Na pohlednici z 50. let 20. století stojí proti nádražní budově dva výrazné domy. Vpravo dům s nárožní věží, který nechali přestavět v roce 1910 Daniel Sinek a Josef Stricker, a vlevo dům s neonem „Hotel Malše“. Kolem jede straší trolejbus a do Nádražní se ještě vešlo parkoviště osobních automobilů. Sedany, spartak, parkují také prvorepublikové vozy. (Tatry 8 a Tatraplány parkovaly jinde.)

Na pohlednici pořízené po roce 1900 je v záběru ulice Karla IV., tehdy Vídeňská, od pozdějších Šolínů k náměstí. Byla to tichá doba nejen před tramvajová, ale i před automobilová. K dopravě po městě menšího množství materiálu a zboží sloužily vozíky a kárky. Vozíky, žebřiňáky i později potahové valníky byl majetek opatřený jménem a adresou. Mlékařky měly vozíky s konvemi tažené psem. Ráno zapřáhly a kdo chtěl a měl na to, mohl mít k snídani čerstvé ranní mléko.

Senovážné náměstí se rozkládalo od Lannovky k Mlýnské stoce. Na pohlednici je zachycen prostor od Mlýnské stoky, která protéká dole vpravo, na opačnou stranu k muzeu. Plošně, historicky a výtvarně to Senovážné není. Bývala tam Rybní ulice, zvaná lidově Fiškostna, c. k policejní kasány, zeleninový trh a The Bio Royal. Seno se vážilo na Senovážném u městské váhy poblíž barokní sochy Panny Marie. Po roce 1990, když se tam zlikvidoval Lenin, se na rozdělení těchto dvou nesourodých prostorů vypracovaly různé studie, ale přednost dostalo parkoviště automobilů.

Budějcká Drbna přináší druhý díl seriálu, který vznikl ve spolupráci s historikem Janem Schinkem u příležitosti stoletého výročí republiky. Jaké proměny se ve městě za sto let odehrály? Nyní se zaměříme na provoz kin, chcete-li biografů.

V roce 1928 byl v Lannovce postaven Jirsíkův národní dům nákladem katolické tělocvičné jednoty Orel. V novém stylovém objektu 20. let 20. století podle projektu Antonína Procházky od počátku sídlily katolické instituce včetně lidové strany. Není doloženo, kdo první řekl, že je to tam jako ve Vatikánu, ale hovorový název se ujal. Přímo zakořenil.

Dne 11. února 1929 naměřil prof. Jaroslav Maňák na Státní meteorologické stanici ve Stecherově mlýně u Litvínovic dosud nepřekonanou nejnižší teplotu v České republice a zpětně i v Československu. Ráno toho dne zjistil na teploměru na stanici na květinové zahrádce, která stála 28 metrů od budovy mlýna a 5 metrů od mlýnského náhonu mráz -42,2 stupňů Celsia. Trochu nad tím zaváhal a čekal, jestli to ještě neklesne, ale nekleslo, měl teploměr rtuťový i lihový, aby to sedělo, a tak to normálně zapsal.

Na pohlednici pořízení před rokem 1930 zachytil fotograf zákoutí města, kde se v klidu bílí, máchá a suší prádlo, zastaví se chlápek na kole a s druhým probírá, jak jde život. Pohlednice má název „Partie u zadního mlýna“. Asi autor pohlednice nebyl z Budějc.

Vzhledem k četným dotazům, jak to bylo s tramvajemi dál, se může pokračování tramvajového maratónu připomenout. Radnice v roce 1899 zastavila jednání o parní tramvaji a rozhodla, že tramvaje budou jezdit na elektřinu. Sice nebyl k dispozici zdroj elektřiny (městská elektrárna byla uvedena do provozu o 10 let později), ale radnice rozhodla, tedy konala. Předběžné práce na zřízení pouliční elektrické dráhy byly koncesí uděleny továrníku Spirovi z Českého Krumlova na jeden rok.

Ke stoletému výročí republiky jsme ve spolupráci s historikem Janem Schinkem připravili nový seriál. Bude vycházet každý měsíc a dozvíte se v něm, jak to v té době v Českých Budějovicích vypadalo a jak se zde žilo. Jaké proměny se ve městě za sto let odehrály?

Radnice či tenkrát purkmistrovský úřad projednávala tramvaje ve městě od roku 1888 skoro 20 let, než první tramvaj vyjela, a to ještě na dynamo, protože elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1909. Ono se i dnes leccos projednává léta, ale tehdy jiná srovnatelná města byla v zavádění pouliční dopravy aktivnější.