NA ROZTRHÁNÍ: S dětmi na palubě

59. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nejsem žádná superžena
60. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Láskou bych je snědla
61. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Dvě tři slzy a dost
62. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jako doma
63. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Malé kroky k velkým rozhodnutím

Vůbec se mi do toho nechce, ale vím, že jakmile to srovnám v hlavě, bude balení trvat jen chviličku. „Léky!“ vzpomenu si a jdu radši rovnou pro taštičku, kde mám všechno pohromadě. Otevřu ji a vykoukne na mě ještě nerozbalený pesar. Ne, že bych měla nějak moc příležitostí vyzkoušet ten tvrdší-tréninkový, ale najednou mě laká zkusit rozdíl s tím měkčím... „Třeba to půjde líp,“ pomyslím si naivně a trhám obal. „Kdybych to měla zkoušet jen, když má k něčemu dojít, to by to asi expirovalo,“ ušklíbnu se sama pro sebe. (Od té doby, co uspává Vincíka tatínek, uspává spíš Vincík tatínka). 

Zavádím si měkčí pesar a okamžitě se mi splácne a zajede ke straně „No ty vole, jak to vyndám?“ Napadne mě ve chvíli, kdy už ho mám vcelku hluboko, a najednou nemůžu nahmatat úchyty. Naštěstí to tam nějak „urovnám“, prstem se mi dokonce podaří ho trošku pootočit a začínám mít pocit, že to i půjde. Když se s tím peru, vejde do podkroví Míra: „Tak tu šteluju ten druhej pesar...,“  vysvětluji mu rychle, aby si nemyslel, že tam na tajňačku masturbuji, „...do prdele,“ syknu, protože mi to ujíždí někam, kam nemá a mám pocit, že to bude muset vyndat on. Než to vyslovím nahlas začne se smát: „No tak když to strkáš jinam, tak se nediv, že ti to nejde.“ 

Míra je samozřejmě zasvěcen do všech mých antikoncepčních srand. Dokonce mám pocit, že se tím bavíme víc, než tím, pro co je to určené. „Láskoooo, ono mi to označilo ovulaci, to je hustýýýý!“ ukazuji mu graf v aplikaci ifertrackeru a musím se trošku usmát nad faktem, že to v podstatě dělám pro srandu králíkům (co vám budu povídat, s těma dvěma kazišukama to buď nejde, nebo prostě není nálada, nebo energie. Dneska už chápu ty vtipy typu „miláčku, je středa“, jen se teda trošku bojím, že se k tomu jednou taky dopracujeme).

Každopádně, je to hodně zajímavý. Připadám si, jak v laborkách při nějakém pokusu (jo v mateřství se člověk chytne kde čeho, aby se rozptýlil). „To by mě zajímalo, jestli teď při kojení fakt ovuluji,“ říkám si radši jen pro sebe, protože ověřovat to nehodlám a asi se tomu ještě nedá úplně věřit, protože si bazální teplotu sleduji teprve chvíli. Prostě nalepím tu věc večer do podpaží a ráno spojím přes bluetooth s telefonem. Myslela jsem si, že když budu vstávat na kojení, nebude to moc vypovídající, ale po měsíci a půl se dokonce rýsuje něco jako standardní křivka ženského cyklu. „Já snad ve dvaatřiceti zjistím i to, jak funguju.“ Co je folikulární a luteální fáze cyklu jsem do teď netušila. Když to tak zkoumám říkám si, že tohle je fakt skvělá metoda ověření toho, jestli žena ovuluje nebo ne, když chce otěhotnět a nejde to. 

„Už abychom tam byli,“ těšíme se s Mírou u skleničky vína, protože dovolené jsou pro nás jako malé Vánoce. Z něj spadnou pracovní povinnosti, ze mně nutnost vařit, prát, uklízet... a nastane ta správná pohoda užívat si jen sami sebe. 

„Tak miláčku, o pôl jednej najneskôr musíme vyraziť,“ hlásí Míra den před odjezdem. Já ještě plním pračku, abych měla po dovolené volné sušáky (ach, jak mi chybí moje sušička). On jde dopoledne ještě do práce a já musím všechno připravit k odjezdu. Znáte to, svačina na cestu, pití, plínky, pasy... něco pro moji hlavu. Poslední dobou se mi zdá, že dělám věci tak automaticky, že ani nevím, že je dělám. Nevím, kam jsem co dala, jestli jsem to vzala. „Brain milk,“ nazvala to Karen (Angličanka), kterou jsem tu ve Stuttgartu náhodou objevila na případný babysitting  (o tom někdy příště). 

„Dali nám autobus,“ hlásí Míra od dveří a já nechápu. „Namiesto kombi máme nejakého siedmi miestného Forda,“ nadává na autopůjčovnu a mrmlá pod fousy něco o rychlosti a spotřebě. Mám asi hodinu čas všechno dochystat. Míra zatím balí do auta kočárek v převozní tašce, velký kufr, kde jsem sbalená já a děti, menší kufr, kde je sbalený on spolu s „ještě toto" věcma.  No a k tomu samozřejmě přebalovací taška, taška s foťákem, šátek a nosítko (protože na letišti to jinak nepůjde) a taška s jídlem. 

„Super, Artur se budí, musím ho ještě nakojit," volám na Míru před půl jednou. Vypadá to slibně. Ještě chvíli čekám, jestli se nepokadí a jedeme. Je za deset jedna. „Dal som nám hodinu rezervu, aby sme boli dve hodiny pred odletom na letisku." Upřesňuje Míra svoje plány a já si najednou uvědomím, že s tíhle tajmingem nemáme ani pořádně čas zastavit. „Najhorší bude Norimberg, tam to býva zasekané.“ 

Když stojíme v koloně dvacet minut, začínám být nervózní. "A to nás ještě čeká Praha," ani to nevyslovuji nahlas, abych nebyla (cituji Míru) pesimistická. V rádiu hlásí hodinové zpoždění. „No, to je pěkný," opřu se o sedačku a nechávám to osudu. Jako na zavolanou se vzbudí Arťa na kojení, takže mu dám napít ještě, když stojíme v koloně, a nemusíme tak nikde zastavovat. I když se mi chce čůrat, držím, a vydržím to vlastně až před státní hranice, kde Míra ještě rychle kupuje dálniční známku, a jedeme dál. Vincík trpělivě sedí, sem tam něco sní, sem tam usne, sem tam prostě čumí do blba. Je fakt skvělej. A jeho brácha jak by smet. Od kojení spí až do Prahy, kde až na poslední odbočce ke GO parkingu spustí sirénu. Do odletu zbývá hodina a půl. 

Vyndávám ho ze sedačky, dávám prso, vážu do šátku, beru tašky, odpadky z auta, sedáme do transferu a jedeme na letiště. Máme asi hodinu čas. Co vám budu povídat. Dítě v šátku, v ruce dvě tašky a po boku Vincent. Míra jde pro vozík, nakládá kufry a jdeme. Na letišti jsou fronty až kdoví kam. „V tom stát snad nebudeme s těma dětma!“ Zhrozím se, ale kousek mého mozku ještě pochytí značku „Rodiny s dětmi 0-2 přednostně," a tak se můžeme radovat z plynulého průchodu všemi branami. 

Kdyby nemělo letadlo hodinu zpoždění, bylo by to všechno akorát načasované. A kdyby nám letecká společnost "chytře" neudělila sedadla deset řad od sebe, bylo by to asi v pohodě i v letadle. Takhle musím sama bojovat s dítětem, které sotva drží hlavičku. Vymotávám nás z šátku, lovím svůj pás, jeho pás. Všichni na mě koukají, jak to asi zvládnu. „Tohle je fakt na palici,“ pomyslím si, ale pro dobrej pocit dělám, co je třeba a upoutám mě i Artura. Samozřejmě jen při vzletu. Při přistání jsem už tak unavená, že jim na to kašlu.

„No jo, kámo, ty mě musíš nechat to vyzkoušet všechno,co?" koukám na Artura, který se na mě směje z malého přebalovacího pultíku v letadle. To by nebyl Artur, aby se nepokadil v nejlepší chvíli. Alespoň ho zas můžu zamotat do šátku a na chvíli usne.

Když po dvou a půl hodinách konečně vystoupím ze sedadla, usměju se na Míru, který už je taky v pozoru. Má Vincíka v nosítku. „To je super, že spí,“ raduji se, protože nás čeká ještě cesta autobusem do hotelu. „Maminky, které si odbavovaly kočárky až při vstupu do letadla, je budou mít připraveny výjimečně až u pásu se zavazadly,“ hlásí letuška ještě před výstupem a jsem ráda, že se nás to netýká. „Ty jo, vůbec si neumím představit, jak bychom to udělali, kdybych měla jen kočárek a tohle mi řekli.“  Takhle je ani při přesunu nemusíme budit. 

Když konečně otevřeme dveře hotelového pokoje, padáme do postele s velkou úlevou. Ne proto, že by to bylo s dětmi náročné, ale proto, že je půl třetí ráno. A my jsme šťastní, že máme tak skvělé děti, které to s námi zvládly s přehledem.

PODČARNÍK

Něco málo o synchronizaci ifertrakeru s užitečnými aplikacemi můžete sledovat na mém facebookovém profilu v nejbližších dnech.