Výzkum ukázal, že šumavská příroda si s kůrovcem i kyselými dešti poradila sama

Výsledky pětiletého výzkumu prokázaly, že navzdory mnoha katastrofickým předpovědím se celý šumavský přírodní systém u Plešného jezera ponechaný po kůrovcové kalamitě bez zásahu člověka velmi rychle zotavuje. Podle referentky publicity Biologického centra Akademie věd České republiky Daniely Procházkové oceněný výzkumný projekt získal mimořádný ohlas i v mezinárodní vědecké komunitě, o čemž svědčí skutečnost, že jeho výstupy již byly více než stokrát citovány a publikovány v pětatřiceti recenzovaných časopisech.

Vedoucí výzkumu, profesor Jiří Kopáček, který působí v Biologickém centrum Akademie věd České republiky v Českých Budějovicích, je jedním z nejvýznamnějších českých hydrobiologů. Jeho vědeckou kariéru provází bohatá publikační činnost a výjimečně vysoká citační odezva. Loni ho předseda Akademie věd České republiky, profesor Jiří Drahoš, vyznamenal medailí Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách. Už od poloviny osmdesátých let minulého století Jiří Kopáček studuje zotavování šumavských horských jezer z acidifikace, tedy působení kyselých dešťů, které vrcholily v sedmdesátých a osmdesátých letech. Jeho dlouhodobý výzkum však na začátku milénia narušila kůrovcová kalamita, proto se vědecký zájem stočil i ke sledování efektu kůrovcového žíru a bezzásahovosti.

Na projektu se podíleli výzkumníci ze tří institucí, z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a České zemědělské univerzity v Praze. Po dobu pěti let zkoumali vliv přirozeného rozpadu horských smrkových porostů po kůrovcovém žíru na mikroklima, chemické složení a biodiverzitu půdních a vodních ekosystémů v lokalitě Plešného jezera. Podařilo se jim vytvořit biogeochemický model, který propojuje cykly uhlíku, dusíku a síry v půdách. Zároveň umožňuje přesněji předpovědět ztráty živin z lesních ekosystémů v závislosti na globálním vývoji znečišťování atmosféry a klimatických změn. 

Výzkum přinesl zajímavé závěry. Po krátkodobém zhoršení chemismu jezera se situace začala rychle zlepšovat. „Kyselost vody se výrazně snížila a její pH rychle vzrostlo k hodnotě 6, která byla naposledy v Plešném jezeře kolem druhé světové války. v následujících desetiletích se po kyselých deštích tato hodnota vychýlila k 4,5, což znamená výraznou kyselost. Na život v jezerech to mělo zásadní vliv. Ryby v Černém jezeře nepřežily, odumřeli i bezobratlí živočichové,“ uvádí Jiří Kopáček. 

Plešné jezero.

Později se v Česku ovzduší zlepšilo a kyselé deště, podle Kopáčka na území České republiky nejintenzivnější v celosvětovém měřítku, postupně zmizely. „Nejvíce na světě se u nás podařilo zredukovat emise síry a dusíku. Síru se povedlo snížit o devadesát procent a dusík o více než padesát procent," podotýká Kopáček.

Velmi pozitivně na přírodní ekosystém zapůsobilo i to, že odumírající dřevo zůstalo na místě. „Díky tomu, že se veškerá biomasa nechala v povodí, uvolnily se z jehličí a kůry bazické kationty, jako je vápník, hořčík a draslík, a půda, která byla oslabená kyselými dešti, se strašně rychle zotavila,“ vysvětluje profesor Kopáček. Dále bylo zjištěno, že stromové patro téměř kompletně zničené kůrovcem se přirozeně obnovuje dostatečně a dochází k rychlému a žádanému zmlazování lesního porostu.

Z výsledků výzkumu je zřejmé, že bezzásahovost a přirozená cesta regenerace lesního porostu by měla být do budoucna pokládána za jeden z nejefektivnějších způsobů opětovného zalesňování kůrovcem postižených chráněných horských oblastí. Zároveň je nejšetrnější z hlediska ochrany množství a kvality vod. Získané poznatky umožní přírodovědcům vnést vědecké argumenty do vášnivých sporů mezi zastánci a odpůrci zásahů proti šíření škůdců v chráněných územích.