Danajský dar? Z kauzy o „sportovce“ je politická fraška s absurdní argumentací na obou stranách

Diskuse o tom, co s českobudějovickou sportovní halou, která od roku 1985 slouží řadě místních sportovních klubů, se vede již zhruba deset let a zatím nikdy nebyla tak blízko ke konkrétnímu rozhodnutí.

Původním záměrem byla rekonstrukce haly, s cílem vylepšit jak technické, tak provozní parametry tehdy zhruba 25 let staré stavby (podobně jako tomu bylo u zimního nebo fotbalového stadionu, jejichž kvality může posoudit každý sám). Mezi hlavní výhrady patřila malá výška a kapacita, nevyhovující tribuny i zázemí a dosluhující technologie. Přestože staticky je současná hala v pořádku, po mnoha jednáních a několika studiích, které ukazovaly výhody a nevýhody jednotlivých řešení, převládl názor, že  rekonstrukce stavby na současné parametry by znamenala natolik výrazný zásah do konstrukce, že je výhodnější halu zbourat a postavit novou, včetně druhé tréninkové plochy.

S tímto zadáním byla v roce 2012 vypsaná architektonická soutěž, do které se přihlásilo 51 architektů a šestice z nich s velmi zajímavými návrhy postoupila do druhého kola. Celá soutěž bohužel kvůli požadavku tehdejší rady města na závaznou podmínku maximální ceny 277 milionů skončila fiaskem, protože ani jeden návrh tuto podmínku nesplnil, což vedlo k absurdní žalobě o vrácení soutěžních odměn. Mělo by zaznít, že Česká komora architektů tento fixní limit nedoporučovala a naopak se měl hodnotit konkrétní poměr mezi cenou a kvalitou stavby. Bohužel tento odborný názor nebyl radou města respektován a vedl k výše zmíněným komplikacím. Zadavatel nikdy nepřiznal svoji chybu a naopak obvinil architekty.

Po této zkušenosti si poměrně překvapivě žádná politická strana vyřešení tohoto problému nedala ani do volebního programu a iniciativu tak přebral majitel volejbalového klubu, který je jedním z nájemců haly a město dlouhodobě a úspěšně reprezentuje. S vítězem architektonické soutěže zpracoval nový projekt, který ve formě daru nabídl městu k realizaci. To je poměrně neobvyklý postup, který si kvůli zákonu o veřejných zakázkách musel magistrát ověřit u externí právnické kanceláře. Soukromý subjekt tak totiž fakticky supluje roli města a to jak při sestavení zadání, tak při celém procesu získání stavebního povolení a v neposlední řadě také při projednání záměru.

Budějcký architekt Mirek Vodák

Rada města tento dar v roce 2017 přijala a zastupitelstvo v hlasování o rozpočtu na rok 2018 toto rozhodnutí víceméně potvrdilo. Šlo tedy o kolektivní a naprosto legitimní politické rozhodnutí, které udělali zvolení zástupci města, ať už si o něm myslíme cokoliv. Pokud byly o projektu nějaké pochybnosti, pak měly zaznít právě tehdy a každý, kdo se o komunální politiku a budějovické veřejné zakázky zajímá, to velmi dobře věděl. V tuto chvíli je vydané stavební povolení, je zpracovaný prováděcí projekt a běží tendr na dodavatele. To jsou tisíce hodin profesionální práce za několik milionů korun. Záměr stavby sportovního centra má dokonce samostatnou kapitolu v čerstvě schváleném strategickém plánu města, na kterém se podílely desítky lidí, včetně odborné i laické veřejnosti. To jsou standardní procesy, které je nutné při rozvoji města respektovat a které by neměl nahrazovat petiční arch z ulice. Jako problematické se ovšem těsně před samotnou stavbou ukazují dvě věci.

ČTĚTE TAKÉ: VIDEO: Petici na zachování budějcké sportovní haly podepsalo přes 5000 lidí 

Zaprvé poměrně výrazně narůstá cena stavby, protože rada města souhlasila s přijetím „projektové dokumentace na rekonstrukci a dostavbu haly” v hodnotě zhruba 150 milionů korun. Dnes jde o bourání a novostavbu za více než dvojnásobek této ceny. Tím více vyznívá absurdita zrušené architektonické soutěže, která vpodstatě ukázala tu samou částku a nikdo z radních se evidentně nepoučil. Tato cena je navíc „uměle snižována“ o koridor a vnitřní vybavení. Druhým selháním celého magistrátu je tragická prezentace záměru veřejnosti, která samozřejmě celou složitou situaci až tak důkladně nesleduje a tomu následně odpovídá i její reakce. Nejenom v tomto případě je pro mě zklamáním role Útvaru městského architekta, protože role mediátora diskuze mezi veřejností a politiky by v takových situacích měla být naprosto samozřejmá. Bohužel to za podmínek, za kterých v současnosti městský architekt pracuje, není možné a rada města by si to měla uvědomit.

Čeho se tedy v současné situaci můžeme dočkat a jak celá kauza sportovní haly skončí? V tuto chvíli jsou tu jen dvě možnosti. Buď se rada města i zastupitelstvo budou kontinuálně držet svých rozhodnutí a dříve nebo později dojde k realizaci stavby za cenu, která bude známá až po proběhnutí tendru a která se všemi dalšími náklady výrazně přesáhne 300 milionů (nutno říct, že je to cena naprosto obvyklá). Anebo rada města i zastupitelstvo naprosto popřou kroky, které udělaly v posledních letech a vrátí projekt sportovní haly na začátek, což znamená, že tak blízko k realizaci jakékoliv jiné stavby na jiném místě budeme nejdříve za dalších pět let (což je velmi optimistický odhad). V tuto chvílí neexistuje ideální volba a z odborného tématu se stává politická fraška s absurdní argumentací na obou stranách. 

Jako architekt, který se věnuje také architektonickým soutěžím a přípravám veřejných zakázek, sleduji tuto kauzu poměrně podrobně a přestože ze současného stavu nemám radost, přiklonil bych se k tomu, aby se pokračovalo a stavba v této podobě vznikla. Celá situace by ale měla být důrazným varováním a poučením, protože takový přístup magistrátu a politiků, tedy rezignace na veřejnou správu při zadání veřejné stavby, by se rozhodně neměl opakovat. Bohužel to není poprvé, jak ukázala například socha Přemysla Otakara nebo památník letcům RAF a do stejné pasti směřuje i rekonstrukce kulturního domu Slávie.  Nerad bych se dočkal toho, že místo transparentních veřejných soutěží na významné budějovické stavby si magistrát zřídí mailovou adresu daruj.projekt@c-budejovice.cz. 

Návrh očima architekta

Samotný návrh je z architektonického, technického i provozního hlediska zvládnutý dobře. Je adekvátní potřebám Českých Budějovic a je adekvátní i jejich rozpočtu. Pokud jde o výhrady sportovních klubů, tak žádný projekt nemůže umět všechno. Společné užívání vyžaduje kompromisy všech uživatelů. Sportovci dostanou navíc jednu velkou tréninkovou plochu, která jde rozdělit na tři menší hřiště. Návštěvníci dostanou komfort, který žádná jiná budějovická hala neposkytuje. Pokud je to málo, pak bychom si měli uvědomit, že zatímco do sportovních staveb město od revoluce investovalo několik set milionů, tak do kulturních pouze zlomek této částky. Není možné stavět a následně provozovat deset hal najednu, protože jsou tu i jiné zájmy a priority.  Snad už tradiční je budějovická rezignace na veřejný prostor a širší kontext a místo zpracování komplexní urbanistické studie celého okolního parku a nábřeží za 300 tisíc, město raději investuje do tří průměrných soch za 3 miliony, což je mimochodem více, než stála zmiňovaná architektonická soutěž.