NA ROZTRHÁNÍ: Tak už aneb čekání na Godota

46. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní realita
47. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem
48. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Totálně nepřipravená
49. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění
50. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hnízdím o sto šest

„Tak se podíváme, jak se to připravuje?“ Ptá se ještě před odchodem gynekolog a já jen odmítavě pokynu. Myslím, že tohle mi stejně nic neřekne, ani nijak nepomůže. „Tak se uvidíme 21. června...“ loučí se se mnou a já jen dodávám, že doufám, že přijdu až po šestinedělí.

Když za mnou byla na konzultaci porodní asistentka a pohmatem zkoumala polohu miminka, říkala, že už je vcelku dole, že to ani týden trvat nemusí. A tak jsem si vzala trošku do hlavy, že by se to mohlo povést třeba o víkendu. Ono by to bylo vcelku ideální, když tu budou „hlídačky“ s námi. A takové datum 17.6.2017 by se mi i docela líbilo.

 Když holky ve středu přijíždějí, náš byt se rázem mění ve velké hračkářství. Po chvíli je mi jasné, že s těma dvěma střelama sedět doma na zadku a odpočívat asi fakt nebudu. „Co budeme dělat?“ ptá se Martina hned z kraje, protože je zvyklá malou pořád nějak zaměstnávat, a tak navrhuji na další den funpark Panda, aby se dětičky vyběhaly. „Tam je i restaurace, tak nebudu muset alespoň nic vymýšlet,“ hledám v tom alespoň nějaké pozitivum, protože už vidím, jak s tím pupkem lezu do všech těch prolejzaček, kam Vincent ještě „nesmí“, ale strašně chce.

 Abych si to „usnadnila“, netahám s sebou kočárek, s tím, že to obě děti zvládnou pěšky. A tak jdeme poprvé na trolejbus „na vostro“. Slavíme tak premiérovou jízdu. Dětičky krásně sedí a koukají. „Tak to je paráda, to už ho nebudu muset na takové cesty brát,“ libuji si ale jen dokud nemíjíme zastávku Vltava-střed, kterou Vincík poznává, a chce vystupovat a jít do Caplíku. Kroutí se, prohýbá a já ho s tím bubnem lovím po podlaze. Další tři zastávky se mu snažím vysvětlit, že jedeme do jiné herničky, a pak ho, jak jinak, kus cesty nesu „na koni“, protože by se zastavoval s každým kamínkem, který potká. „To bude dopoledne za odměnu,“ otírám si pot z čela a pro jistotu nemám čas si celou dobu ani sednout. „Že jsem radši neumyla okna.“

 „Dneska už nikam nejdu,“ hlásím Martině, když s vycucanýma prsama vycházím z ložnice, kde po návratu usnul. „Tohle dopoledne by mohlo zabrat jako pěkná vyvolávačka,“ dodávám a vlastně ani nevím, jestli bych na nějaký porod měla v tuhle chvíli sílu. Tělo asi ví, proč má potřebu hnízdit a už nikam moc nelézt. Je to všechno unavující a vyčerpávající, zvlášť s tím desetikilovým torpédem. „Snad budou spát alespoň dvě hodinky,“ očekávám standardní pauzu a děláme si konečně kafe. Než ho stihneme v poklidu dopít, jsou oba vzhůru. „40 minut. Super.“

 Na další aktivity už nemám pomyšlení, ale naštěstí už je doma Míra, a tak se jich ujímá a já můžu v klidu odpočívat. Vůbec si nepamatuji, že by tohle bylo před prvním porodem. Už ani nemám chuť vycházet někam z domu. Je ale fakt, že tenkrát byly Vánoce, Míra měl už mezi svátky dovolenou a já pekla a vařila likéry jak divá. A navíc, nebylo tu to „miminko“ vyžadující pozornost.

 Když v neděli holky odjíždí, vlastně si trošku oddechnu, že jsem ještě neporodila, a žhavím telefon směr porodní asistentka (PA). „Jak jde rekonvalescence?“ ptám se jí a doufám, že už bude k dispozici. Cítím, že čekám na ni. „Dneska to ještě trošku bolí, ale myslím, že zítra už jsem schopná případně dojet, jen budu potřebovat pomoct s kufrem, protože nemůžu nosit nic těžkého.“ „No, tak to je super,“ spadne to ze mě. „Myslím, že malej s tím příchodem čeká na tebe.“

 Ten večer si dávám poprvé teplou vanu, protože mě pobolívá břicho, ale nic se neděje. Každopádně si vyčistím hlavu od celého toho „desmadre“, které tu vždy s návštěvou nastane. Jedno dítě navíc a hned je to znát. Vlastně jsem si ani neodpočala, jak jsem si trošku myslela.

Každodenní návštěva toalety od té doby skýtá důkladnou kontrolu kalhotek i záchodové mísy, jestli náhodou neodešla hlenová zátka, a vůbec už začínám počítat snad i součty čísel v blízkých dnech, abych zjistila, kdy by to mohlo být „optimální“. Je fakt sranda, jak se člověk od určitého dne začne na ten porod vyloženě těšit. 

„Hele, četla jsem, že si některé maminky dělaly během porodu kontrolu otevírání samy. Myslíš, že bych dokázala poznat, jak na tom jsem?“ píšu si s PA.

„Jo, někdo to zvládne, moje známá se taky vyšetřovala sama, a pak díky tomu nestihla odjet do porodnice.“

„Jakože si myslela, že pořád dobrý?“

„Jakože si myslela, že se pořád neotvírá a už byla otevřená úplně. Nebo si jedna myslela, že už cítí hlavičku a přitom si nahmatala stydkou kost.“

„No, myslím, že si radši nikam sahat nebudu.“

„Hele, když už cítíš vlasy, tak je to jistý, do tý doby ne.“

Smějeme se a já si ten večer dávám ještě pro jistotu poslední trénink s Aniballem. Číslo 29 mě „uspokojí“ natolik, že teď už vím, že porodu nic nebrání.

 V pondělí se zatím nic neděje, ale už trávím den jen na zahradě a čekám na „Godota“. „Mám jít zítra ještě do práce?“ píše mi Míra, protože má předběžně napsanou dovolenou, a já tak trošku cítím, že už asi ne. „Jestli potřebuješ něco dodělat, vezmi si radši home office, ale už nikam nejezdi.“ Mám nějaké tušení a dělám dobře.

 Když se 20. června v půl třetí ráno vzbudím, cítím bolesti (jak jsem si vůbec mohla myslet, že bych ten nástup třeba tentokrát nepoznala?!?). Přichází zhruba po čtvrt hodině a ještě se mi je podaří na chvíli zaspat. Když se kolem sedmé ranní vzbudím, spouštím měřič kontrakcí. „Tak je to tady,“ říkám s jistotou Mírovi a jdu si napustit vanu.

 PODČARNÍK

Víte, že v zahraničí používají někdy jako kontrolu otevírání při porodu tzv. purple line?  Nevím, jak moc je to směrodatné, každopádně to můžete zkusit pozorovat.