„Díky Kissákům nás tahle práce neskutečně baví!“

Za pár let z něj ale vyrostl jeden z nejlepších moderátorů současnosti. Svědčí o tom nejen jeho extrémně nabitý program během plesové sezony.

Ač se to zdá nemožné, následující rozhovor s programovým ředitelem rádia Kiss Jižní Čechy Romanem Andělem trval pouze půl hodiny. Sotva totiž dostal slovo, nebyl prakticky k zastavení.

Každý z návštěvníků tvého webu si může přečíst, že jako dítě školou povinné ses dost často stěhoval. Kde strávil dětství ten malý Andílek?

„Bydlel jsem v různých zákoutích Budějc, na Pohůrce, Dobré Vodě, Máji i ve Zlivi. Prošel jsem proto několik základních škol, což s ohledem na další průběh mého života bylo asi dobře. Člověk si pořád musel zvykat na nové lidi, nové kamarády. V dětství to přitom nebývá zrovna nejjednodušší.“

Kde jsi nakonec přistál natrvalo? Bydlíš přímo v Budějcích?

„Považuju se za ohromného patriota a přímo se děsím toho, že by mě osudové cesty zavedly někam jinam a musel bych jižní Čechy, nedej bože, někdy opustit. Mám lidi, kteří tady žijí, hrozně moc rád. Nejsem ten typ, který by chtěl být každý týden někde jinde, bydlet v zahraničí, cestovat po celém světě. Abych ale zodpověděl otázku: je mi třicet a kromě pár strávených let ve Zlivi jsem pořád v Budějcích.“

Několik změn bydliště a hlavně poznávání nových lidí, to pro tvou profesní budoucnost nemuselo být úplně špatné, ne?

„Také si říkám. Jsou děti, které poznají nějaké kamarády a táhnout to s nimi celé dětství. Já jsem ale měl nové a nové spolužáky a pravdou je, že pro introvertnějšího kluka to tedy bylo náročnější. I práce moderátora je taková, že děláš singl. Na akci jedeš sám, moderuješ sám, stovky a tisíce lidí bavíš slovem a hudbou sám, teď vlastně zažívám podobné pocity jako dřív.“

Měl jsi už v dětství ambice být moderátorem?

„Byl jsem kluk jako každý jiný, který chodil do kroužku hrát na trumpetu a klavír. Moji rodiče se živili hudbou. Původně jsem měl studovat konzervatoř, a tak jsem si vůbec nepředstavoval, že jednou skončím na střední elektrotechnické průmyslovce nebo dokonce jako moderátor v rádiu. I na samém konci dětství, na začátku dospělosti, bych neřekl, že bude můj život takový adrenalin.“

A přitom je tomu teď přesně naopak. Co se stalo, že ses objevil právě za mikrofonem?

„Vždy jsem rád snil a mluvil o tom, že se jednou stanu zvukařem, všichni to věděli... až mi jednou kamarád, který měl známé ve Faktoru, říkal, že tam hledají zvukaře a jestli to nechci zkusit. Šel jsem tam ve svých devatenácti letech s dnes neuvěřitelnou naivitou. Měli tam skvěle vybavené studio, což bylo pro mne něco, co jsem znal jen z obrázků. Tehdy asi ocenili, že mám ambici tuhle profesi dělat, ale samozřejmě mě nemohli přijmout a slušně mi poděkovali. (směje se)

Tehdejší výkonná ředitelka rádia Šárka Frenclová přesto za mnou přišla, ať zkusím dělat moderátora. Jenže já jsem byl hrozný introvert, nebyl jsem schopný promluvit ani ve škole před třídou. Když jsme četli nějaký úryvek z knížky a věděl jsem, že se na mě blíží řada, měl jsem knedlíky v puse, tekl po mně studený pot a bál jsem se, že budu koktat. Přesně tohle se ukázalo při hlasových zkouškách, nedokázal jsem ani udržet noviny, ze kterých jsem měl přečíst článek. Oni to ale přešli, pochopili mě a já začal na sobě makat. Četl jsem si každý den, vysílal, kdy to jen šlo, až to najednou šlo samo, všechno bylo na dobré cestě.“

Po nějaké době jsi ale zamířil do rádia Kiss Jižní Čechy, kde ses během pár let vypracoval dokonce až na programového ředitele...

„Ve Faktoru jsem na začátku působil dokonce jako civilkář. Byla tu ta možnost, tak jsem jí rád využil. Byl jsem takový brouk pytlík. Zapoj tohle, odmoderuj tamto, pomoz tady. Uváděl jsem dětské, sportovní nebo charitativní dny pro rádio, pro město a podobně. Asi po dvou až třech letech jsem si ale uvědomil, že chci něco víc, ale nebylo mi to umožněno. V rádiu pracovalo plno zkušených kolegů a já jim v té době logicky nemohl konkurovat. Jednodušší tedy bylo zvednout kotvy a jít jinam.

V Kissu jsem hned dostal ten nejlepší čas, vysílal jsem ráno. To je to samé, jako například pro televizního moderátora uvádět večerní zpravodajství. Po pěti letech ranního vysílání jsem dostal nabídku na post programového ředitele. Nyní ale stále vysílám, a to po obědě mezi dvanáctou a druhou hodinou.“

Tím pádem ale máš nyní mnohem větší odpovědnost. Přemýšlel jsi, jestli tuhle nabídku přijmout a vyzkoušet si úplně jinou práci?

„Asi jsem nad tím ani nepřemýšlel, byl jsem rád a s pokorou jsem tento post přijal. Je pravda, že role programového ředitele je můj největší osobní boj. Jsem přirozeně přátelský člověk a nyní musím být i tím, kdo rozhoduje, kdo jasně říká, jak rádio bude znít, jací moderátoři v něm budou pracovat, jaké pořady budeme vyrábět a tak dále. Člověk tedy musí být někdy velmi tvrdý. Častokrát proto přemýšlím nad tím, zdali to, co říkám kolegům, je správné a spravedlivé - to proto, abych jim nekřivdil nebo nebyl naopak příliš hodný.“

Přes zimu kromě toho všeho strávíš spoustu času uváděním maturitních plesů. Za sezonu jich zvládáš desítky a desítky. Jak se dá noční život skloubit s každodenní prací v rádiu? Dá se takové tempo vydržet?

„Na tohle existuje jediný recept - člověka to musí bavit a práce pro něj musí být koníčkem. Kdybych to dělal jenom vypočítavě s vizí, že z toho budou peníze a nějaké rádoby postavení, tak by mě to už po půlroce semlelo. U téhle práce je skvělé, že když se akce dobře odmoderuje, maturák se povede a třída je nadšená, nebo když hraješ na nějaké párty, kde je plný parket lidí, kteří se skvěle baví, tak ti tohle všechno dodává ohromnou energii. Nejde o pocit, že já jsem někdo, umím to skvěle a všem to chci ukazovat, ale o pocit, že jste svým umem mohli někomu pomoci zlepšit náladu, postarat se o jeden z dalších hezkých večerů a podobně. Ano, únava se samozřejmě projevuje, to je jasné. Přijdou kruhy pod očima, bílá pleť a únava. Na konci týdne, tedy v neděli, už bývám přímo nepoužitelný. Ale stačí jeden delší spánek a jede se dál.“

Je možné si při téhle práci dávat ještě nějaké vyšší cíle? A děláš to?

„S postupem času si uvědomuji, že pracuji příliš. Teď, když vzniká tento rozhovor, mám týdenní dovolenou a stejně dvakrát denně nabíjím notebook, abych stihl vyřídit všechny maily a ostatní práci. Musím poděkovat manželce, že mi všechno toleruje. Kdyby to takhle dělala ona, tak jí řeknu, že není normální. (směje se) Vyšší pracovní cíle mne opustily. Nechci od života luxusní auta, bazény před barákem a jiné pomíjivé věci. Poslední dobou toužím po tom, abych se ve všem naučil lépe chodit, být co nejlepší ve své práci, ale zároveň měl čas na sebe, rodinu, kamarády, mé posluchače. Prostě umět životem lépe proplouvat.“

Jak tak poslouchám, čím vším se zabýváš... stíháš kromě své práce i nějaké vlastní aktivity?

„Baví mě nové technologie, počítače, audio technika, nové programy a tak podobně. Ano, to je má slabost. Když už pracuji s technikou každý den a spousty let, toužím vždy po té nejlepší, i když to občas nebývá nejlevnější. Konečně jsem také našel vášeň ve sportu (směje se), takže už vyhlížím jaro a připravuji svou cyklistickou výbavu na další cesty po jihu Čech.“

Mimo jiné o tobě vím, že seš vášnivým jachtařem. Je to tak?

„Máš pravdu, to je moje ohromná a čerstvá vášeň. Možná si teď někdo pomyslí, že to musí být drahý koníček. Naopak, plavbu na jachtě by si měl vyzkoušet každý. Když pojedete do Chorvatska nebo Itálie na dovolenou, tak za ni včetně jídla a cesty zaplatíte někdy více, než za týden na jachtě. Ano, důležité je najít partu, ať se o náklady podělíte. Ale když se to povede, potom to začne. Budete si plout po místech, kde skoro nikdo není, kdykoliv si zastavíte, vykoupete se, každé ráno se probudíte v jiné krásné zátoce s výhledem na východ slunce... Vždy, když bereme někoho nového s sebou, tak vždycky řekne, že končí s dovolenými na břehu. Je to prostě nádhera! Ale jenom v případě, že nebude foukat bóra nebo nějaké jiné větry. Ty vám můžou z dovolené udělat peklo a už na takovou nikdy nepojedete.“ (směje se)

Hmmm, dovolená, to je krásná představa... Vraťme se ale zpátky do reality a zase k práci. Když rádiu obětuješ tolik, co pro tebe pojem Kiss Jižní Čechy znamená?

„Je to závislost, je to sen! Neumím si dnes představit, že bych dělal něco jiného. Každému bych přál pracovat v takovém týmu a vůbec v rádiu. Dá to každému neskutečně moc i do budoucího pracovního života, tím jsem si jist. Navíc, když si představím ten skvělý pocit, kdy se daří kolegům a vůbec celému týmu, člověk je potom pyšný, že může být součástí. Je to i adrenalin, mít možnost tohle ohromné médium ovládat. Můžu tedy říct, že Kiss je moje druhá rodina.“

To je, myslím, vidět i na partě lidí, která u vás pracuje. V mých očích jsou všichni velkými kamarádi a jeden zapadá do druhého...

„Při výběru lidí do našeho týmu funguje jednoduché pravidlo. Nejde nám o to, jestli ten dotyčný je skvělý češtinář, umí precizně anglicky, má bezchybný životopis a přehled v hudbě 90. let i současnosti. Důležité je, aby to byl normální, obyčejný a pohodový člověk, kámoš - kámoška už při pohovoru. Když to bude někdo, kdo si hodlá hned od začátku na něco hrát, tak to je základ neúspěchu. V tom vidím hlavní gró, proč je rádio Kiss Jižní Čechy tak úspěšné. Lidský přístup k posluchačům a fanouškům je nejdůležitější.

To byl i jeden z důvodů, proč se u nás v závěru minulého roku odehrály změny, kdy se několik moderátorů přesouvalo do jiných vysílacích časů. Někteří totiž na daném čase vysílali již déle a postupně zabředávali do toho, že už svoji práci brali jako samozřejmost. Postupně mizelo takové to ´Wau, jdu si zavysílat, bude to skvělé!´. Snažím se o to, aby naše rádio lidi bavilo. A když samotné vysílání nebude bavit moderátora, jak to potom může bavit naše posluchače?“

Není pochyb o tom, že moderátoři Kissu už nejsou jen těmi obyčejnými Jihočechy, i když se tak chovají. Pociťujete nějak vaši popularitu?

„Je to hrozně hezký pocit. Hlavně od lidí, kteří jsou otevření. Třeba já sám takový nejsem. Zrovna nedávno jsem v jedné pražské kavárně potkal známou osobnost. Chtěl jsem za tím člověkem jít, říct mu, že je skvělej a ať se mu daří... přišlo mi to ale hloupé. On má svůj život, pije tam kafe, proč bych tam za ním chodil? Proto mě mrzí, že takových, jako jsme já, je spousta. Osobně bych byl hrozně rád, kdyby za mnou někdo přišel a na rovinu mi řekl, že jsme skvělí, nebo na druhou stranu, co jsme udělali špatně. Takové věci nám ohromně pomáhají.

Díky našemu rádiu máme plno lidských a přátelských fanoušků. Kissáci nám nosí do studia jídla, fotky z dovolených, snímky svých dětí, které se jim narodily. Společně s námi ti posluchači stárnou. Právě díky takovým momentům nás všechny ta práce tolik baví! To se třeba nějaké, byť sympatické, paní na úřadě tolikrát nestává, že na ni někdo zaklepe a řekne jí: ´Jste hrozně fajn, tady máte dort, pochutnejte si na něm!´“ (směje se)

Jednou z možností, kde se s vámi můžou posluchači setkat osobně, je Kiss Párty Live. Jak vůbec tyhle akce fungují? Pořádá je vaše rádio?

„Kiss Párty Live je náš klenot a naše pýcha. Jsme snad jediné regionální rádio, které každý měsíc vyjíždí za svými posluchači a může se hlavně pochlubit tak vysokou návštěvností těchto akcí. I tento rok už Kiss Párty běží a informace o nich lze najít na webu www.kissparty2013.cz. Samotné rádio tuto akci nepořádá. Jsme jako interpret. Majitel klubu nebo nějaké agentury si nás objednají, stejně jako vystoupení nějakého zpěváka, a my mu zaručíme, že dáme lidem o akci vědět, že naši fanoušci přijdou a že v den ´D´ parket pořádně rozhýbeme. Všechno ostatní, tedy technické zázemí, obsluha, bary a tak dále, je v roli organizátora. Jedná se tedy o obchodní a promo prvek.“

Jenže ne vždycky to bohužel dopadne na jedničku. Teď narážím na akci, která se konala v závěru minulého roku na budějckém Výstavišti.

„Organizátorů je tolik, že člověk nemůže nikdy přesně vědět, jestli se konkrétní párty povede na jedničku. Ano, i to je sázka do loterie. V naprosté většině případů máme štěstí, ale přišla také akce, kde se setkaly snad všechny špatné náhody naráz. Zvuk nebyl dokonalý, v ohromné hale vše znělo jako v tunelu, v šatnách se nestíhalo a dokonce se prý nějaké bundy přímo v šatnách poztrácely, na toaletách byl nepořádek, což se ale vzhledem k počtu lidí dalo očekávat. Všechny nás to potom neskutečně mrzelo, přišla vlna oprávněné kritiky, která se ale bohužel opírala spíše do moderátorů a rádia. Málokdo tušil, že jsme se na těchto problémech nechtěně svezli.“

Přitom je ale obdivuhodné, že za vámi vždycky dorazí tolik lidí...

„To je přesně ono. Je neuvěřitelné, že když se na jednom pódiu sejde pár kluků a holek z jižních Čech, tedy našich moderátorů, tak za nimi dorazí i tři a půl tisíce lidí. Jinde dávají organizátoři statisíce za interprety, aby přilákali tolik lidí. Pak ale samozřejmě lístek nestojí stovku... I tady je vidět, jak ohromnou máme fanouškovskou základnu.“

...a to nejenom z jižních Čech. Jak je vůbec možné, že jste slyšet v mnoha jiných koutech republiky?

„Za to můžeme být vděčni jednomu z nejsilnějších vysílačů v Čechách, který je kousek od Votic a míří spíš na sever, než k nám dolů na jih. Na frekvenci 97,7 FM nás tedy můžou ladit posluchači třeba z Krkonoš, odkud nám pak volají, že jsou na sjezdovce a poslouchají rádio Kiss Jižní Čechy. Na druhou stranu nemáme nejlepší pokrytí v okolí Borovan, Trhových Svinů, na Kaplicku nebo Lipensku. Momentálně už ale pracujeme na dokrytí signálem právě v těchto lokalitách.“

Teď otázka z úplně jiného soudku. Když nějaký interpret vydá úplně nový song, uplyne jen pár dní a vy ho už hrajete. Jak to dokážete takhle rychle zařídit?

„Jelikož nám volá ohromná škála posluchačů a většina z nich má neuvěřitelný přehled o tom, které hity frčí, tak třeba i dva dny starou pecku dokážeme díky jejich tipům během hodiny sehnat. Opravdu je to velká pomoc od nich, my sami nemůžeme o všem vědět. Stačí potom kontaktovat vydavatelství a dát ji do vysílání. Díky hudebním pořadům a tomu, že moderátoři i posluchači muzikou žijí, se novinky přináší prakticky samy. V playlistu teď máme kolem deseti tisíc songů, které jsou okamžitě k mání.“

Chystáte v nejbližší době něco nového?

„Teď možná pár lidí zklamu, ale protože se rádiu daří a výsledky poslechovosti jsou skvělé, nad velkými změnami nepřemýšlíme. To je stejné, jako kdyby ve vyhlášené restauraci najednou měnili jídelníček, i když jejich zákazníkům chutná. Každopádně díky tomu, že se s našimi posluchači neustále setkáváme, tak od nich máme určité indicie, které nám otevírají oči. Na základě jejich připomínek proto postupně upravujeme program tak, aby se jim to líbilo. Jinak se ale můžou fanoušci Kissu těšit na plno soutěží, budeme rozdávat zájezdy a v létě chystáme vypravit, stejně jako vloni, autobus do Chorvatska na Makarskou riviéru. Tam pojedou společně s posluchači i někteří naši moderátoři.“

A co nějaká akce v Budějcích?

„Pro Budějčáky je nejblíže v přípravách asi Holkov, kam bychom chtěli tradičně na začátku září soustředit to nejlepší. Domlouváme se s několika celebritami, které jsou slyšet dnes a denně v našem éteru, aby na tuhle akci přijely. Bude to taková pravá rádiová oslava pro naše posluchače a rádiový tým.“

Takže přijede třeba i nějaká hvězda ze zahraničí?

„O interprety z ciziny nyní neusilujeme. Vyjdou totiž na tolik peněz, že bychom museli zdražit vstupné, a to nechceme. Myslím, že návštěvníci našich akcí budou radši, když kolem nich bude spousta lidí, párty si užijí a potkají tam nové kamarády nebo třeba nějakou lásku.“ (usmívá se)

Foto: Jan Sommer