„Kdo spěchá, je již mrtvý!“ traduje se mezi Maročany

Večerem o pohádkové zemi provázel Jan Cempírek, který pro příchozí cestovatele připravil občerstvení v podobě marockého čaje. Ten se připravuje z marocké máty, jejíž chuť je více aromatická, než na kterou jsme u nás zvyklí, a z velkého množství cukru.

Tento velmi chutný a energeticky vydatný nápoj je pro Marokánce stejně typický jako pro Budějovice Budvar. „Když jsem byla v Marrákeši, tak jsme mátový čaj pili pořád. Jakmile vejdete do nějakého krámečku s tím, že chcete něco koupit, tak vás nejdříve usadí a pohostí čajem. Než vám něco prodají, tak namelou strašnou spoustu pochvalných slov a vy už nemáte šanci odejít z krámu s prázdnou. Je pravda, že naši obchodníci by se od nich v úslužnosti a profesionalitě mohli učit. Nebyl problém říct, nemůžu koupit. Nemuseli jste, ale i přesto vám všechno vyndali a ukázali,“ prozradila Budějcké Drbně její kamarádka cestovatelka. K čaji se podávaly placičky se sezamem od známého českobudějovického kuchaře Petra Stupky.

Lidí přišlo více, než se očekávalo. Horká Vana doslova přetékala. Prvním přednášejícím byl kaplický cestovatel Bob Stupka, který pracuje pro jednu budějckou cestovní kancelář, která nabízí svým zákazníkům dobrodružství ve všech možných i nemožných destinacích po téměř celém světě. Raritkou této cestovky je dopravní prostředek, takzvaný hotelbus, kterým nadšence na poznávacích výletech vozí.

Jako první se pouštělo krátké video z cest po Maroku. Pak nás Bob seznámil s přesným popisem trasy, kterou jejich cestovní agentura nabízí. Seznámili jsme se jak s historickými fakty o této exotické zemi, tak i s architektonickými skvosty Maroka. Skvělý a důkladný popis míst, budov i lidí byl téměř jako čtený z průvodce, tolik různorodých informací byl schopen cestovatel Bob sdělit žhavým posluchačům.

Nejfantastičtější z celého jeho vyprávění bylo ono nadšení pro tuto zemi. Bob neodříkával naučená fakta a nepřepínal fotografie, on celou tu cestu prožíval. Vychutnával si ji, jako tolikrát předtím a díky jeho nadšení se přítomní nedívali na pouhé obrázky, ale doslova cestovali zemí plné vůní, chutí a barev.

Byl to perfektní zážitek jak pro člověka, který již v Maroku byl, tak i pro toho, kdo se tam chystá. A jestli v místnosti byl někdo, kdo se tam nechtěl podívat, tak už zaručeně chce. „Hrozně mě povídání pana Stupky chytlo. Byly chvilky, kdy už jsem se ztrácel, ale v zápětí hodil perličku, jako s tím, že ve Fezu je čtyřicet tisíc uliček a devět tisíc z toho je slepých, a byl jsem opět on the road. Určitě bych se do Maroka rád podíval a po této přednášce tam pojedu určitě,“ přiznal jeden z opozdilých příchozích.

Dalším hostem byla spisovatelka Eva Zábrodská, která žila v Maroku třináct krásných let a díky nim vznikla kniha  s názvem Žila jsem v zemi Alláhově. Velmi příjemná paní perfektně doplnila vyprávění Boba a obohatila je o spoustu nasbíraných zkušeností za jejího dlouhého pobytu v této tak odlišné zemi. O Maroku mluvila téměř jen v superlativech. „Víc strach mám tady, než v Maroku,“ odpověděla na otázku, jestli se tam nebála chodit sama venku.

Celkově vyznělo, že i když je tato země oproti evropsky vyspělým státům hodně pozadu, máme se od nich dost co učit. Ať už je to pracovitostí, pílí, vkusem či čistotou veřejných prostranství. „Kdybychom si vedle sebe daly fotografie pražského, budějovického a jakéhokoliv marockého vlakového nádraží, museli bychom se hanbou propadnout. Na nádraží v Marrákeši by se dalo jíst ze země, v Tangeru byla budova tak perfektně hlídaná, že neexistovalo, aby se dovnitř dostal jediný žebrák. My jsme tam čekali asi čtyři hodiny na vlak, za tu dobu tam osmkrát prošla uklizečka s mopem a vytírala mramorovou podlahu, na které jsme leželi, pili čaj a hráli šachy. Dokážete si to představit tady v Budějcích?“ potvrzovala slova Evy Zábrodské jedna z příchozích slečen, kterou Maroko uchvátilo natolik, že se tam neustále ráda vrací.

Další ctností Maročanů je i fakt, jakou úctu drží ke starým lidem a celkově k rodině. Ta je pro ně vše. A hlavně děti. „Když se vdáte do Maroka, neberete si pouze manžela, ale celou jeho rodinu. Také chodíte-li do práce, jsou vaše peníze celé rodiny, která většinou čítá hodně členů,“ vypráví Eva.

„Maroko je krásná země, ale v úctě se mají jenom mužská pokolení, ženy tam sladký život rozhodně nemají!“vyvrací slova jedna z posluchaček. Samozřejmě Maroko není nebeskou zemí, kde lítají pečení holubi rovnou do úst, i zde se najdou stinné stránky. Například případy, kdy dívky z chudé rodiny musejí chodit pracovat jako služky k bohatým Maročanům, kde bývají často zneužity, a pak vyhozeny, jsou velmi časté. Kromě toho jsou vyloučeny i z jejich vlastní rodiny a většinou se ocitají na ulici.

Díky poutavému vyprávění Evy Zábrodské jsme si mohli udělat krásný obrázek o Maroku a pro ty, jež ještě nebyli zcela naplněni, tu byla zaměstnankyně Marockého velvyslanectví v Praze s poutavými letáčky, mapami a různými informačními materiály o této překrásné zemi.

Další přednáška, která se bude konat v květnu, bude o Namibii a Jihoafrické republice. Čtěte Budějckou Drbnu a dozvíte se víc!