O putování žlutými trabanty, jedním maličkým fiatem a Jawou 250 přijel minulý týden do budějckého Domu kultury Metropol povyprávět žurnalista a cestovatel Dan Přibáň.
Nejdříve jsme se dozvěděli o předchozích cestách dvou žlutých trabantů Egu a Babu, které projely Hedvábnou stezku a Afriku od severu k jihu. Poté následovala přednáška s projekcí o poslední a nejnáročnější cestě po Jižní Americe.
Na následujících řádcích předejme Danu Přibáňovi slovo, jakýkoliv další komentář je totiž zbytečný.
„Nejdříve bylo nutné najít blázny, kteří se mnou do toho půjdou. A tak se na scéně objevili dva Poláci Tomek a Radek, kteří se na cestu vydali malým fiatem, Slovák Marek, který řídil starou Jawu 250 Anežku, kameraman Zdeněk a dále Kuba, Aleš a jedna žena - Dana.
Auta jsme si nechali poslat z holandského Vlissingenu do Guyany. Problém byl dostat je v Georgetownu z kontejnerů, protože nám chyběl ten správný papír a trvalo to téměř čtrnáct dní, než jsme se mohli vydat na cestu. Průjezd Guyanou byl bezproblémový a trvalo pět dní, než jsme se dostali do Brazílie, kde vám u každé pumpy dají kafe zadarmo.
V Brazílii nás zaujalo obrovské divadlo uprostřed ničeho, které zde nechali vybudovat kaučukoví magnáti. Zpívala tady i Emma Destinová.
Projeli jsme i neprůjezdnou cestu BR 319, která byla plná jam a mostů. Problémy nastaly, když začalo pršet, docházela nám voda, což nebyl takový průser, protože filtry fungují bezvadně, horší byl otravný hmyz a to, že nám docházel benzin. Naštěstí jsme dojeli do první vesnice za pralesem Porta Velho, kde byla i jedna hospoda, tak jsme se občerstvili pivem, opravili auta a vyrazili zase na cestu směr Peru.
Peru je neuvěřitelně nádherná země jako z Pána prstenů. Vystoupali jsme zde až do výšky 4725 metrů nad mořem, a jelikož jsme stoupali moc rychle, došlo k aklimatizaci a všem nám bylo druhý den hrozně zle. V Peru asi v jako jediné zemi najdete neuvěřitelných deset různých značek pro zatáčky. Cesta byla hodně náročná. Ochutnali jsme i pečená morčata, ta doporučuji. Přes nadaci Inka jsme promítali peruánským dětem českého Krtečka, kterého se nemohli nabažit. Cestou smrti jsme jeli na Machu Picchu, kam je vlak pro cizince děsně předražený, ale to místo stojí opravdu za to.
V Bolívii jsme měli problém s pojištěním aut, ale všechno dobře dopadlo. Zjistili jsme, že tady existují dvojí ceny benzínu, pro cizince je třikrát dražší a oblíbené pití je zde Fernet s coca-colou. Bolívie je taková apokalyptická země. Najdete tu uprostřed pouště staré železné lokomotivy a jiné vraky. Je tu solná pláň, po které je zážitek se projet. Nikde nic, jen bílo a nestudí to.
Do Chile jsme vjížděli s velkou nejistotou, jelikož Radek opět ztratil pas. Do této země se nám nepovedlo propašovat obyčejnou šišku, ale člověka ano. Město, které mě v Chile zaujalo asi nejvíce, je Valparaíso. Je to také jediné místo, kde nám vykradli auto. Naštěstí se ztratilo jen Zdeňkovo oblečení.
Další zemí, kterou jsme projížděli, byla Argentina, ze které jsme se dostali až do provincie Ohňové země, kde nejníže je položené město Ushuaia, kterému se říká Konec světa. My ale jeli ještě dál až do Radarové stanice Moat. Ujeli jsme 21 124 kilometrů za tři a půl měsíce. Cesta stála dohromady 1,5 milionu korun a další už se plánuje.“
Foto: Jakub Nahodil
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
