NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?

48. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená
49. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění
50. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hnízdím o sto šest 
51. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak už aneb čekání na Godota
52. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...

 „To je určitě tou ‘dvojitou‘ dávkou oxytocinu,“ říkám porodní asistentce, která se mnou zůstává ještě po čas bondingu, aby pak důkladně zkontrolovala jak miminko, tak mě. „Jak dlouho to tak trvá? 14 dní?“ Ptám se jak prvorodička, protože už si to moc nepamatuji. „To ne, jen pár dní,“ ujišťuje mě a podává mi homeopatika Arnika. „To ti pomůže, urychluje to hojení,“ sypu do sebe pět kuliček a doufám, že tohle bude co nejdřív za mnou.

Po dvou hodinách, kdy mi porodní asistentka (PA) stihla sepsat zprávu o průběhu celého porodu, předávám s těžkým srdcem miminko muži, aby si užil taky trošku prvního kontaktu a já abych se přemístila po velmi citlivém promačkání dělohy do sprchy. „Krásně se to zatahuje,“ říká mi PA, když mi pomáhá s přesunem, „ani jsi moc nekrvácela, řekla bych že méně, než býva standard,“ odpoví mi vlastně na nevyřčenou otázku, protože tohle byla před porodem možná jediná skrytá obava.

Když vstanu, cítím se celkem v pohodě, hlava se mi netočí, nejsem malátná, ale přepadá mě ten známý poporodní třes. „Pusť si radši vlažnou vodu, ať se moc nespustí krvácení,“ radí mi PA, čímž mi hatí plány na horkou sprchu, kterou bych si s chutí dala, abych se zahřála. Udělám to tedy co nejrychleji, navleču na sebe ty sexy poporodní kalhotky s pořádnou náloží luxusních vložek z buničiny a soukám na sebe župan, abych „nezmrzla“. V posteli se přikrývám dekou a ještě peřinou a po rychlém zvážení a kontrole si „kradu“ miminko zase k sobě (Bylo to prostě divný nemít ho najednou u sebe).  „Má 3,6 kg,“ říká PA a já nemůžu uvěřit, že má o půl kila víc než Vincík. Faktem ale je, že už teď mi připadá snazší s ním manipulovat, než s tím „staženým králíčkem“, který se nám narodil před rokem a půl a já ho nechala na začátku přebalovat Mírou, protože jsem se bála, že mu ublížím.

Když PA odejde beru do ruky telefon a vytáčím pediatričku. „Ty voe, ta mi asi dá,“ říkám si v duchu, protože věděla, že se chystám na porod ambulantně. „Dobrý den, neruším?“ začínám zdvořile hovor a následně ji seznamuji s informací, že jsem teda porodila. „Jé, tak gratuluji, a jak jste to nakonec zvládli?“ nahrává mi pěkně položenou otázkou, a tak bez jakýchkoliv okolků odpovídám, že všechno bylo tak v pohodě, že jsme se rozhodli nakonec nikam nejet, a jestli je s tím v pohodě. „No, nejste první ani poslední,“ říká mi úplně s klidem a omlouvá se, že nemže dojet k nám, protože je bez auta, a tak se domlouváme hned na druhý den na návštěvu u ní. „Jo, to zvládnu, cítím se dobře, a muž má dovolenou, takže pojedeme spolu,“ ubezpečuji ji, že z toho nemusí mít špatný pocit. Jsem ráda, že je tak skvělá, empatická, respektující.

Tak, to by bylo. A teď už nezbývá, než zavolat rodičům (kteří samozřejmě ještě nic netuší). Spouštím videohovor přes whatsapp (jojo, už jsem i mé rodiče zasvětila do tajů těchto aplikací – mimochodem, doporučuji, obzvlášť, pokud bydlí trošku dál), ale nikdo mi to nezvedá. Tak zkouším normální hovor. „Čau, co děláte?“ začínám, jak kdyby se nic nestalo. „Jsme na návštěvě u známých,“ odpovídá mamka a mně už je jasné, proč ji nešel videohovor, když není na wifi. „Jsem ti volala přes whatsapp, abyste nás viděli, ale takhle máte trošku smůlu, že to nebudete mít i s obrazem, chtěli jsme vám představit Artura,“ říkám jí vesele do telefonu a než se stihne vzpamatovat, zmíním se o tom, že jsme doma. „Ty mě sereš!“ vykřikne s obavou zdravotní sestry. „Tak ti děkujem za gratulaci,“ je mi jasné, že nemá cenu vysvětlovat proč, co a jak a jen dodávám, že jsme v pohodě a že jsou s Mírovou mamkou první komu voláme (to je důležité!). „Mami, vždyť víš, že bych ti tohle nemohla říct předem, stresovala bys sebe a ještě mě.“ Myslím, že to uznává a já jí slíbím, že jí to všechno odvyprávím, až dojedou. Další dva dny píše s vyšší frekvencí, aby zjistila, jestli ještě žijeme.

„No nie je to pohoda?“ říká Míra, když večer uspíme Vincíka a sedneme na gauč v obýváku. Já s miminkem v náruči. „Je to mazec, viď?“ říkám a mám pocit, že se vůbec nic nestalo. Každopádně, když pak malého ukládám do postýlky vedle naší postele, začne mě hlodat červíček. „Lásko, vytáhni radši ten monitor dechu,“ posílám Míru pro zaprášenou krabici do šatny. Je to trošku paradox, protože v nemocnici jsem ho po prvním porodu na pokoji neměla. Jenže člověk, když porodí doma, tak má trošku pocit, že spáchal trestný čin.  

„Co když se mi udělá v děloze sraženina? Ale v nemocnici mě taky přece nekontrolovali ultrazvukem. Neudělala jsi nic špatného. Kolik žen čeká doma na poslední chvíli, než odjedou do porodnice, a málem tam rodí na schodech, a do té doby nemají žádný odborný dohled. Ty jsi ho měla,“ promlouvám k sobě a ještě další tři noci se mi honí v hlavě všechny vyslovené obavy blízkými, které mi stihly přijít po oznámení té zprávy.

Nakonec ten monitor ani nepotřebuji, protože nedokážu malého nechat spát ani ten metr od sebe. Mám ho pěkně u sebe ve své posteli, cítím jak dýchá a jsem klidná. „Teď už jen ty formality,“ bleskne mi hlavou než konečně usnu.

Ještě než jsem měla před porodem konzultaci s porodní asistentkou, která mi všechno krásně vysvětlila, byla veškerá administrativa s domácím porodem takovým malým strašákem (a samozřejmě taky pocit z přijetí toho faktu ze strany společnosti). Měla jsem dojem, že je to strašně velký problém a kam přijdeme, tam nás budou soudit a všechno zdržovat. Ale faktem je, že ono toho zas tolik na vyřízení není a kam jsem zavolala, tak byli milí a ani nic neřekli.

Matriku si vzal na starosti Míra. Odnesl tam všechny doklady, které mi nadiktovala PA:

•         Hlášení o narození (vyplnila a dala mi ho PA, ale je to formulář běžně ke stažení na stránkách          Statistického úřadu)
•         Oddací list
•         Prohlášení o jméně (formulář mi dal gynekolog, ale mají ho na matrice)
•         Občanky obou rodičů
•         Těhotenskou průkazku

„Lásko, oni po mne chcú nejaké potvrdenie od doktorky o vyšetrení dieťaťa," volá mi Míra z matriky a já se plácám do čela, co všechno nepotřebují. „Som sa ich pýtal, či si myslia, že som prišiel zaregistrovať fiktívne dieťa, ale vraj tú našu lekárku nepoznajú.“ Posílám mu alespoň na telefon snímky z prvních zpráv z průkazky Artura, ale prý chtějí nějaký papír přímo od ní. Každopádně neuběhne ani 24 hodin a volají mu, že mají rodný list připravený (asi na ně zapůsobil svým šarmem). A tak ještě ten týden získáváme provizorní kartičku od pojišťovny a všechny poukazy na vyšetření od pediatričky.

Odběr z patičky dělá po 72 hodinách narození přímo ona. Na neonatologii v nemocnici dělají po telefonickém objednání (bez jakéhokoliv problému) vyšetření očí a ultrazvuk ledvin (a ještě nás chválí, jak máme klidné miminko), vyšetření kyčlí absolvuje každý tak i tak a na ORL v nemocnici nás objednávají stejně jako všechny červnové rodičky až na červenec, protože měli rozbitý přístroj, takže bychom tam tak jako tak museli.

A tak jsem po prvotních formalitách vlastně příjemně překvapená a zase se divím sama sobě, že jsem si nechala vnutit nějaké předsudky. Jenže předsudky jsou bohužel to, s čím tu asi ještě nějakou dobu budeme muset žít, než všem dojde, že náš život je náš život a za naše kroky máme zodpovědnost jen my sami.