Lenka Dusilová, úžasná zpěvačka, která v minulosti koketovala s popem, už nějaký čas ohromuje klubovou scénu se svým all star bandem, jak sama říká, Baromantikou. Na své koncertní zastávce se zastavila v českobudějovickém klubu River a my jsme byli u toho.
Na začátek bych se zeptal tady na klub, protože tohle místo je známé bluesem a jazzem. Myslím, že k těmhle místům máte blíž, než k velkým festivalům.
Ano, mám raději menší prostory, ačkoliv si troufám říct, že pokud by byl větší prostor dobře připravený, mohlo by to znít velice dobře. V současnosti se ale pohybujeme na klubové scéně a je nám to skutečně bližší. Navíc, tady se známe s pořadatelem, se kterým jsme byli domluveni už dlouho, že uděláme nějaký koncert.
Na počátku své kariéry jste mohla jít do komerce, ale vy jste uhnula do alternativního směru, i když na vás musel být vytvářen tlak ze strany vydavatelství. Následovala jste své srdce?
Člověk podléhá tlakům v tu chvíli, když neví co sám se sebou, a co přesně by chtěl dělat. Určitě jsem i já po své cestě vešla do slepých uliček, ale i tenhle pokus-omyl je vlastně cesta, protože si člověk utříbí své zkušenosti a vlastnosti. Pokud na sobě pracuje, je objektivní a hledá kolem sebe lidi, kteří jsou důvěryhodní a silní, tak s jejich pomocí dokáže najít sám sebe. Také je tam důležité pojmenování těch vlastností. U mě to byl moment, kdy jsem si uvědomila, že neumím být taková ta popová hvězda, a že na to nemám ty správné vlastnosti. Neumím totiž vycházet vstříc poptávce ani nechci se přizpůsobovat tomu, jak mám vypadat a jak mají znít mé písničky. Myslím, že náš repertoár je příliš rozmanitý na populární scénu, obzvlášť tady v Čechách.
Kdy přesně jste si tohle uvědomila, bylo to již v období prvních sólových desek?
Velká zkušenost pro mě byla, že jsem vydala svoje první tři sólovky u vydavatelství Universal music. Tlak u první desky jsem ale fakt neviděla a je to skutečně cítit. Také to, že jsem si našla koncept v hudbě - co chci vyjadřovat a co chci dělat s emocemi. Promítám do toho také zkušenosti ze svého životního příběhu. Čím více si člověk je jistější, tím méně těm tlakům podléhá a dokáže si své záměry prosadit u labelu. Když jsem odešla od Universal music, tak jsem udělala desku Eternal Seekers a Beatou Hlavenkovou a Clarinet factory. Tehdy jsem si chtěla vyzkoušet absolutní nezávislost, ale nakonec jsme se rozhodli pro vydavatelství Respekt. Další deska Baromantiky byla už nezávislá, vydali jsme jí v distribuci se 100promotion, což je malé vydavatelství. Poslední dvě věci s Baromantikou jsme ale vydali u Supraphonu, kde jsme využili větší servis.
Baromantika ohromuje odbornou kritiku, ovšem ta se často neshoduje se vkusem širokého, řekněme rádiového, posluchačstva…
Potřebuji ke svému životu transformaci, jiný zas potřebuje zůstat na místě. Vyhovuje mu ten prostor, ten vesmír, ale já v momentě, kdy mi ten vesmír nic neříká, tak musím jít dál. I teď s Baromantikou, to že děláme takovou hudbu, tak evidentně jsme si v něčem všichni spoluautoři sedli a máme právě tu potřebu se někam posouvat. Máme svoje světy a nechceme být juke-box.
Jak byste sama přiblížila Baromantiku posluchačům?
Je to all star band, který hraje silné, emotivní písně s přesahem hudebních krajin.
Proč název Baromantika?
Je to podle jedné mojí písně, které jsem dala pracovní název Baromantická. Ta otvírá celou ságu Baromantiky. Napadlo mě podívat se na spojení stylů baroko a romantika, protože ta písnička byla dost zásadní na desce. Zjistila jsem, že se ty styly také dost dotýkají vrstvení emocí, tak mi to přišlo zajímavé a název byl na světě.
V minulosti jste spolupracovala s celou řadu významných osobností jako je na příklad David Koller, Daniel Landa anebo kapela Čechomor. Co vám tahle setkání dala?
Každé setkání bylo pro mě dost důležité. David Koller byl asi jeden z nejzásadnějších lidí, který mě vrátil k tomu, abych začala psát vlastní písničky a vlastní texty. Pak jsou pro mě silná setkání se Štěpánem Smetáčkem a Martinem Ledvinou. Pak je to tady Beatka Hlavenková a vlastně celá Baromantika.
Nenapadlo vás pokračovat v angličtině?
Já s tím tak nějak těch posledních deset let koketuji pořád. Máme částečně repertoár v angličtině, ale teď třeba moc ven nejezdím. Vždycky budu zpívat česky, nikdy nebudu zpívat zásadně v jiném jazyce, ale určitě zazní v repertoáru angličtina anebo třeba polština. V angličtině spolupracuji s Justinem Lamačem, který je velice autentický a díky tomu můžeme dát do textů silný cit. Polštinu dělá Dorka Bárová, na textech úzce spolupracuji s Martinem Kyšperským.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
