neděle 9. srpna 2020 Roman

(NE)OBYČEJNÍ: Budějce mají hodně nedostatků, vidím je, ale jsem rád, že jsem odtud, říká historik Schinko

V Budějcích bychom našli jen málo lidí, kteří by o městě věděli více, než Jan Schinko. Historik, spisovatel a autor oblíbeného seriálu Drbna historička se v Budějcích narodil a žil tady v podstatě celý život. Co se mu na městě nejvíce líbí? A cítí se jako hrdý Budějčák? I na to jsme se zeptali v dalším dílu Neobyčejných.

„Paní šéfredaktorko, vidíte tenhle dům? Víte, co v něm dříve bylo? První sexshop v Budějcích. Lidi tam chodili, ale pak to zavřeli,“ spustí Jan Schinko hned na začátku našeho setkání.

Známý budějcký historik a spisovatel by mohl o budovách ve městě vyprávět hodiny. Téměř ke každé zná totiž nějaký příběh nebo historku. „Znám je zeširoka, to je moje výhoda. Když třeba bydlíte 40 let v Panské ulici, víte i to, kdo se v jakém domě oběsil. To je pravda. K domům v Budějcích si vedu evidenci, mám na to doma šanony. Speciální pak na ty kolem náměstí. Když mi řeknete, jaký dům na náměstí má číslo 11, vím, že to je ten, co má nahoře císaře Traiana,“ vychrlí z patra.

Budějce zkoumal už jako malý kluk. „Narodil jsem se tady a prožil jsem tu dost let. Chodil jsem do základní školy v České ulici, ale bydlel jsem kousek dál. Vždycky jsem proto město procházel. Potkával jsem tady třeba pana Šetingera nebo pana Maňáka. Doteď mě mrzí, že jsem se jich nikdy na nic neptal. Neměl jsem na to, nemohl jsem je zastavit a ptát se jich. Bylo to blbý,“ vzpomíná.

Na otázku, jak si všechny ty příběhy pamatuje, odpovídá s úsměvem. „Vždycky říkám, že kdo má otevřenou mysl, tak ten si to zapamatuje. Ale hodně to také bude tím, že jsem tady v Budějcích opravdu od chlapečka a ledacos jsem prolezl, proto si to pamatuju.“

Jan Schinko vystudoval provozně ekonomickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Nejzásadnější pro něj ale byla práce v aktivu památkové péče. „Zastihnul jsem tam staré architekty, od kterých jsem ledacos pochytil. Mluvili se mnou jako se sobě rovným. Tím jsem se dostal mezi ně a vím, jak uvažují,“ říká. „Vystudovaný v historii nejsem. Díky tomu do ní ale můžu snadno kecat, protože to prostě vidím jinak, ze širšího pohledu,“ směje se.

Jedno oblíbené místo v Budějcích nemá. „Já to takhle vyhrazené nemám. Chápu, že někdo řekne, že jeho oblíbený je třeba Háječek, ale pro mě ne. Vždycky říkám, že nejlepší je to doma. Na zahradě. Ne, ale vážně, mám opravdu rád celé město,“ říká.

I proto ho možná nikdy nenapadlo se z Budějc odstěhovat. „To vůbec ne,“ reaguje na otázku. „Měl jsem tady maminku a tatínka, oba byli z Budějovic, a taky se odtud nehnuli. Nenapadlo mě to nikdy. Ani v 69, kdy byla móda spolužáků z vejšky, kteří cítili, že je to tady nesvobodný, a odešli do Austrálie třeba. Nenapadlo mě to, kdybychom to takhle vzali všichni, tak budou všichni v Austrálii a v Budějcích nikdo,“ směje se.

„Hrdý Budějčák“

Při otázce, jestli se cítí jako hrdý Budějčák, se Jan Schinko mírně zamračí a přemýšlí. „Jsem Budějčák. Jestli hrdý… Já moc hrdý na nic nejsem. Řekl bych spíš, že jsem rád, že jsem Budějčák. Budějce mají hodně nedostatků, vidím je, ale jsem rád, že jsem odtud. Jsem odtud, a když je někdo odněkud, tak k tomu má vztah, ale nesmí tomu podlehnout. Nesmíte být Sparťan nebo Baníkovec, je chyba, když je člověk zavilý na něco. Nejsem zavilý na Budějce, ale jsem odtud a mám to tu rád,“ vysvětluje.

Symbolem Budějc je podle historika budějcká kašna. „Pamatujete si, jak ji architekt Šépka zabednil? Lidé museli do Domu umění, oknem vylézt do bednění, a pak mohli pozorovat Samsona. Bednění prý odráželo zvuk a bylo tam ticho. Ten architekt nám tím chtěl říct, abychom tam všichni šli a podívali se, jak je ten Samson krásný. A lidem se to i líbilo. Dneska totiž nikdo moc nekouká nahoru, jen pod nohy, a to přitom ani ta dlažba není v Budějcích kdovíjak pěkná,“ usmívá se.

I přesto, že on sám si detailů ve městě všímá, uznává, že lidé kolikrát ani neví, co tady máme. „Občas dám takhle kontrolní otázku, kam se Samson na kašně dívá. A víte co? Nikdo to neví,“ říká trochu pobaveně.

Dobrou znalost města má také díky tomu, že už od roku 1955 jezdí téměř všude na kole. Podle svých slov toho najezdil už „hodně“. „Cyklisti tady ve městě nejsou nijak chránění. A ještě dostávají pokuty, kdyby bylo na mě, nechal bych je být,“ směje se.

Při otázce, co je podle něj největším problémem Budějc ale zvážní. „Hodně lidí nadává na dopravu. Já na obranu radnice říkám, že jsme ji zdědili ze socialismu. Větší problém mi přijde, že nikdo moc neví, co s Budějcema. Jak s nimi do budoucna. Spousta měst má nějaký status, jsou moderní. Budějcům v tomhle směru něco chybí,“ myslí si.

Kromě psaní a historie se Jan Schinko věnuje také fotografování. „Začalo to, když jsem dostal od taťky fotoaparát Milona. Mám ho doteď na půdě. Ale víte, já fotím jen to, co musím. Nějakou zkušenost mám. To se vracím k té práci v aktivu památkové péče. Když jsem dělal zpravodaje, dostal jsem tam na starost rajony, kde se dělala inventarizace památek. Musel jsem je všechny objet, nafotit, napsat k tomu určitý stav. To mě hodně i o focení naučilo,“ vzpomíná.

Když se na závěr ptám, jestli ho napadá ještě něco, co nezaznělo, zamyslí se a říká. „Víte, co mě hrozně štve? Jak některé holky, co jedou do Budějc za sportem třeba říkají, že jedou do Budějek. Budějky. Dyť to je hrozný. Budějce ještě beru, ale Budějky teda ne,“ směje se.

Ohodnoť článek

Celkem hlasovalo47 čtenářů

Foto Jan Luxík

Štítky Jan Schinko, Neobyčejní, rozhovor, historie

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.