že cesta na letiště nebude úplně v pohodě. Je to totiž čas, kdy už chce být v pyžamu a v posteli. Má rád svůj klid. Když přijde čas na spaní, tak chce lehnout, nakojit a v klidu usnout. Nejlíp, abych ho držela za ruku (jo, koukám na to každý den jak puk, jakého mám v malém miminku „dospěláka“. Vincent to má podobě, jen o dvě hodiny později, a taky chce držet za ruku, ale tatínka a nejlíp až do rána).

V autobusu ale moc klidu není, a tak Artur dává svoji nevoli najevo celé posádce. Tyhle chvíle jsou trošku nepříjemné.  Jasně, že nemám ráda ty pohledy ala „to si neumíš to dítě uklidnit?“, ale ,upřímně, už se od toho oprošťuji, protože děti jsou děti, a kdo je má, ten to chápe. Spíš se nedokážu srovnat s faktem, že jsem vyčerpala všechny své možnosti a musím přijmout to, že ho trápí něco, s čím mu nemůžu momentálně pomoct. Kdyby to byl Vincent, vezme prso a je klid, ale Artur to má jinak. O to víc jsem zoufalá. A tak ho během jízdy sundávám z šátku, pokládám na sedačku a střídám držení, abych mu pomohla nejspíš od potřeby kadit (jojo, je to tu zas, základ klidné jízdy je být vykaděný). Za pár minut už si zkouším přebalování za jízdy (nemohl mě toho prostě ušetřit), a konečně ho uspávám v šátku pohupující se v uličce. Vrchol bezpečnosti, fakt. 

Když už mi spokojeně oddychuje na hrudi, přemýšlím nad tím, jak se ten život s dětmi otáčí. Člověk se najednou až stydí za nějaké své myšlenky z dob před dětmi, které často skýtaly pochybnosti nad „řádnou“ výchovou těch, které „obtěžovaly“ svým křikem ve veřejných prostorách. Až jako rodič chápu, že řev je prostě jen projev dítěte, které neumí vyjádřit svoji potřebu jinak. Často je sice velkým hlavolamem tu potřebu rozluštit, ale jde to. 

„Osobně cítím naprostou nesnášenlivost, pokud dítě řve. Otravuje mě to a nehodlám to respektovat! Pokud matka neumí dítě ztišit (nejlépe tak, aby vůbec nezačalo řvát), nemá nikam lézt a otravovat tím ostatní. Naopak miluju podniky, kam matky s frackama nesmí!“ Vzpomenu si na komentář pod statusem jedné z kamarádek, která se zasnila nad kavárnou pro dospělé, kde si můžou vyhrát i děti, společně, bez dětských koutků. „No to je debil,“ řekla jsem si, jakmile jsem to dočetla, ale došlo mi, že to tak má možná hodně lidí, kteří nemají děti. Možná jsem to cítila podobně. Hlavně proto, že jsem si nedokázala představit, co to je být s dítětem jenom doma (prostě na šlak). Dnes to beru tak, že to, že někoho obtěžuje řev dítěte, je problém hlavně toho, koho to obtěžuje, protože, upřímně, ani rodič si nepřeje, aby jeho dítě „rušilo“ okolí od klidu u kávičky, večeře, nebo čehokoliv jiného. Každopádně i děti mají své dny. Jako my všichni.

Jsem najednou na druhé straně, a i když můžou být některé situace opravdu nepříjemné, snažím se vždy zachovat chladnou hlavu a oprostit se od pocitů, že to někomu vadí. Kdybych to neudělala, nemůžeme vyjít nikam už jen z obavy, že by to mohlo nastat. Často jsou to možná jen moje vlastní předsudky způsobené právě reakcemi lidí typu výše a možná i to je důvod, proč má člověk potřebu dítě okamžitě usměrňovat. Když to nejde hned, je nervózní, až může vybouchnout (ty děti nás prostě testují v sebeovládání!).

„Myslíš, že ho budu muset  u rentgenů odvázat?“ zeptám se Míry spíš řečnicky, když mě vytrhnou z přemýšlení světla lamp u příjezdu k letišti. Moc nečekám, že bych na ně zapůsobila až tak moc, aby udělali bezpečnostní výjimku. Turci však předčí mé očekávání. Nemusím ho odvazovat jednou, ale rovnou dvakrát. Asi se odtud často vyváží nějaký materiál (nebo se sem chodí někdo občas zasebevraždit?), tak nás rentgenuji sakum prdum už při vchodu na letiště.

Ještěže je tohle dítě už ve svém světě a je mu to jedno. Jsem z toho div živá, protože obě kontroly prospí. Na bráně ke vstupu do letadla jsme s dvouhodinovým předstihem, a tak jsem vděčná za šátek, který poskládám pod Artura jako podložku, takže může i během čekání pokračovat ve spánku a já se můžu protáhnout. V letadle máme tentokrát štěstí, protože je celá řada volná, takže v ní můžeme nechat během letu obě děti spát. My se vecpeme do volných sedadel před ní a za ní.  Značka ideál... by to byla, kdybychom se mohli i my pořádně vyspat. Jenže to je pořád něco. Letušky, turbulence, informace od pilota, kojení. A tak v půl čtvrté nasedáme v Praze do auta nevyspalí a míříme směr Stuttgart.

„To bude v pohodě, ne? Takhle v úterý po ránu.“ Ptám se Míry na dopravní situaci a doufám, že to sfoukneme maximálně za čtyři hodinky bez přestávky.Jenže to by nesměl být v pondělí v Německu svátek. A tak se díky kamionům a dalším omezením mění cesta v nekonečný příběh. Už před hranicemi kolony, které nás uspávají. Padáme na hubu oba. Jednou dokonce zastavujeme na delší dobu, aby si Míra odpočal. Když po šesti hodinách přijíždíme domů, jediný, kdo je vyspaný jsou kluci. Na jednu stranu jsem šťastná, že celou cestu zvládli v pohodě, na druhou stranu by se nám hodilo, kdyby ještě půl dne spali a my s nimi. Smůla. A tak přijíždíme z dovolené totálně rozsekaní.

PODČARNÍK

Když tak vařím, vybaluji, peru, rekapituluji, musím se trošku pochválit za to, že jsme na dovolené měli všechno, co jsme potřebovali. Kdybyste se někdy balili k moři s dětmi, nezapomeňte vzít na cestu nějaké deky na zakrytí, k moři velké látkové plíny a hlavně hračky!  Mít na pláži vlastní kyblíček, konvičku, lopatičku a bábovičky je prostě třeba (nebo to koupíte většinou tam a zas to tam můžete nechat). Nám se i hodně hodilo lego-duplo, od kterého jsme vzali pár kousků, s kterými si Vincík pohrál třeba po ránu a taky jeho oblíbená knížka s kombajny (protože „kombajn je fajn“ i u moře).