Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Vinca sice ještě nemá ani 9 kilogramů, ale je nám jasné, že ve vajíčku už se mu nebude chtít být dlouho. Většinou se snažíme vyjet na cesty tak, aby hned usnul, ale někdy se to plánuje prostě těžko, a tak nám už po deseti minutách dává najevo, že koukat do sedačky nebo na polstrování auta ho fakt nebaví. Už chce prostě koukat dál a všechno pozorovat, a i přesto, že se jízda v autosedačce proti směru považuje za nejbezpečnější, uvažujeme o koupi sedačky po směru, aby ho to víc bavilo.
1. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se „rozhodli“ otěhotnět
2. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Nikomu to nebudeme říkat aneb kdy je čas tu novinu oznámit
3. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na jméno není nikdy brzy...
4. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme miminku namíchali koktejl emocí
5. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kam se to má vejít jako?
6. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem se skamarádila s „Reném“
7. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Padá na mě předporodní schíza
8. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kdo je připraven, není zaskočen...
9. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Formality, formality...
10. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pošli posly, posly pošli
11. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Je to fakt porod!
12. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Byl to fakt porod!
13. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: V Jiříkově vidění aneb děkuji za nadstandard
14. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prsa, mobil, čokoláda – vše co potřebuji k přežití
15. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na hormonální vlně
16. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Citlivé téma
17. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: O čem se moc nemluví
18. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta
19. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti
20. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Žlučové mýdlo v hlavní roli
21. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když už, tak už
22. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: S jídlem rovnou do ručičky
23. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme (ne)jeli na dovolenou
24. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vincentovo poprvé...
25. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme se rozhodli otěhotnět vol. 2
26. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Letíme s miminem
27. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vyhrála jsem na plné čáře
28. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kojodilema
29. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Sušinky v hlavní roli
30. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na pokraji sil
Jenže... zas tolik nejezdíme, a tak to odkládáme, odkládáme a pořád si myslíme, že to naše miminko je tak šikovné, že to ještě příště zvládne. A tak takhle jednoho dne opět vyrážíme směr Vysočina, tentokrát hned z rána, pěkně vyspaní a nasnídaní. Všechno jde parádně, Vincík se začne rozčilovat asi „až“ po čtvrt hodině, ale řeší to čaj a dětské sušenky. „Tý jo, ten toho dneska vypil,“ říkám Mírovi, když jsem překvapená, jak to do něj pěkně teče. Vinca se zdá být spokojený a my taky.
„Sakra, zastav,“ vyjeknu na Míru, zatímco stíhám zachytit sušenkový gejzír do plíny, kterou mám v ruce, „Vinca zvrací!“ Mám hrůzu v očích. Už před sebou vidím černé scénáře o střevní chřipce, kterou má teď kolem snad každý. Bodýčko jsem zachránila, ale odnesly to tepláčky a část polstrování vajíčka. Utírám, co jde, převlékám do náhradních punčoch, které mám překvapivě v tašce, a jedeme dál. „No jo, hlavne že krásně bumbá,“ nezapomene si rejpnout Míra, když už jsme zas na cestě, a než stihnu něco říct, chytám do své šály další dávku. „Mami, Vinca blinká,“ píšu mámě, aby byla připravená případně na náš obrat domů. Zbytek toho, co měl ráno k snídani, si prohlédneme ještě jednou, než konečně usne. A tak „v klidu“ dojedeme do cíle. Jsem ráda, že už mi skončily ty nevolnosti, jinak by to možná odnesl i Míra a já bych to neměla čím utírat. Odneslo to snad všechno moje svrchní oblečení, které jsem měla po ruce.
Naštěstí to zvracení v autě skončilo, stejně jako končí cestování Vincenta ve vajíčku. Alespoň mě to donutilo konečně vyprat to polstrování. Po cestě zpět sedí v provizorní sedačce, kterou si naši koupili, aby mohli vozit vnoučata, kdyby bylo třeba. Usíná v ní během pěti minut a celou cestu v ní prospí. A já se konečně dokopávám k hledání aktuálních recenzí na autosedačky, abych se co nejdřív poohlídla po vlastní.
Tohle období blížící se k roku věku začíná být sranda. Vincent už není tak fixovaný, nechá se pochovat i někým jiným (pokud ho alespoň trošku zná), a tak už si i babička s dědou, které nevidí tak často, užijí trošku bližšího kontaktu a interakce, kterou jim Vincent umožňuje. Umí udělat plác, říkat baf baf, když vidí pejska, nebo ukázat na to, o čem mluvíme. Taky chce všechno zkoušet sám, a tak už je to s ním zábavnější (ale taky pracnější, a to hlavně na úklid). Ale líbí se mi, jak už začíná být samostatnější a umí se i chvíli zabavit sám.
„Vincíku, jdeme se koupat,“ říkám a Vincent už mete po čtyřech ke dveřím koupelny. Než pustím vodu, stojí u vany a strká ruku pod kohoutek. „Jednu nohu, druhou nohu,“ zvedá je na povel, ale vlastně už to ani nemusím říkát, protože to dělá automaticky, když mu stahuji tepláčky. Stejně tak ruce, když mu svlíkám bóďo. Ještě nemá ve vaně dost vody, ale už zvedá nožičku, protože chce dovnitř, a tak ho tam pokládám, házím mu tam hračky, a tak nějak poodbíhám do kuchyně za rohem, abych udělala večeři. Už ho tam můžu nechat čvachtat chvilku samotného, protože když si u toho povídá, vím, že se netopí. Jenže ono nastane na chvíli to zlověstné ticho. Během těch pár sekund, než tam dolítnu, mi probleskne hlavou, co jsem mu zas nechala za přípravky v dosahu rukou. Tohle by mě ale nenapadlo. „Fuj! Vincente! Pusť to!“ Chytnu ho pod pažemi a zvedám ho vzhůru z vody. „Snad jsi to nesnědl,“ říkám a musím se držet, abych se nezlomila smíchem, když mu oplachuji hovno z ruky.
Nebudete mi to věřit (i když možná jo), ale ještě jsme vlastní autosedačku nekoupili. Máme jeden tip, ale než se rozhodneme definitivně ke koupi, podělte se s námi se svými zkušenostmi s autosedačkami od 9 kilogramů vy. Díky!
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
