Miluje zvířata a její pracovní doba je jako v závodní jídelně. V dalším dílu rubriky Den s… jsem se vydala do zoo v Hluboké nad Vltavou, kde jsem se na den stala zvířecí kuchařkou. I když mám ráda zvířata, nejvíc mě vzal kočkodan Kája, který po mé návštěvě bude mít možná trošičku nadváhu.
Do zoo jsem se opravdu upřímně těšila. Jako malá jsem ji navštěvovala skoro pořád a tak mě zajímalo, jak to asi vypadá v zákulisí. Stačil jeden telefonát a vše bylo domluvené. „Všechno ti ukážeme, oblečeme tě a můžeš se hned pustit do práce. Takže zítra v devět,“ nadšeně řekl do telefonu Martin Švihel, který se stará o marketing.
Byla středa, devět hodin ráno, a i když počasí nebylo zrovna nejlepší, můj pozitivní přístup k práci v kuchyni byl na nejvyšším stupni. „Chceš oblečení?“ zeptal se mě Martin. Po mé kladné odpovědi už jsem si šla nafasovat. Hmm, tričko M, kalhoty (ve kterých jsem vypadala jako strýček Pompo), mikina a gumová zástěra.
Mé další kroky vedly do dřevěných dveří, na kterých visela cedulka „Přípravna krmiv“. Když jsem vešla dovnitř, hned jsem pochopila, že tady se víc pracuje než povídá. Království nerezových misek a spousty ostrých nožů, bourárny masa a mnoho dalšího. To je každodenní chléb Kateřiny Šmídmajerové. Během příprav zvládáme bleskurychlý rozhovor. Práce je moc a harmonogram krmení je neúprosný. „Máme tu v sešitě zapsané krmné dávky, podle kterých se řídím. Naplněné misky dávám do poliček, kde si je berou ošetřovatelé. Je to práce na celý den. Jako první dělám jídlo pro opičky, které ráno dostávají hlavně zeleninu," říká za běhu Kateřina. Její pracovní doba je jako v závodní jídelně – od sedmi do půl čtvrté.
Abych nestála u dveří jako páté kolo u vozu, dostávám hned modré rukavice a můžu si vybrat nůž. Beru si několik malých misek a pouštím se do práce. Lhala bych, kdybych řekla, že ovoce, které pro opičky připravuji, mě neláká ochutnat. „No tak Adélo, to je jídlo pro zvířata, ty si dáš potom,“ říkám si v duchu. Meloun, hroznové víno, hrušky nebo jablka vypadají opravdu lákavě. Co už tak lákavě nevypadá je bedna plná červů, syrová kuřata nebo ryby. Největším strašákem pro mě byla představa, že půjdu krmit hady. K těmto zvířatům sympatie nechovám, ale jíst musí všichni.
Po malých miskách, které během připrav mizí rovnou do výběhů, přichází na řadu kýble. Ve velkém hrnci se vaří rýže a spíš jako oběd pro zvířecí osazenstvo zoo to vypadá jako bašta pro zaměstnance. Mě osobně zajímalo, jaký je takový klasický jídelníček medvěda a byla jsem dost překvapená. „Medvěd spase úplně všechno. Mají hrozně rádi med, vajíčka, koláče s marmeládou, které nám jednou týdně vozí pekař. Klukům jsme k třicátým narozeninám dělali dort. Ale co milujou, tak to jsou zmrzlinky. Já jim tam dám borůvky, kompoty, rozinky, červy, ryby. Pak s tím rovnou do mrazáku a to se olizujou ještě týden,“ vypráví Kateřina s úsměvem.
Kromě přípravny jídel má Kateřina na starost ještě veterinární ošetřovnu, kam většinou zvířata vozí městská policie. Občas nějaké přinesou i lidé. „Zrovna teď tam máme celé hnízdo malých špuntů sýkorek,“ dodává Kateřina. Ale zpět k práci. Jenom opice totiž denně sní třicet misek a tak je jasné, že práce máme až nad hlavu. Nakonec jsme zapojily i mého fotografa Honzu Luxíka, který vyměnil foťák za houbu na nádobí. Už během příprav se mým oblíbencem stává kočkodan Kája. Jeho vybraný jídelníček (kukuřičné lupínky zalité borůvkami a posypané rýží) mě prostě a jednoduše dostal. Toužím se s Kájou sejít a to se mi také během několika málo minut plní. Upřímně jsem tedy od něj čekala něco víc než jen zvednutí obočí, když jsem mu přilepšila, ale co se dá dělat. Je to starší pán a na koketování už prý moc není.
Zvířata jsou nakrmená. Tím ale naše práce rozhodně nekončí. Je to jako doma po obědě. Teď je potřeba všechny ty špinavé misky umýt. Gumová zástěra se v tuto chvíli náramně hodí, protože spíš vypadám jako někdo, kdo právě vyšel z myčky. Kuchyň je připravená na další den a já se pomalinku začínám loučit. Odevzdávám oblečení a s blaženým pocitem, že jsem udělala něco užitečného, odcházím k autu. „Takže zítra v sedm?“ přichází na poslední chvíli ještě nabídka práce. „Připravte mi smlouvu a zítra jsem tady jako na koni,“ vracím vtípek a odjíždím. I když mě práce v zoo moc bavila, zůstanu u té mé dosavadní, ale kdo ví…
Foto Jana Kroneislová
