V hokejovém světě si vysloužil přezdívku Bába, i přestože na ledě platil za velkého bojovníka. Díky své zarputilosti to dotáhl až na turnaj pod olympijskými kruhy. V roce 1984 v Sarajevu získal po boku svých spoluhráčů stříbrnou medaili. „Byl to fantastický pocit,“ vzpomíná v rozhovoru pro Budějckou Drbnu Jaroslav Korbela.
Patříte bezpochyby mezi legendy Motoru, takže se musím zeptat… Jak teď, pět kol před koncem základní částí extraligy, hodnotíte první sezonu po návratu mezi elitu?
Po letech se opět vrátil do extraligy a asi nikdo nečekal žádné zázraky. Mohlo by to určitě být výsledkově lepší. Některé zápasy byly dobré, ale bohužel nevydrželi až do úplného konce.
Dokážete najít hlavní příčiny neúspěchu Jihočechů? Co třeba skladba kádru, šance pro druholigové hráče a absence zkušených borců?
To určitě může mít vliv. Je dobře, že se tento rok nepadá a klub tak nemusí řešit trable spojené se sestupem. Příští sezonu mají ještě jednu šanci a snad to dopadne mnohem lépe.
Věříte, že se v příštím ročníku Motor vyhne sestupovým příčkám a zabojuje o play off?
Věřím v to. Zaslechl jsem, že už někteří hráči mají do Motoru nakročeno, tak snad to vyjde a zkušenější hráči tomu pomohou. Výsledkově by to snad být horší nemělo (směje se).
Pátek, 29. ledna 2021, 07:00
Byl u toho, když legendární partě Motoru těsně unikl titul v roce 1981. Vytáhlý útočník se díky hokeji podíval i za komunistického režimu na západ, aniž by to musel tajit. Naopak fotbal, o tom mluvit nesměl. „Nepište mě jako střelce, měl bych z toho...
Pojďme se ohlédnout za vaší kariérou, během níž jste si vysloužil přezdívku Bába… Můžete čtenářům popsat, jak vznikla?
(Směje se)… Bábo mi začali říkat asi v roce 1975, když se začala vysílat pohádka Mrazík. Podle té Ježibaby, která v tom filmu vystupuje… (směje se). To tehdy vymyslel Venca Marzoun a od té doby se to chytlo.
Přitom na ledě jste platil spíše za dříče a bojovníka, který nic nevypustí… Neznělo to pojmenování paradoxně?
Rychle jsem si na to zvyknul a táhne se to se mnou dodnes. Už se tak říká i mému mladému, a dokonce i jeho synovi.
I díky vašemu stylu hry jste se probojoval v roce 1984 na olympiádu. Kdy jste se dozvěděl a za jakých okolností, že tam pojedete?
Určitě jsem neměl nic jistého, čekalo se do poslední chvíle na nominaci. Byl jsem velmi rád, když jsem se to dozvěděl, ale krátce před oznámením sestavy jsem měl problém s kotníkem. Tady v Budějcích jsem si ho vymknul při utkání s Finskem a pan Bukač pozval paní Mojžíšovou, která na mě nějaký den pracovala a dala mě dohromady… Dostat se na olympiádu, ještě v té době, byl to zkrátka fantastický pocit.
Jaká byla v Sarajevu atmosféra? Navštěvovali jste i závody ostatních československých sportovců?
Pamatuji si, že byl tehdy už strach z různých teroristických útoků. Všude jsme procházeli přes různé turnikety a bezpečnostní rámy. S tím jsme měli třeba my kuřáci problémy, protože nám pípali i cigarety (směje se)… S těmi jsem paradoxně přestal až po profi kariéře… Ale zpátky ke sportu. Moc jiných závodů a akcí jsme neviděli, protože jsme hráli snad každý den. Moc volno jsme neměli, ale byli jsme se podívat na běhy na lyžích a na bobech, které byly nedaleko nás.
Středa, 23. prosince 2020, 14:58
Jako hráč se nesmazatelně zapsal do hokejových dějin. S reprezentací dokráčel dvakrát pro zlato z mistrovství světa, v zámoří si střihl přes tisícovku zápasů. Letos pomohl svému milovanému klubu k návratu mezi českou extraligovou elitu. „Kdyby se...
Mohl byste běžnému člověku, který se na Hry jen tak nepodívá, přiblížit běžný den v olympijské vesnici? Potkávali jste se například s hokejovými soupeři?
Je to naprosto standardní. Ráno jsme měli lehký trénink, snídani, se kterou jsem měl, protože jsem velmi vybíravý, často problémy (směje se). Pak odpoledne zápas, moc volna zkrátka nebylo, ale i tak to bylo úžasné… Se soupeři jsme se potkávali spíše na snídaních, ale žádné hecování neprobíhalo, bylo to všechno na profesionální úrovni.
Na klubové dráze jste si kromě věrnosti českobudějovickému dresu vyzkoušel i zahraniční angažmá. Pokud se nepletu, nastupoval jste ve Francii i Rakousku, jak na tahle angažmá vzpomínáte?
Ve Francii jsem byl s Jaroslavem Jágrem, trenérem z Budějic. Byli jsme v Gapu. To je městečko, kde je tři sta dní v roce slunečno. Vůbec tam nepadá sníh a za osm měsíců tam pršelo snad pětkrát. Takže jsme tam třeba 26. prosince hráli v trenýrkách tenis, zatímco všude jinde byly mrazy. To bylo fakt úžasné, ještě ta příroda okolo. Prostě krása… V Rakousku jsem byl ve Steyru a Linci, taky to tam bylo super. Nejdříve jsem tam působil s Frantou Jounů, později s Láďou Koldou. Nikdy jsme neměli problém zapadnout do každého prostředí, uměli jsme si udělat kamarády, takže to bylo fajn. Byli jsme výborná parta, žilo se tam taky krásně.
Když se vrátíme k angažmá pod Černou věží, na kterého ze spoluhráčů vzpomínáte nejraději? A proč jste se v roce 1981 nakonec nestali československými mistry?
Velký kamarád jsem byl s Norbertem Králů. Velmi jsme si sedli jak na ledě, tak v osobním životě. Dokonce jsme spolu spali, pokud jsem ho teda nezradil (směje se)… Samozřejmě myslím na pokojích, při různých reprezentačních srazech. Byl to můj největší kamarád. A co se týče té sezony 1980/81, tak tu nám pokazil zápas se Spartou, kde jsme si to sami pokazili. Vedli jsme snad 5:1, ale nakonec prohráli. Vítkovice si to pohlídali, ale kdyby nebyla ta sezona tak specifická a byli normálně remízy, tak jsme udělali titul. Na to jsme doplatili, ale zavinili jsme si to sami.
Neděle, 29. listopadu 2020, 18:55
Jeho gól doslova ukončil kariéru brankářské ikoně. Patří mezi legendy Motoru, v jehož dresu nasbíral vůbec nejvíce startů v historii. Jedno mu však schází, start v zámořské NHL. O tom, proč to nevyšlo na olympiádě nebo na čem krachlo angažmá za...
Teď z jiného soudku. Jak se Jaroslavu Korbelovi daří nyní v nelehké covidové době?
Covid už mám za sebou. Ležel jsem v nemocnici třináct dní, dalších devět doma. Takže jsem si to vybral se vším všudy. Nebylo to nic příjemného. Ale snad to bude už lepší, i když to na sobě furt pociťuji.
A jak bývalý vynikající hokejista a olympijský medailista relaxuje ve volném čase? Změnilo se to od dob, kdy jste aktivně hrál hokej?
Už nejsem tolik aktivní, dříve jsem hrál třeba tenis. Teď už chodíme s manželkou spíše na procházky. Hlavně teď po té nákaze, kterou jsem prodělal, chodíme více, abych byl na vzduchu. Potřebuji pohyb, bylo znát, že jsem byl takový zesláblý. Postupem času jsme ale zrychlovali a zrychlovali, teď už to snad bude lepší a lepší.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
