JAK SE ŽIJE V PEKINGU: Vysoké školy

Vážení čtenáři Budějcké Drbny. Vysoká škola technická a ekonomická v Českých Budějovicích navázala spolupráci s North China University of Technology, což je jedna s nejvýznamnějších technických škol v Číně. V rámci této spolupráce došlo i k výměnnému pobytu učitelů a já jsem dostal možnost jeden semestr v Pekingu přednášet. Jako bývalý náměstek primátora pro školství a sociální věci se samozřejmě zajímám i o místní školský systém. Proto jsem zpracoval následující texty, na které jsem podklady získal od studentů, zaměstnanců univerzity i občanů města. Věřím, že některé popsané postřehy, budou zajímat i vás.

Martin Maršík

V Číně je téměř tři tisíce vysokých škol, které navštěvuje 23 milionů studentů a z tohoto počtu je 400 tisíc posluchačů ze zahraničí. Stejně jako u nás i zde existují bakalářské, magisterské a doktorské programy. Čínské univerzity mají rozdílnou kvalitu. Ty nejprestižnější ale mají celosvětový zvuk. Pokud budeme porovnávat pouze asijské univerzity, pak v první dvacítce nejlepších univerzit nalezneme devět univerzit čínských a pak zde budou pouze univerzity z Japonska, Taiwanu, Hong Kongu, Singapuru a ze Saudské Arábie. Z pohledu celosvětového je nejlepší čínská univerzita (Fudan University) na 46. místě, když před touto univerzitou se umístily školy pouze z USA, Velké Británie, Kanady a Mexika (zdroj: http://www.4icu.org). Znovu je ale nutné upozornit na rozdílnou kvalitu jednotlivých čínských škol.

Nyní vám představím školu, na které působím - North China University of Technology (NCHUT) byla založena v roce 1946 a má sedm fakult, které jsou zaměřené na techniku, stavitelství, ekonomii, právo nebo umění. V současné době ji navštěvuje téměř 15 tisíc studentů. Pokud se podíváme na žebříček kvality čínských univerzit, tak se tato škola umístila na 136. místě a patří tedy mezi místní prestižní školy. Dle statistik je 95 procent čínských vysokých škol hodnoceno hůře než NCHUT.

Já přednáším na Fakultě ekonomiky a obchodu. Ve skupině mám 17 zahraničních studentů, kteří si hradí studium z vlastních prostředků (cca 100 tisíc korun/školní rok). Tito studenti jsou většinou z Afriky – Zimbabwe, Rwanda, Kongo, Eritrea. Druhou část skupiny tvoří čínští studenti, kterých je 26.

Je velmi zajímavé pozorovat rozdílnost obou skupin. Afričtí studenti mají velmi dobrou znalost anglického jazyka, při hodinách ale jsou výrazně méně aktivní než čínští studenti. Ti jsou pro mne překvapením. Předpokládal jsem, že vzhledem k přísné výuce a již zmíněnému drilu se bude jednat o pasivní studenty, kteří si budou zapisovat každé slovo vyučujícího a nebudou mít odvahu k diskuzi. Opak je pravdou. Čínští studenti působí uvolněně, mají vysoké sebevědomí a naprosto jim nedělá problém se zvednout a vést diskuzi. To je vzhledem k jejich znalosti anglického jazyka obdivuhodné - v anglickém jazyce rozumí velmi dobře psanému textu, ale s mluveným projevem to je horší. Velmi dobří jsou čínští studenti v matematice a statistice. Předpokládám ale, že mám výběrovou skupinu a nejedná se o průměrné či podprůměrné studenty. Obě skupiny studentů se na hodiny připravují a docházka je u čínských studentů bezchybná a u afrických na hranici tolerance.  

Největší rozdíl mezi oběma skupinami jsem viděl u průběžného testu. Vzhledem k anglickému jazyku a nutnosti používání slovníku jsem povolil používání mobilních telefonů. U afrických studentů jsem zaznamenal intenzivní komunikaci pomocí SMS, kdy měli snahu předávat si výsledky testu. U čínských studentů jsem nezachytil ani náznak takového „podvodného“ chování. Každý z nich pracoval na sebe.

V rámci svého pobytu chodím i na přednášky jiných profesorů. Pokud je přednáška pro více posluchačů, kde profesor již není schopen rozlišit jednotlivé studenty, pozornost pléna velmi klesá. Většinou lze vidět skloněné hlavy, které ale nejsou zahlceny novými poznatky od vyučujícího, ale získávají informace z mobilního telefonu. Velmi často studenti také při hodinách svačí. Nevím, jestli jsem měl smůlu na vyučující, ale zdálo se mi, že přednášky které jsem zatím navštívil, probíhaly monotónně. Vyučující bez jakéhokoliv emočního zabarvení vykládal látku. Chybělo mi tam trochu toho „divadla“ pro posluchače.

Na studentech nevidím žádné příznaky stresu a nadměrného vytížení, o kterém jsem psal v minulých dílech. Když jsem se na toto ptal, bylo mi řečeno, že tím, že se dostali na vysokou školu, je již nepravděpodobné, že by u zkoušek neuspěli a univerzitu nedokončili. Takže nyní oddychují po náročné základní a střední škole a intenzivně začnou pracovat až v ročníku třetím a čtvrtém, kdy dokončí bakalářská studia. Přibližně třicet procent studentů pokračuje na magisterském stupni.

Čínští studenti jsou jiní než čeští, podle mého názoru jsou více zaměřeni na detaily. Několikrát jsem je pozoroval, když si kupovali například propisku. Většina z nás by si vybrala jednu propisku, která by se nám líbila, vyzkoušeli bychom ji a během chvíle bychom opouštěli obchod. Číňan bude propisku vybírat půl hodiny, bude zvažovat všechny vystavené kusy a odchází po půl hodině. Věřím, že ale se stejnou propiskou bude psát ještě za dva roky.

Vybavení učeben bylo z mého pohledu výborné a plně srovnatelné s vybavením, které je na našich univerzitách. Měl jsem možnost navštívit i technické fakulty a i zde byly laboratoře i dílny zařízeny velmi velkoryse a moderně. Nepřekvapilo mne, že v rámci NCHUT byla i speciální laboratoř na zdokonalování Wi-Fi technologií. Překvapilo mne ale, že na školní Wi-Fi síť se téměř nedalo v denní dobu připojit, protože byla permanentně přetížená…

Vysokoškolský kampus NCHUT na mne dělá dojem malého městečka. Je to dáno tím, že v areálu nejsou pouze učebny, laboratoře, koleje a menzy, ale jsou zde i obytné domy pro profesory a jejich rodiny, hotely a restaurace. Centrem kampusu je vydlážděné „náměstí“ s parkem, kde se odehrávají oficiální akce i studentská zábava.

Příjemné je poměrně velké množství různých svátků a oslav slavených v kampusu. Studenti při těchto příležitostech rozvěsí na náměstí a přilehlém parku lampiony, různé ozdoby a pak tancují, nebo si jen povídají. Vždy mám dobrý pocit z toho, když je vidím tyto slavnosti připravovat. Sálá z nich totiž potěšení, které není hrané, že se mohou na těchto přípravách podílet. V Číně je stále mezi studenty populární Rubikova kostka. Dvakrát jsem zaznamenal turnaj v jejím skládání.

Koleje pro studenty jsou velmi skromné. Připomínalo mi to dávnou dobu vojenské služby, tj. železné palandy, malé pokoje a velké množství studentů. Studenti se stravují v menzách, které ale jsou na jiném principu než menzy české. Skládají se z velkého množství oddělených obchůdků, kde si mohou posluchači vybírat z nepřeberného množství jídel. Průměrná cena jídla se pohybuje okolo 60 korun. Profesoři mají zvláštní jídelnu, kam chodí na oběd. Zde je podáváno jídlo formou švédských stolů s velkým výběrem jak masa tak i například ovoce a zeleniny. Vždy jsem „obdivoval“ porce, které si učitelé k obědu dávají. Rostoucí blahobyt se podepisuje i na postavách obyvatelů Pekingu. Dávno jsou pryč ty doby, kdy všichni obyvatelé tohoto města byli štíhlí až hubení.

Závěrem kapitoly školství bych rád poděkoval vedení North China University of Technology v Pekingu za milé přijetí, za okamžité řešení jakýchkoliv problémů, a to jak administrativních nebo technických a věřím, že i můj pobyt je přínosem pro jejich studenty.

Tímto dílem je ukončena část o čínském školství. S vedením Budějcké Drbny jsem se dohodl na napsání dalších dvou dílů, kdy první bude zaměřen na sociální problematiku. Druhý díl bych rád věnoval osobnímu pohledu na život v Pekingu. Zde bych se zmínil o ekologii, hromadné dopravě nebo bezpečnosti.     

1. DÍL: JAK SE ŽIJE V PEKINGU: Školky
2. DÍL: JAK SE ŽIJE V PEKINGU: Základní školy
3. DÍL: JAK SE ŽIJE V PEKINGU: Junior middle school
4. DÍL: JAK SE ŽIJE V PEKINGU: Střední školy