NA ROZTRHÁNÍ: Od hlavy k pohlaví

31. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Don poblítos a jiné libůstky
32. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak tohle znamená mít děti 
33. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více
34. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCA
35. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Mámu jsem sněd, tátu jsem sněd a vás taky sním 

No jo no, dřív to tak prostě bylo. Děti se obkládaly polštářky, aby co nejdřív „seděly,“ vodily se za ručičky, stavěly se do chodítek, aby co nejdřív chodily. A dnes jsou ty děti našimi rodiči/prarodiči a často mají problém s páteří, zády, přetíženými svaly, klouby... Já si okolí moc nevšímám, nesrovnávám. Vinca byl jednu dobu zrychlený, teď má svůj čas a já mu ho nechávám. Až mu to v té hlavě sepne, tak ten krok do prostoru prostě udělá. Jsem ráda, že ani pediatři v tomhle už moc netlačí a neřídí se těmi svými tabulkami. Dokonce mě potěšilo doporučení nevodit za ručičky, protože tím dítě špatně přenáší váhu k ručičkám, a pak začíná chodit blbě.

On Vinca ani nemá tendence se mě nějak chytat, aby mu to napomohlo, takže vidím, že na to ještě není připravený. Dokonce kříčí: „Neeeee,“ když k němu natáhneme ručičky a chceme, aby popošel alespoň krok směrem k nám. Je to prostě uvědomělé dítě. :-D

On už obecně chápe strašně dost věcí. Třeba to, že je mimi v bříšku chápe moc dobře, protože vždycky, když mu ho ukážu, spustí sirénu a sápe se mi k prsu. Výjimečně mi na něj dá pusinku a válí se po něm, ale to jen do chvíle, než mu zase dojde, že ho to mimi okradlo o jeho mlíčko. Výstřihy už mám tak vytahané a dekolt doškrábaný, že mám tendence mu občas nadávat, ale držím se a vysvětluji: „Vincíku, jestli chceš mlíčko, tak nekřič a řekni si, ale víš, že ho tam už moc není, teď ho potřebuje miminko v bříšku, viš?“ Někdy má rudo před očima, neslyší a nevidí a stejně se přisaje, někdy kouká a zoufale opakuje: „Není.“ (což i v předchozím případě po čase zjistí a sahá po čaji, pokud teda dřív neusne). No, snad to miminko nebude pak od prsa odhánět, až zjistí, že už zase je.

Ale zpět k mému předchozímu blogu. Ještě než jsem vymyslela, kam bych mohla odjet na víkend, přišla příležitost jít na ples. No a protože uspávám většinou (ehm, vždycky) já, rozhodli jsme se, že se toho začne účastnit i Míra, aby si zvykal na oba. A tak při našem rituálu, kdy mu místo prsíčka pouštím večerníček, a pak mu povídám, jaký měl den, leží Míra vedle mě a snaží se do toho zapojit. Když už se uvelebí ke spánku (většinou ležící hlavou na mé hlavě – já vím, zvláštní, ale je to takové hezké napojení), mu začnu povídat, kdo už všechno spinká. „Děti spinkají, sousedi spinkají, auta spinkají, kola spinkají, zvířátka spinkají, kravičky spinkají...“, Míra aby nezahálel doplňuje: „Ovce už jsou podojené, krávy oplodněné.“ „Není to lepší naopak?“ šeptám se smíchem a doplňuji: „Býci vykastrovaní,“ to už se tlemíme oba, „Prasata osedlane, mačky utopene,“ nepřestává Míra a Vinca už má pod sebou pěkný „vibrátor“. Celá tahle uspávací story končí samozřejmě prsíčkem, protože ho to zrovna neukolébalo. No a je to prostě nejrychlejší, a tak se shodujeme, že tohle je na prd, a uspávání s tátou necháme prostě na dny, kdy fakt nebudu doma a malého nebude rozptylovat pomyšlení na to, že jsem někde nablízku.

Ten den přichází velmi brzy, ale Vinca je zrovna tak unavený, že ho stíhám uspat ještě než vyrážím ven (tak zase nic). Každopádně se těším, že půjdu mezi lidi. Nastrojená v šatech, v kterých ještě, více méně, zdárně zakrývám devatenáctitýdenní pupík, vyrážím na ples. To, že usnul, mě možná i trošku uklidňuje, a tak odcházím s dobrým pocitem, že nebude případně žádné usínací rodeo. Snad se nevzbudí.

No, co vám budu povídat. Ples, kde je pivo zdarma a já můžu maximálně tak decentně degustovat, není úplně ono. Po dvou hodinách si říkám: „Co tu sakra dělám?“ A když se pak se svojí sparing partnerkou rozhodneme jít obšťastnit naší návštěvou ještě jeden bar ve městě, jsme tam tak „brzy“, že si můžeme povídat maximálně s barmanem. V lodičkách mě začínají tlačit nohy, jak už nejsem zvyklá, a po cestě domů mě zimou taaaak bolí bradavky, že si je musím rukama přihřívat. „Sakra, co to je? Tohle už bude pořád?“ Pevně věřím, že to po těch dětech přejde. Nemyslím teď jen ty bradavky, ale vůbec ten pocit, že tohle už asi není pro mě (nebo to nepřejde?!?). V jednu ležím v posteli, dá se říct že relativně šťastná. Pusinkuji toho mého prďolku malého a objímám vroucně svého muže (možná výjimečně víc než obvykle, protože jsem šťastná, že mám právě jeho, po tom co jsem viděla někdejší platonické lásky, které možná ještě teď stojí u baru a vlastně už to zas tak „lásky“ nejsou).

A konečně, po těch dlouhých týdnech čekání, nastává den D, kdy sedáme do auta a vyrážíme směr Genetické centrum. Samozřejmě všichni tři. Možná mi to nebudete věřit, ale jedu tam poprvé, takže si to musím i zadat do navigace, abych se podívala, kde to je, a Míru správně navedla.

Přijíždíme tak akorát, nahlašuji formality, čekám na papíry a než si stihne Vincík trošku pohrát v dětském koutku, jdeme na řadu.

Milá paní doktorka se nám představuje, kouká do papíru a shrnuje pro začátek všechny informace, včetně předchozího genetického výsledku, který se zdá být v pořádku, tudíž riziko vrozených vývojových vad je minimální. Já vystrkuji pupík, který za poslední týden pěkně vyskočil a už všichni tři koukáme na krásně velkou obrazovku připevněnou ke stropu (alespoň si nemusím lámat hlavu).

No ten je krásně natočený, úplně připravený na prohlídku,“ jezdí mi lékařka snímačem po břiše. „Tady je hlavička, pusinka, bez viditelného rozštěpu, mozek, páteř, srdce,“ přibližuje náhled na obě srdeční komory, ukazuje nám proudění krve, pupeční šňůru a ... „Já už to vidím,“ říkám Mírovi, když zajíždí ultrazvukem mezi nožičky a jemu je to taky jasné. Musím říct, že jsem i trošku dojatá, což bych sama od sebe nečekala (a ještě napodruhé) .

Je mi trošku líto, že jsme si to tentokrát nenatočili, protože to byl moc hezký ultrazvuk, a byla by to určitě sranda nechat vás, abyste to pohlaví rozeznali sami. Ale, aby to nebylo jen takové suché oznámení, natočili jsme jiné video, kde vám Vincík pohlaví svého sourozence prozrazuje. 

PODČARNÍK

To víte, že se Vinca vzbudil, když jsem byla na plese, a protože brečel, musel ho vzít Míra do kuchyně a dát mu něco najíst a napít. :-D Nakonec ho musel unosit, ale úplně v klidu prý nebyl.