Jejich příbuzní přišli na Ukrajinu v 19. století. Potomci Volyňských Čechů v zemi sužované válkou dál udržují kulturu svých předků, pořádají společné akce a kromě jiného učí školáky český jazyk. Drbna je navštívila v Žytomyru a přináší první díl seriálu Zapomenutí Volyňští Češi.
Je všední den ráno a směrem k žytomyrskému hřbitovu míří několik desítek lidí. Povídají si o tom, že během uplynulé noci překvapivě neslyšeli sirény. Ty v uplynulých měsících často zní v ulicích, aby varovaly místní obyvatele před raketami, které do země míří z východu.
Rodiče s dětmi i starší lidé se postupně přesouvají k památníku, který se nachází nedaleko židovského hřbitova. U velkého černého kříže se zastaví a stejně jako každý rok si připomínají své předky. Děti při pietním aktu drží v ruce fotografie těch, kteří v roce 1938 tragicky zemřeli.
Ludmila Muliar se synem po pietním aktu v Žytomyru. Foto: Matěj MatoušekNápisy na snímcích jsou v ukrajinské cyrilici. Lidé na fotkách však mají kořeny v několik stovek kilometrů vzdáleném Česku. „Moje rodina přišla na Ukrajinu v 19. století,“ vypráví pětačtyřicetiletá Ludmila Muliar. Českým otázkám bez problémů rozumí, ale odpovídá se jí těžko.
Zatímco v Rakousku-Uhersku byly životní podmínky těžké, carské Rusko nabízelo nevyužitou zemědělskou půdu a prosperitu. To se ale časem změnilo. Památník v Žytomyru je vzpomínkou na stalinovskou dobu a snahu eliminovat skutečné i potenciální politické oponenty. Na území tehdejší Ukrajinské SSR bylo odsouzeno téměř 200 tisíc lidí, dvě třetiny režim popravil, zbytek skončil ve vězení či táborech. To se dotklo i některých Volyňských Čechů, jedna z událostí se týká právě roku 1938.
„V roce 1938 přišli a odvedli z několika rodin muže. Vzali je a nikdo nevěděl proč. Byl mezi nimi i můj praděda, byl postupně utlačován a nakonec zastřelen jako ostatní,“ vypráví Ludmila Muliar, jejíž syn drží fotografií jednoho ze zavražděných mužů.
K incidentu došlo v září. Ke smrti tehdy bylo odsouzeno 80 lidí, 78 z nich byli Češi. Šlo o členy místního Sokola. Podle tehdejšího režimu byli členy "české vojensko-povstalecké špionážní organizace".
Později se ukázalo, že údajné důkazy byly zfalšované. Příbuzní se o osudu svých příbuzných většinou dozvěděli až v 90. letech.
Pietní akce je jednou z mnoha, skrze kterou si potomci Volyňských Čechů připomínají své kořeny. Centrem dění je Žytomyrský spolek Volyňských Čechů, který ve městě funguje od počátku 90. let minulého století.
„Je pro nás důležité si to připomínat. Díky spolku se pravidelně potkáváme, trénujeme češtinu a pořádáme různé akce,“ vypráví Ludmila Muliar. „Česko nám teď pomáhá v těžkých časech, postaralo se o naše obyvatele včetně dětí, moc to pro nás znamená,“ dodává. Její syn chodí díky spolku na hodiny češtiny společně s dalšími dětmi, které na počátku válečného konfliktu našly bezpečný úkryt v Česku.
Stejně mluví i třiačtyřicetiletá Natalia Kemka, která na akci přišla se svou dcerou. „Můj muž má české kořeny. Jezdíme do Česka za příbuznými, díky tomu trochu rozumím česky,“ usmívá se.
Žytomyrský spolek Volyňských Čechů má sídlo nedaleko od pomníku, kde se lidé koncem května potkali. Jeho předsedkyní je Ludmila Čiževská. Ta pro Drbnu popisuje, čemu se spolek věnuje.
„Udržujeme české tradice a kulturu. V současné době se snažíme pomoci armádě, a tak například vaříme česká jídla pro vojáky. Věnujeme se také dětem, chceme, aby se cítily v bezpečí. Proto pro ně pořádáme různé akce, učí se česky, sportují a podobně. Výuku českého jazyka doporučili i psychologové jako účinná věc proti depresi. Učilo se, i když venku křičely sirény, ale dodržovali jsme všechna pravidla,“ vypráví Čiževská.
Na začátku války se členové spolku podíleli na organizování autobusů, které ze Žytomyru odvážely ženy a děti na západ. Někteří uměli česky, a tak později pomáhali Ukrajincům z východu. Letos budou pokračovat letní tábory pro děti v Česku a naopak v Žytomyru obnovil své fungování folklorní soubor.
Sídlo Žytomyrského spolku Volyňských Čechů. Foto: Matěj Matoušek„Starším lidem to pomáhá, zlepšuje jim to náladu. Je to takový návrat do běžného života,“ vypráví Čiževská, jejíž maminka učí školáky český jazyk. Spolek se podle ní podílel i na vzniku partnerství mezi Žytomyrem a Pardubicemi.
Celkem je ve spolku zhruba 300 lidí. Přibližně stovka ze země utekla, když začala válka. Rakety později dopadly i do Žytomyru, jedna zasáhla školu. „Asi 80 procent z nás se vrátilo na Ukrajinu, zbytek zůstal v Česku. Přímo tady se snažíme pomáhat, jak to jde. Bohužel při válce zahynul jeden z nás Alexandr Macháček. Další jsou v armádě a věříme, že se vrátí v pořádku domů,“ dodává Čiževšká.
Foto Matěj Matoušek
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Dnes se vše taji a přdělává nesmi s enic napsta o mukrajině hrozí vězení,jen nám lžou kde byla pravda vím to zažil i můj tatik,vim co vyprável o valce.
"Český Malín vypálili Němci, ale je pravděpodobné, že se ho v rámci pomocných policejních jednotek mohli zúčastnit i polští kolaboranti," uvádí Vaculík. Dodává však, že tyto Poláky nelze směšovat s polským odbojem vedeným Zemskou armádou, který s malínským masakrem neměl nic společného. "Hlavní roli jednoznačně sehráli Němci," dodává.
Svědectví, že někteří z ozbrojenců v německých uniformách mluvili polsky, podal i Josef Řepík, který spolu s otcem masakr v Malíně přežil díky tomu, že hned ráno šli pracovat na pole za vesnici.
Zdroj:
Moc hezky dojemně napsané...jen chybí taková drobnost..kdo že to vlastně ty Čechy vyvraždil ? To se v článku nedočtete. Proč asi?
