sobota 25. ledna 2020 Miloš

Přežil vlastní smrt. Pád vrtulníku s českými vojáky stihl Jiří Cempírek natočit na kameru

Třiapadesátiletého rodáka z Pardubic znají Budějčáci zejména jako praktického lékaře pro dospělé. Jiří Cempírek, bývalý voják z povolání, ale v sobě nosí nezapomenutelné vzpomínky, o kterých před svými pacienty nemluví. Osmého ledna roku 1998 se totiž při mezinárodní mírové misi SFOR na základně Bosanska Krupa na severozápadě Bosny a Hercegoviny podruhé narodil.

„Dělal jsem šéfa posádkové ošetřovny v Mariánských Lázních, když mě v létě roku 1997 oslovili, abych v Bosně na misi SFOR narychlo vystřídal kolegu. Tehdy mi zavolal můj kamarád, v té době náčelník štábu našeho praporu v Bosně, dnes generálmajor Miroslav Žižka, který je v současnosti vojenským představitelem České republiky při NATO a Evropské unii v Bruselu, a dal mi týden na to, abych si vše v republice zařídil. Zatímco jsem během těch pár dnů neustále pendloval mezi Hradcem Králové, Plzní a Prahou, musel jsem se mezitím stihnout rozloučit s rodinou a známými s tím, že už mě také nikdy nemusí vidět. Což se tenkrát málem stalo...“ vypráví Jiří Cempírek dnes už klidným hlasem z křesla ve své českobudějovické ordinaci.

...co se stalo?
Byl jsem v Bosně čtyři měsíce, od konce srpna do Vánoc, a pak jsem odjel domů na krátkou dovolenou. Pod stromeček jsem si nadělil novou kameru a po návratu, 8. ledna 1998 dopoledne, jsem bohužel nasedl místo kolegy, který mi řekl, ať letím já a celé to natočím, do vrtulníku mířícího na patrolu. Po několika sekundách stoupání, zhruba ve výšce 30 metrů, se kvůli nedostatku maziva zadrhla vrtulka na ocasní části vrtulníku Mi-17, ten se roztočil a zřítil se k zemi ještě na základně v Bosanské Krupě. Bylo nás tam dvacet Čechů a jeden Brit. Kdybychom stoupali ještě sekundu nebo dvě, stoprocentně to vybuchlo. Nakonec všichni přežili, ale byli rozlámaní a pořezaní, zranění některých byla hodně vážná.

Jak jste na tom byl vy?
Měl jsem natřikrát zlomenou nohu, takže mě čekaly tři operace a pět měsíců léčby. Po nehodě jsem ale vylezl z trosek vrtulníku a společně s kolegou jsme začali ošetřovat raněné. Někteří měli mnohačetné zlomeniny a krváceli. V tu chvíli jsem si myslel, že to nemůžou přežít. Když jsme všechny dostali na rentgen do Krupy, kde byla rozstřílená středověká budova se stejně středověkým rentgenem, teprve tam jsem zjistil, proč mě bolí noha. Byla tak oteklá, že mi museli rozřezat botu. Britské vrtulníky pak začaly odvážet lidi do polní nemocnice v Sarajevu vzdáleném 300 kilometrů. Naložily ale jen maximálně jednoho až dva raněné, takže celý transport jednadvaceti vojáků trval asi osm hodin. Já mít k dispozici vrtulník, vzal bych je všechny a letěl. Oni ale měli jiné předpisy a zvyklosti z válečných zón, takže s tím nešlo nic dělat. Kdyby to viděl někdo z Čech, kdo jezdí záchranku nebo je na ARO, byl by hodně překvapený. Mě odvezl, ještě s posledním raněným, americký vrtulník do naší polní nemocnice v chorvatském Osijeku. Po dvou dolsinech, které jsem si píchl do stehna, mi ale bylo jedno, že po několika hodinách opět letím.

Bez ohledu na tuhle událost jste se ale do Bosny vrátil...
Za ty čtyři měsíce jsem tam ani pořádně nezačal a chtěl jsem proto misi dokončit, takže jsem se ještě, jako poslední ze zraněných, na misi vrátil a dokončil ji. Misionáři mají takový syndrom. Když už se jejich štace blíží ke konci, většina už uvažuje o tom, že se tam opět vrátí. Měl jsem to stejně tak. Když už si zvyknete na život v neznámém prostředí a určitém napětí, nemusíte se jinak o nic starat. Dostanete třikrát denně najíst, pokud je na to čas, máte se kde vyspat, i když to není žádný luxus, nechodí vám žádné složenky, nezvoní telefony, nevyřizujete maily, jednou za čas si zavoláte rodině… Kdo jezdí na mise opakovaně - současní vojáci absolvují za deset let i pět nebo šest misí - žije jiným způsobem. Po několika měsících se mi to všechno ale rozleželo v hlavě a zpátky jsem už nechtěl. Zatímco téměř všichni se po návratu domů rozvedli, já jsem se naopak oženil a založil si rodinu. Začal jsem nový život, v Mariánkách jsem byl spokojený a už mě to znovu nelákalo. Kdyby mi to dali rozkazem, asi bych musel. Ale těch, kteří tam chtěli dobrovolně, byl dostatek.

Jaké tenkrát byla v Bosně situace? Zažil jste ještě nějakou podobnou dramatickou událost?
Bylo stabilizační období po válce. Působil jsem v takzvaném EOD týmu, který se zabýval odminováním prostorů a likvidací munice. Měli jsme neustále nějaké výjezdy, občas jsme vyráželi na patrolu. Jednou nám Britové zavolali, že na cestě leží protitanková mina, ať ji přijedeme ještě během noci zlikvidovat. Podle jejich GPS souřadnic jsme ale nic nemohli najít, všichni byli v té tmě podělaní hrůzou, kdy na ni vjedeme nebo šlápneme a mina vybuchne. Nakonec z Britů vylezlo, že ji zlikvidovali sami, aniž by nám to dali vědět. S odstupem času nám přišlo komické, že jsme někam jeli sto kilometrů a nakonec tam nebylo nic.

Od vašeho působení v Bosně letos uplynulo sedmnáct let. Potkáváte se se svými bývalými kolegy?
Tenkrát tam skutečně chodili jen žoldáci, civilové, kteří neměli s armádou nic společného a chtěli si vydělat peníze. Zažil jsem civilní vojáky, kteří byli naverbováni jenom kvůli té misi a hned potom z armády odešli. Pár jich ale zůstalo a mise střídali. Po zrušení základní vojenské služby vznikla profesionální armáda, před tím byli profíci pouze ve velitelském sboru. S některými se setkávám dodnes.

Když už jsme nakousli téma žoldáků. Po loňské tragické události v Afghánistánu o nich začala veřejnost horlivě diskutovat, že naši vojáci chodí do podobných akcí jenom pro peníze, bez jakéhokoliv přesvědčení. Co na tento názor říkáte?
Vždycky hrají roli peníze, protože na misi jste placen lépe než v Čechách. Je to vykoupení za to, že trávíte čas odříznutý od civilizace, svých koníčků, bez rodiny a možností běžného života. I tak jsou na tom naši kluci po finanční stránce podstatně hůř než jejich západní kolegové. Když jsme jim tenkrát říkali naše platy, nechtěli tomu uvěřit, a to já jsem byl major a oni běžní vojíni. Sice jsem v armádě skončil v roce 2006, troufám si však tvrdit, že doma nemají vojáci moc co dělat a výcvik je až na některé výjimky hodně stereotypní. Výcvikových prostorů ubývá, nebo se zmenšují, navíc je docela nuda jezdit jenom střílet na střelnici.

Před dvaceti lety jsem zažil v Boleticích první společné cvičení Čechů se západními armádami z USA a Německa. To byla velmi zajímavá zkušenost. Dělali jsme například společnou ukázku s americkou zdravotnickou službou pro ministra obrany USA, když jsme jejich vrtulníkem odsunovali raněné z bojiště. Postupně ale začalo ubývat peněz v rozpočtu a tím pádem i klesal počet cvičení. Po zahraničních misích v Jugoslávii se hledaly jiné možnosti, jak procvičit vojáky v boji, později se objevil Kuvajt a Afghánistán, kde to pokračuje dodnes. Pro vojáky je mise nejlepší příprava jak psychická, fyzická, tak i dovednostní. To by se u nás nikdy v životě nenaučili. Armády vždy dosáhly svých kvalit na základě bojových zkušeností, ne mírovými akcemi. To je jako hraní si s cínovými vojáčky na papíře.

Sám už v armádě nepůsobíte. Jak jste se dostal z Mariánských Lázní do Budějc a nakonec i do soukromé lékařské praxe?
Po zrušení útvaru v roce 2004 jsem se přestěhoval do Budějovic, jelikož odsud pochází manželka, a začal jsem pracovat na bechyňské ošetřovně, kam se transformovala celá zdravotní služba pro jižní Čechy. Mezitím jsem nějaký čas trávil v Boleticích, až jsem se před devíti lety rozhodl odejít do civilu. Poté jsem ještě pracoval v Plané na letišti, v roce 2011 jsem však armádu definitivně opustil. A protože se paní doktorka Šejharová chystala do penze a sháněla za sebe náhradu, domluvili jsme se, během šesti měsíců jsem oběhal úřady, absolvoval výběrové řízení a od roku 2012 tady ordinuji.

Jiří Cempírek

Narodil se 21. října 1961 v Pardubicích. Vystudoval Vojenskou lékařskou akademii Jana Evangelisty Purkyně v Hradci Králové, při níž získal v roce 1987 diplom z Karlovy univerzity. Po úspěšném absolvování postgraduálu v bývalé Vojenské nemocnici České Budějovice nastoupil na útvar do Mariánských Lázní. V roce 1997 odjel na misi SFOR do Bosny a Hercegoviny, kde přežil pád vrtulníku Mi-17 a poté strávil pět měsíců léčením mnohačetné zlomeniny nohy. Po návratu domů působil stále na západě Čech, v roce 2004 však zamířil do rodiště své manželky Kateřiny. Má dva syny - Tomáše (14 let) a Matyáše (13). Před čtyřmi lety absolvoval úchvatnou rybářskou výpravu s Jakubem Vágnerem na arapaimy do Amazonie - o tom ale až v dalším rozhovoru.

Foto a video: archiv Jiřího Cempírka

Štítky Jiří Cempírek, praktický lékař, SFOR, Bosna a Hercegovina, lékař, voják, pád vrtulníku, Bosanská Krupa, Armáda České republiky

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.