V sedmnácti letech zažil těžkou dopravní nehodu, po které zůstal na vozíku. Zbyňku Sýkorovi trochu překvapivě pomohl zpět do normálního života sport, který se stal jeho nedílnou součástí. Teď, po dalších sedmnácti letech, se v rodných Českých Budějovicích snaží pomáhat lidem, které potkal podobný osud. Ať už tím, že se stará o místní komunitu, organizuje sportovní aktivity nebo se s přáteli pustil do výroby specializovaných vozíků.
Jak jste se po nehodě dostal ke sportu?
Já jsem po tom vážném úrazu moc nevěděl, co dělat. Před tím jsem byl hodně na statku, jezdil jsem s traktorem a na motorkách. Takové normální věci na vesnici. A pak jsem najednou v sedmnácti seděl na vozíku a nevěděl, kam dál. Pak jsem přijel do rehabilitačního střediska do Kladrub a tam mi řekli, že jsem dobře rostlý na atletiku. Dali mi do ruky disk, a už to bylo.
Proč ta změna, když předtím jste nesportoval?
Pomocí sportu jsem tam zjistil, že jsem schopen se plnohodnotně vrátit do života. Sport je pro lidi s handicapem daleko důležitější než pro lidi bez handicapu, alespoň z tohohle pohledu. Dneska ho normálně používáme jako nástroj pro návrat. Když se snažíme aktivovat kluky, kteří jsou na vozíku pár měsíců, tak jedině přes sport.
Hledali se vám parťáci na sport složitě?
Když to porovnám s dnešní dobou, tak to bylo složitější. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, která bije. Teď už jsem součástí téhle komunity, pomáhám ji budovat, tak mi to přijde přirozenější. Jsem o sedmnáct let dál. Když jsem k tomu sportu čichl, tak věci kolem něj přišly samy. Závody, soustředění, hrozně jsem se nadchl. Člověk nesedí doma, cestuje, poznává nové lidi.
Jak je složité vůbec zahájit cestu za návratem?
Je to o lidech. Po úrazu se s tím srovnává každý trochu jinak. Někdo si po čtrnácti dnech řekne: „Jsem na vozíku, nedá se nic dělat, jede se dál.“ Ale někdo se s tím taky nemusí srovnat vůbec. My se přesně v těchto chvílích snažíme těm lidem pomoct, říct jim, že nic nekončí, motivovat je naší přítomností. A pozvat je k nám do tělocvičny, ať se hýbou.
Kdy jste přišel na nápad vyrábět vozíky?
My téměř každý rok pořádáme akci, která se jmenuje Aktivity Kemp, což je takové soustředěni pro mladé začínající sportovce vozíčkáře. Když jsme měli závěrečný večírek po prvním ročníku, tak můj švagr pronesl dnes již památnou větu: „To přece nemůže být tak strašně těžké vyrobit.“
To zní až moc jednoduše.
My jsme hrozně dlouhou dobu sháněli nováčky, které bychom na ten kemp přilákali. A podařilo se nám jich sehnat hned šest, kteří stáli o to aktivně se zapojit. Jenže jsme zjistili, že pro ně nemáme sportovní vozíky. Každý stojí kolem 150 tisíc, to je skoro milion korun. Tak jsme s kamarádem, se kterým tohle všechno děláme, řekli, že to zkusíme. Měsíc na to jsme se sešli ve čtyřech lidech. A za půl roku na to vyjel první vozík.
Jak vypadal tenhle prototyp?
Zkusili jsme vzít naše vozíky, podle nich udělat nákresy. Pak jsme museli vzít míru kluka, pro kterého byl určený. Tenkrát jsme ho ještě dělali z měkkého hliníku, teď už máme pevnější vyráběný na zakázku. Nicméně z toho byl naprosto plnohodnotný vozík, který máme dodnes. Čeká, až si ho jednou pověsíme do „síně slávy“.
Jak vypadala vaše dílna?
My jsme neměli žádnou dílnu. Můj švagr dělal mistra ve firmě, kde si dodělal šichtu a potom po práci nešel domu, ale zůstal tam a makal na těch vozíkách. Prvních cca pět kousků vyjelo díky práci takhle po večerech. Sejmuli jsme míry ze zákazníka, naměřili vozík, jeden kamarád to uměl nakreslit a švagr to pak ohýbal a svářel.
To ale asi nebyl udržitelný stav.
To ne. V další fázi jsme našli firmu, která nám byla schopná pomoct profesionálně. Ale pořád bez vlastních prostor. Až později jsme zajistili dlouhodobý pronájem v jedné dílně. Nakoupili se mašiny a začalo se vyrábět ve vlastním. Zároveň jsme si řekli, že to nejde dělat po večerech. Máme svoje vlastní zaměstnání. Teď dva ze čtyř lidí, který na tom začali, tak jedou v dílně na plný úvazek. Do toho jsme nabrali další kamarády vozíčkáře.
Kde jste získávali finance?
Jednoho z našich kamarádů napadlo zkusit se podívat na možnost čerpání peněz z grantů nebo dotačních programů. To se nám moc celé nezdálo, přece jen jsme byli jen banda nadšenců. Nakonec jsme ale zjistili, že to co děláme, přesně odpovídá statutu sociálního podnikání. Chceme, aby ty vozíky vyráběli lidi s handicapem, produkty jsou pro lidi s handicapem, tak přesně vypadá rozvoj sociálního podnikání.
Narazili jste i na nějaké obtíže?
Zažádat si o finanční podporu a udržet si ji pro projekt je masakr. To bych nepřál ani největšímu nepříteli (smích). Ne vážně, procházíte několika stupni různých byrokratických kol. Kontroly, fotodokumentace, schvalovací procesy. Je fajn, že se dají získat peníze na takovou věc, zároveň je ale při jejich čerpání hrozně snadné uklouznout a udělat chybu. Pak už není cesty zpět.
Vyrábíte vozíky sériově?
Vůbec ne. Každý kus je originál vyrobený přesně na míru pro toho, komu je určen. Každý zákazník potřebuje individuální přístup. Díky tomu, že mají vozíky přímo na míru, tak mají možnost využít naplno svůj potenciál. Dokáží na tom našem výrobku ať už civilním nebo sportovním dostat ze sebe maximum.
Kdo se vám může se zakázkou na ozvat?
Máme objednávky z celé Evropy. Nikdy jsme aktivně neinzerovali, ale tím, že jezdíme na turnaje a na akce, kde jsme na těch našich vozíkách, tak se lidi ptají sami od sebe. My tam samozřejmě nejezdíme nic prodávat (smích). Ale zakázky pak chodí samy. Dneska máme práci na rok a půl dopředu.
Pomohla vám tahle činnost budovat komunitu handicapovaných sportovců v Českých Budějovicích?
Určitě jo. Pomáhá pořád. My jsme původně chtěli vozíky pro naše kluky, ale neměli jsme na ně peníze. Dneska je to tak, že druhý vozík, co jsme vyrobili, byl pro kluka, který k nám do dílny od května nastupuje. Přišel s tím, že jsme mu obrátili život naruby. Teď sportuje i díky nám, staví barák, chtěl by se na tom projektu podílet s námi.
V květnu se opět poběží závod Wing for Life World Run. Nenapadlo vás udělat podobný závod jen pro vozíčkáře v rámci vaší komunity?
Závod mě inspiroval k tomu, že bych podobnou atmosféru chtěl zažívat každý rok. Takže se na něj chystám i letos do Mnichova. Ale spíš jsem přemýšlel, že mě baví motivovat lidi kolem mě k tomu, aby se tohohle závodu taky zúčastnili. To se mi i letos povedlo. Takže vyrážím znovu s manželkou i dalším kamarádem, možná dvěma.
Novinka letošního roku je App Run, který může zorganizovat každý. Vy budete v Mnichově, ujme se toho někdo za vás?
Když to dostane nějakou podobu, nějakou smysluplnou kostru a dobře se to naplánuje, tak si myslím, že by se toho někdo od nás klidně mohl chytit. Já vám na máloco řeknu ne. Když to dává smysl a baví mě to, tak se nadchnu pro cokoli.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
