Michal Preusz a Klára Paclíková: Indiana Jones archeologii zpopularizoval... Bič ale u sebe nenosíme!

Archeologie není práce jako každá jiná. Věřím tomu, že je to spíše vášeň... Jak je finančně ohodnocena?

Klára: Ano, je to životní vášeň, člověk to nemůže dělat pro peníze. Spousta mých kamarádů má job, díky kterému si vydělávají na své snové věci. My máme práci, která je pro nás snová, ale je to vykoupené penězi, kterých příliš není.

Michal: Dodal bych, že archeologie je dřina jak fyzická, tak psychická. Není to jenom o „kopání“ artefaktů. Výzkum je náročný, protože zabíhá do všech vědných disciplín - geofyzika, geochemie, botanika a tak dále. Rekonstrukce minulého života je zkrátka složitá. Archeologie je o hledání kořenů, protože bez kořenů nevyroste strom, jak se tak říká. Z naznačeného vyplývá, že archeologický výzkum je drahý a vyžaduje množství specialistů, kteří by měli být náležitě finančně ohodnoceni. Začínající badatelé však bývají často podhodnocováni, přestože mají výzkumu co nabídnout.

Nyní tedy pracujete hlavně v Itálii. Ale co dál? Chápu dobře, že žijete z jednotlivých projektů? Že nikdy nevíte, co bude dál?

Klára: Vlastně fungujeme měsíc od měsíce, kdy jsme na hraně toho, jestli si máme najít nějakou běžnou práci... Zkrátka nemáme žádnou jistotu.

Michal: Ale zase nechci, aby to vypadalo, že máme strach o peníze...

Klára: ...no...

Michal: Dobrá, trošku máme... (smích)

Klára: Máme naději a optimismus. (úsměv)

Michal: Stále se v akademickém prostředí teprve rozjíždíme. Pro mladého začínajícího člověka po studiu je to děsně složité, ale vědecké výstupy začínají přinášet ovoce. Člověk nesmí polevit. Archeologická obec nás začíná reflektovat a dostáváme se do badatelských týmů jak domácích, tak mezinárodních.

Říká se, že se protiklady přitahují... U vás je tomu ale přesně naopak...

Michal: Myslím si, že u archeologie je potřeba mít partnerku z oboru. Jinak je složité najít pochopení, když se člověk celý den věnuje brouzdání v minulosti. Archeologie je mnohem víc koníček, než práce, což u druhého nemusí vždy najít pochopení.

Klára: Ona je tenká linie rozeznat, kdy člověk pracuje, a kdy ne...

Michal: „Nearcheoložky“ jsou méně tolerantní. Na druhou stranu se není čemu divit, je to náročný koníček.

Klára: Kdybych se ale měla vrátit k nám dvěma, tak spolu netrávíme 24 hodin denně. Oba se profesně věnujeme něčemu jinému s tím, že se občas naše cesty sejdou. Myšleno z hlediska práce.

Kláro, ty jsi už v páté třídě předpověděla, že budeš archeoložkou... Neztratila jsi ale některé iluze?

Klára: Člověk, jak roste a dospívá, tak iluze ztrácí všeobecně. Ale myslím si, že práce archeoložky celkově splnila má očekávání.

Michale, co u tebe stálo za rozhodnutím věnovat se této oblasti?

Michal: Jestli jsem chtěl být jako Indiana Jones? (smích) Ne, archeologie je prostě celoživotní láska... k minulosti.

A dá se říct, že Indiana Jones zpopularizoval archeologii?

Klára: Určitě, ale realita vypadá úplně jinak. Třeba vůbec nepoužíváme biče...

Michal: ...ani pistole. Jednou se mě student zeptal, zda bude také střílet. Archeologie přináší neustále nové věci, nové nálezy a není to honba za poklady, ale za informacemi, jak dávné populace žily. Člověk si z toho může brát inspiraci. Přináší to různé pohledy i pro naši společnost. Co se týká Itálie, tak antická společnost byla na tak vysoké úrovni, až to bylo překvapivé. Člověk si občas jednoduše myslí, že co je starší, to je hloupější. To je však obrovská mýlka.

TAKÉ ČTĚTE: Michal Preusz a Klára Paclíková: V Itálii zkoumáme římské město Castrum Novum

Dají se ale stále nalézat nové poznatky? Nebylo už všechno objeveno?

Klára: Pořád to není vyčerpané. Často si myslíme, že víme úplně všechno, ale není tomu tak. Třeba Castrum Novum leží blízko Říma, ale identifikované bylo teprve před patnácti lety!

Michal: Výzkum v Itálii probíhá od 15. století. Papež ho začal financovat, protože chtěl získat informace o jádru Římské říše a nesmírné poklady z Říma samotného, který byl politickým, kulturním a duchovním centrem. Dnes jsou tyto nálezy součástí většiny světových muzeí. I po tak dlouhé době stále nacházíme nové objevy, protože archeologicky prozkoumána byla pouze nepatrná část kulturního dědictví.

Archeologie je jistě náročná na studium. Kolik vašich spolužáku došlo až do finální rovinky?

Klára: Dají se spočítat na prstech jedné ruky. Od archeologie určitě plno lidí čeká na začátku něco jiného. Také na konci je náročné najít uplatnění. V Čechách se v muzeích a na památkovém ústavu otevírají zhruba dvě pracovní místa ročně, což je vzhledem k počtu absolventů na vícero univerzitách nelehká situace a člověk musí hledat jiné cesty například v archeologických firmách či budovat vědeckou kariéru na univerzitě.

Michal: Archeologie opravdu není jednoduchá. Kromě studia samotného vás čeká celoroční „kopání“ v zimě, v dešti, v horku, to není zase taková sranda... (smích)

Co říkáte na drancování hrobů? Existuje něco jako amatérský archeolog?

Michal: Neexistuje. Jako bychom měli například amatérského chirurga! Je tenká hranice mezi operací a pitvou. Je to složitá problematika. Jsou lidé, kteří jsou nadšení a hledají informace o minulosti a archeologům pomáhají. Pak jsou lovci pokladů, kteří to dělají pro zisk a možná potěšení, že mohou škodolibě vykrádat. Těm můžeme říkat, jak chceme. Pro nás už je to fáze pitvy. Jenom zjednodušený příklad - když někdo vykope hrob a odnese si z něj meč, tak nám vlastně vezme velmi důležitou informaci o původní výbavě hrobu. Když archeologové odkryjí hrob s mečem, tak jim to přispěje k interpretaci, že se patrně jedná o hrob bojovníka. Pokud ale meč někdo odnesl, může výzkum vést do slepé uličky. Vydrancovaná naleziště je bohužel každodenní chleba českých archeologů, protože mnoho lidí porušuje Památkový zákon. Lidé mají doma možná docela pěkné artefakty. Ty však bez nálezového kontextu sami o sobě mají daleko menší finanční hodnotu. My se pak při našem výzkumu nemáme čeho chytit