V létě loňského roku vyrazil jihočeský cestovatel Bob Stupka za volantem hotelbusu do daleké Jižní Ameriky, aby během několika týdnů procestoval spoustu zajímavých míst tohoto koutu světa. Prostřednictvím cestopisů se o své zážitky podělil i se čtenáři Budějcké Drbny. Tady je poslední díl.
Posílám další pozdravení z Peru, z okolí města Cuzca, z míst opředených pověstmi a historií. Dnes se vydáme do krásného údolí s lidovým názvem El Valle Sagrado, Posvátné údolí Inků. Údolí leží o 600 metrů níže než Cuzco a jsou tady příhodné podmínky pro pěstování kukuřice.
Tak jako je v oblasti jezera Titicaca pravlast brambor, tak je tady pravlast kukuřice. Tolik druhů, barev a velikostí jsem nikdy neviděl. Tady měli Inkové svoji zásobárnu čerstvé zeleniny a plodin z úrodné oblasti. Celé údolí zásobuje vodou řeka Urubamba.
Asi nejzajímavějšími místy jsou incké citadely Pisac a Ollantaytambo. Pisac se dělí na dvě části, obě jsou úžasné a při každé návštěvě si neodpustím jejich prohlídku. Vesnice Pisac je proslulá svými trhy, ty nemají v této oblasti obdobu. Hlavně v neděli se zaplní náměstí a přilehlé uličky stánky, které nemají sloužit pouze turistům, ale i místním obyvatelům a indiánské komunitě z širokého okolí.
Prodej a výměna zboží probíhá čile mezi místními i turisty, a tak se do sebe tyto komunity zamíchají, že obchoduje každý s každým. Já navštěvuji pravidelně stánek s hudebními nástroji. Místní výrobci nástrojů jsou opravdoví „machři“ a jejich výrobky jsou úžasné.
Největší nápor zažívá Pisac v neděli, když končí v místním kostele mše, která je mimochodem vedena v „kečuánštině“. Po ní vychází z kostela průvod se starostou v čele a ten drží v ruce stříbrnou hůl, odznak jeho úřadu. Incký Pisac je citadela posazená o 600 metrů výše než je vesnice. Je to impozantní stavba střežící údolí Urubamby, je zde hodně teras, na kterých se dříve pěstovaly plodiny.
Nad nimi se tyčí obřadní centrum, kde se nacházejí funkční vodní kanály, v zachovalých chrámech si můžete prohlédnout stavitelské techniky tak jemné a precizní, že se tomu až nechce věřit. V zadní části jsou k vidění stovky děr vytesaných do stěny. Jsou to incké hrobky, které byly vykradené vykradači hrobů ještě před tím, než je stačili prozkoumat archeologové.
Prohlídka tohoto místa nám vždycky zabere několik hodin, ale atmosféra, která tady dýchá z každého kamene a z každého kousku země, je téměř hmatatelná.
Další zajímavou cestou, je cesta celým údolím řeky Urubamby. Silnice téměř kopíruje její řečiště a majestátné a životodárné proudy tohoto toku sledujeme po celou cestu do Ollantaytamba. Stále je na co koukat a co obdivovat, hlavně v období, když se suší kukuřičné klasy. To je každý volný kousek půdy pokryt tisíci a tisíci klasy, které se na slunci dosušují. A že mají co sušit, jen co je pravda.
Do Ollantaytamba se vjíždí po úzké dlážděné cestě a při vyhýbání s protijedoucími vozy zažíváme leckdy zajímavé situace. Do toho se občas zamíchá stádo ovcí nebo kravky, nejčastěji však lamy, ty jsou v této oblasti velmi často k vidění. My dnes budeme spát přímo pod inckou pevností díku tomu, že máme pohodlí našeho hotelbusu. Budeme přímo vnímat a vdechovat mystickou sílu tohoto místa z bezprostřední blízkosti.
Projíždíme náměstím, do kterého ústí úzké dlážděné uličky ze všech bloků (čtvrtí) zvaných canchas. Ves je obydlena nepřetržitě již od 13. století. Hlavní atrakcí je tady incká pevnost, kterou chrání strmé terasy, které dodávají tomuto komplexu nejen nádech atraktivity, ale také majestátnosti a bezpečí.
Sem se uchýlil v roce 1536 Manco Inca po porážce u Sacsayhuamánu a tady se připravoval na útok Španělů. Hernando Pizzaro sem dorazil se 70 ozbrojenými jezdci a velkým počtem pěšáků. Všichni útočníci byli zasypáni z teras šípy, kameny a oštěpy a nemohli se k pevnosti vyšplhat. Největší potíže však činil útočníkům strategicky promyšlený krok - soustavou kanálků zaplavili obránci dolní část, planinu, vodou a jezdci s koňmi uvázli i se zbrojí v bahně. Pizzaro okamžitě posoudil situaci a velel k ústupu, který byl chaotický a stával se z něj masakr. Conquistadory hnalo údolím několik tisíc Mancových vojáků. Incké vítězství však nemělo dlouhého trvání, brzy se Španělé vrátili s posilami a Manco byl nucen uprchnout do pralesní pevnosti ve Vilcabambě.
Nedaleko Ollantaytamba na železničním kilometru 88, na trati mezi Cuscem a Machu Picchu, je výchozí bod na nejznámější jihoamerickou trasu, Inca Trail. Ročně ji projdou tisíce lidí. Délka trasy je 33 kilometrů a kroutí se nahoru a dolů horskými svahy a prochází tři vysoko položené průsmyky. Jeden z nich je výše než 4000 metrů a tam už je znát nedostatek kyslíku.
Před pár lety jsem tuto trasu procházel také. Je to nádherný zážitek, který se vryje člověku hluboko do vzpomínek. Nejkrásnější je však poslední ráno. Vstává se velmi brzo v noci a cesta se klikatí horskými úbočími v pralesní vegetaci až končí sestupem k takzvané Sluneční bráně, neboli Intipunku. Kousek od ní jsme zůstali stát a čekali jsme na východ slunce nad Machu Picchu.
Tento zážitek se jen těžce dá nějak popsat, je to síla a kdo neprožil, těžko posoudí. V loudavě přicházejících prvních paprscích nového dne, se jako první objevila silueta Huayna Picchu, což se překládá jako mladý vrch. Postupně se nám otevřel úchvatný pohled na planinu před námi, na které je usazena perla Jižní Ameriky, cíl mnoha a mnoha cestovatelů, Machu Picchu.
Machu Picchu, neboli starý vrch, je poměrně nedávno objevená incká památka, o jejíž existenci neměli povědomost ani Španělé. Při hledání ztracené Vilcabamby na ni narazil v roce 1911 americký historik Hiram Bingham. Místo bylo hustě zarostlé pralesní vegetací, a proto se provedlo jen rámcové zmapování místa.
Až v letech 1912 - 1915 došlo k odkývání záhadného města a dalších ruin v okolí. Průzkum a odkrývání pokračovaly až do roku 1941 a přesto jsou poznatky o smyslu tohoto místa nadále nejasné. Ani další průzkum nepřinesl o účelu této památky nic převratného. Bylo objeveno přes 50 pohřebišť a v nich více než 100 kosterních pozůstatků.
Je vysloveno několik teorií jak o době vzniku, tak o smyslu stavby. Ta nejnovější teorie představuje Machu Picchu jako královský letohrádek či venkovský palác, který byl opuštěn v době, kdy se Cuzca zmocnili Španělé. Jisté je, že Machu Picchu muselo být obřadním centrem, kvalita a opracování kamenných staveb a bloků tomu jasně nasvědčuje. Také výzdoba a nadbytek různých ornamentů tento názor podporuje.
Ať už byl účel vzniku jakýkoliv, návštěva tohoto místa je cestovatelským vrcholem při poznávání jihoamerického kontinentu. Na samotném nalezišti pak člověk neví, kam dříve. Šestnáct za sebou propojených obřadních lázní, zrestaurované včetně střechy; Chrám slunce, oblá a zužující se věž, nádherná kamenická práce; Posvátné náměstí s Chrámem tří oken; Hlavní chrám; Intihuatana, což znamená v překladu z kečuánštiny sluneční sedadlo, kamenný sloup užívaný pro astronomické účely, dokázali takto určovat slunovrat nebo Hlava kondora, přírodní skála… to jsou jen některá místa, která není možné vynechat a při jejichž poznání se tají dech.
K velmi oblíbeným výletům patří také výstup na Huayna Picchu, ten si nenechám nikdy ujít, už kvůli výhledu, který se z vrcholku naskýtá. Zespodu vypadá výstup obtížně, ale ač je strmý, není příliš obtížný a složitý. Cesta nahoru trvá zhruba jednu hodinu a projde se i krátkým inckým tunelem. Odměnou je nádherný výhled na planinu s Machu Picchu a klikatou příjezdovou cestu, která se vine od Urubamby z městečka Aguas Calientes až před vstupní část archeologického naleziště.
Tady si teprve každý v klidu prohlédne tu nádheru pod sebou a má chuť se sem vrátit, ano, už teď, sotva se sem dostal. Já to tak aspoň cítím a vracet se sem pro mě bude vždy tím velkým vyvrcholením cestovatelského putování.
Zdravím všechny, kteří mají toulavé boty, ale i ty kteří si rádi o putování přečtou aspoň takto a doufám, že jsme se prostřednictvím internetu nesetkali naposled.
Z hotelbusu v Jižní Americe zdraví Bob.
Napsal Bohumil ´Bob´ Stupka, www.cestovatelbob.cz
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
