V minulém týdnu jsem strávil několik dní v nemocnici. Kamarádi si ze mě dělali srandu, že jsem na generálce kotníku. Dalo by se to taky vyjádřit slovy: vyčištění, odbahnění a vysušení. V podstatě šlo o pár kosmetických úprav mého hlezna, které v sobě neslo pozůstatky starých zranění z fotbalu. Ale o fotbalu až jindy. To by bylo na dlouho.
Nejsem úplně ležící a skuhrající typ, takže jakmile to jde, vyrážím někam pracovat. Do kanceláře to nemám úplně nejblíž, to bych si asi trošku proskuhral, a po obědě hrál chorýho, aby mě manželka opečovávala.
Vezmu tedy za vděk jakékoliv hipsterské kavárně v centru a tam se realizuju. Já, se tedy po pár dnech, kdy mám narostlé vousy, začnu drbat a nejradši bych je oholil, takže k subkultuře hipsterů úplně nepatřím. Ale co? Ten batoh, co jsem sebral synovi, protože manželka mi sebrala ten můj, mi připadá dostatečně hipsterskej (mocně si prohrábnu třídenní strniště).
Ale o hipsterství až jindy. To by bylo na dlouho.
Tahle minipovídka s uhlazeným vtipem na konci má být o něčem jiném.
Třeba o tom, jak moc si člověk, který vyleze ze špitálu, váží toho, že prostě jen tak jde tím naším hezkým městem. Jako chlapec narozený mezi řekou Vltavou a Malší, si prostě lebedím v těchhle jarně-letních procházkách městem. Koukám kolem sebe, lidi čumí na mě, na přechodu se s berlema uhýbám já jim, dveře mi neotevřou, ale co. Je hezky.
A při těch toulkách jsem tedy doputoval do jedné z oblíbených kaváren. Shodou okolností do ní zamířil i známý, který stejně jako já “tak trochu dělá v těch médiích”, tak nějak by to lidi asi řekli, kdybyste se jich zeptali, co vlastně děláme.
Musím říct, že ač se Vám to nemusí pozdávat, tak s většinou kolegů z jiných médií máme docela pěkný vztah. Hezky se spolu poštengrujeme a prostě pokecáme. U některých to tak není, ale to je prostě normální. Jednou uděláte žárlivou scénu vy, podruhé oni.
Jak všichni víte, v dnešních dnech brázdí náš kraj plný zeleně a rybníků marketingový konzultant značky Adidas, který už se těší na předávání marketingových cen za letošní rok. Má jedno želízko v ohni. Tedy měl. To želízko želízka tak trošku ztratilo, ale to nic nemění na tom, že neonové tílko od Adiho Dasslera prostě už není na skladech.
Shodou okolností je tento marketingový konzultant zároveň prezidentem České republiky. No vida, jaké tu máme šikovné lidi. A Vy furt, že tu nejsou.
A teď k meritu věci. Všechny novináře, kteří jsou povinováni svým vydavatelům, strašně zajímá, co takový marketingový konzultant při návštěvě našeho krásného kraje dělá. Co měl k obědu, jestli si paní v tomhle horku vzala silonky, nebo šla bez? No prostě samé důležité věci.
Kamarád, se kterým jsem se potkal, je v grupě novinářů, kteří musí jít konzultantovi po stopách. Za nás to má na starosti Lukýno, kterého musím pochválit za několik vtipných nadpisů v článcích z této velkolepé akce. Já mohu vše sledovat z povzdálí a kamaráda jsem právě viděl nezvykle vyšňořenýho. Nazývejme ho třeba kamarád X.
Kamarád X směrem k baru: “Dej mi jedno!”
Já: “Ty jezdíš s Milošem viď”?
Kamarád X: “Jo.”
Já: “Toho nedoženeš!”
Kamarád X směrem k baru: “Třináctku prosím!”
No vidíte. Nakonec to bylo o pivu a kamarádství.
Foto Martina Matoušková
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
