NA ROZTRHÁNÍ: Není bulka jako bulka

69. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Očista do čista
70. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pomalými krůčky do světa non-toxic
71. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: První příkrmy, intolerance a snad končící boj s ekzémem
72. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ach ta komunikace
73. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kde sehnat ducha Vánoc?

„Čo som zase urobil?“ ptá se Míra, když si všimne, že mám zarudlé oči, „já viem, že to je občas náročné,“ pokračuje, protože dnešní den byl trošku těžší, ale musím se najednou usmát. Chudák si myslí, že on je příčinou všech mých špatných rozpoložení. „Lásko, o to nejde,“ vykomolím ze sebe a ponořím se zas do vany, abych zahnala příval, který se dere ven. „Všechno je dobrý, všechno je dobrý,“ běží mi hlavou a  snažím se uklidnit. „Raz, dva, tři... výdech. Stačí! Vždyť ani nevím, co to je,“ uklidňuji se, protože ta bulka v prsu může být prostě jen zatvrdlina.

Když konečně uspíme děti, jsem klidnější. Dokonce bez emocí vysvětluji Mírovi, o co jde. „To je určite len niečo upchatého, predsa sa to neurobilo takto zo dňa na deň,“ na chvíli mě uklidní, protože je to fakt. Ale když si po tisíci prohmatávám pravé prso a po tisící se snažím to rozmasírovat, derou se mi do hlavy další a další dedukce. „Ale je to na takovém místě, kde bych si toho ve zmenšeném stavu nemusela všimnout. Vždyť to cítím hlavně, když ležím na zádech.“ Jdu ke zrcadlu, zvednu tričko a koukám, jestli nevidím nějakou změnu ve tvaru, nebo barvě. Mám to zvenku trošku zarudlé, tváří se to jako začínající zánět, ale nic mě nebolí.  „To mám beztak od toho, jak si to furt mačkám...,“ namlouvá mi moje hlava, čímž mě moc neukliďnuje, naopak. Kojit mě nebolí, jen na dotek je to nepříjemné, což umocňuje ten pocit, že to není stav, který znám z dřívějška.

Když jsem přes den sama s dětmi, je to snad ještě horší. Mezitím, co zjišťuji možnosti nějakého ultrazvuku, hledám zkušenosti ostatních maminek. „Kojení není rozhodně stoprocentní ochranou před rakovinou prsu, sama jsem si takto našla bulku, když byly malému čtyři měsíce a byl to nádor,“ vytřeštím oči na monitor a mám pocit, že se mi najednou přitížilo. Rozhodně jsem nehledala nějaké ubezpečení, že je to v pořádku, a ani bych se tím neřídila, ale chtěla jsem vidět nějaké varianty toho, co se může při kojení stát kromě mastitidy. „Míro, asi chci jet někam na kontrolu,“ píšu mu zprávu do práce, protože mám najednou pocit, že to není normální. Mám velkého brouka v hlavě.

Nikdy bych si nepomyslela, že se do takového stavu dostanu ještě dřív, než to bude vůbec „potřeba“, ale zaskočilo mě to a opravdu na to nejsem připravená (a je na to vůbec někdo připravený? Kdo by měl být víc, než já s moji genetickou výbavou?). Koukám na ty moje malé děti a už se to v té hlavě zase rozjíždí. „Artur je plně kojený! Nechci přijít o prsa! Jak by to zvládl? A co já? Nechci přijít o prsa! Co Míra? Jak by to zvládal? A kde bych to řešila? Doma nebo v Německu? Nechci přijít o prsa! Už bych nemohla mít třetí dítě, jak bych ho kojila? Nemůžu přijít o prsa!“ Ležím na gauči a mnu tu bouli. „Povol, povol!“ Už zase brečím. „Ty jsi ale pitomá!“ Nadávám si za tenhle stav, protože přece nevím, co to je, a jestli je to ono, ale neumím tomu zabránit. Pomalu už vypisuji výběrové řízení na novou ženu pro mého muže. Už zase brečím. Jsem fakt magor.

Než přijde Míra z práce, trošku se uklidním šroubováním skříně do Vincíkova pokojíčku. Pomáhá mi. Není totiž den, kdy by nezazněly „šoubečky a kadivo“ z jeho úst. Když zatlouká plastové „hřeby“ do boku šuplíků svým kladívkem, je v sedmém nebi. A já alespoň odvedu myšlenky jinam. Ani se mu nedivím, že chce furt něco šroubovat. S akušroubovákem je to totiž sranda, ale jen dokud nepřijde Míra z práce a nezačne to po mě kontrolovat. „Nie je tá skriňa nejako nakrivo?“ bere vodováhu a chytá se za hlavu, že jsem štelovací kolečka dotáhla na fest a vůbec mi nedošlo, že se to tím má vyvážit. Žena no. Ale byl to relax.

„Asi chci jet někam na vyšetření,“ říkám Mírovi už v klidu a nechám ho sáhnout na tu zatvrdlinu. „Zdá se mi to moc pravidelný a jinak mě nic nebolí, tak je to divný.“ „Ak ťa to upokojí, tak poďme.“ Hledáme stránky klinik v okolí a mezitím si píšu s Martinou, která problém s prsy při kojení dost často řešila. „Dej si na noc teplej zábal, na to igelit a plínku, ať nejsi mokrá. Já si vzala paralen a za dva dny to bylo dobrý. A hlavně si odpočni, máš toho teď moc a málo spíš, to dělá taky svý.“ Radí mi, co zkusit, než začnu úplně vyšilovat, a trošku se uklidním, když mi napíše, že to mívala taky ve tvaru bulky, ale po čase to zmizelo. 

Udělám to všechno, na noc dám ibuprofen, který by mohl případně vyřešit nějaký rozjíždějící zánět a nasadím na odsávání i Vincíka, který už vlastně ani moc sát neumí, ale prsíčko si žužlá s radostí, protože mu tam přece jen něco teče. Když dělám s Arturem letadlo a koukám na jeho vysmátý obličej, přijde na mě zase lítost. „Ty už sa s tými deťmi snáď lúčíš, alebo čo?“ kouká na mě Míra nevěřícně, když se mi zalévají oči slzami. „Jsem debil, no, ale to nejde. Když si tak uvědomíš, kolik maminek tohle musí třeba řešit...“ 

„Tak chceš niekam ísť na to vyšetrenie, aby si bola pokojnejšia?“ Připomíná mí původní záměr, ale je už dost pozdě a pochybuji, že by to chtěli řešit v rámci pohotovosti. Nebudu vyšilovat a uvidím, jak to bude vypadat zítra. Jsem najednou o dost klidnější. Panika odešla spolu s dalším ránem, kdy se to zdálo na pohmat měkčí a já se objednala na onkologii v Budějicích, kde jsem v pravidelné preventivní péči. Radši tam půjdu totiž stokrát, než jednou pozdě.