NA ROZTRHÁNÍ: Pomalými krůčky do světa non-toxic

65. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Prostřednictvím svých dětí poznávám sama sebe 
66. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když máš s něčím problém, je to tvůj problém
67. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: A je to tu zas!
68.DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když jsem na to sama 
69. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Očista do čista

Poslední dobou je opravdu těžké najít si chvilku pro sebe. Míra má hodně služebek a z Artura se stává... ani nevím, jak to popsat... Přes den spí snad po dvaceti minutách, a když nespí, tak se mu nic moc nelíbí. Je v přechodné fázi mezi lehem na zádech a překulením se na břicho, přičemž zpět to ještě neumí a hrazdička se zvířátkama ho nebaví. Takže mi z uklidňovacích prostředků zbývá už jen šátek, z kterého by mi nejradši vyskočil a šel si zaběhat (asi nechápe, že to ještě neumí, když to umí jeho brácha), a nebo je tu kozička, na kterou reaguje... ehm... prostě jen když má fakt hlad (což je samozřejmě přirozené, ale po Vincentovi kozomilovi je to trošku nezvyklá situace). Co tím chci říct... Jsem unavená a občas i zoufalá. Vetšinou ho tahám na ruce v různých polohách, a nebo ho zkouším permanentně uspat (haha). Když se mi to na podvacáté povede, můžu uklízet nepořádek, který stihl nadělat Vincík. A tak pořád dokola. 

Jo Vincík. Pěkně se rozmluvil. To je celý den „mamí, mamí, mamí... pozamnou,“ a tahá mě za ruku k poličce, na které se nabíjí tablet. „Vincíku, a co chceš?“ „Toto,“ ukazuje nahoru a kýve důležitě hlavou. Co vám budu povídat. Sáhla jsem po něm, když nebylo zbytí, ale ještě vcelku uvědoměle stáhla vzdělávací hry pro malé děti (ehm pro věk 3+). A jemu se to prostě líbí. Musím uznat, že mu to pálí úžasně. Netrvá to dlouho a pochopí všechno, co po něm „pandy“ ve hře chtějí. Dokonce je musím pochválit i za to, že díky nim si konečně nechá v klidu vyčistit zuby (protože si to tam pořádně natrénoval na hrochovi, velrybě atd.), ale dostat ho od toho je někdy za trest.  „No co,“ uklidňuji se, že se tomu ve světě techniky prostě nelze vyhnout, “alespoň v klidu uvařím, nebo se můžu věnovat Arturovi.“ 

Ale! Když se má jít jíst, musí všechno pryč. „Když jíme, tak jíme a neděláme blbosti,“ říkám mu, když má tendence stoupat na židličce, nebo se jinak předvádět. „Mohlo by ti zaskočit, a to bys pak nemohl dýchat,“ snažím se ho nějak motivovat ke klidu, ale celkem marně, protože to že by se mohl udusit pro něj není nijak motivující. Když sní poslední sousto, poklepe významně na dno talíře. „Spapaaal!“ Kření se a špinavýma rukama si zároveň žmoulá oči. „Bože!“ řve můj vnitřní hlas, ale ven se dostane jen milé: „Vincíku, když si budeš těma špinavýma rukama sahat do očí, bude tě to štípat.“ Koukne na mě a prohrábne si vlasy. Uf. Mezitím se ozývá Artur. Program v hlavě srovnává priority, a tak jdu prvně umýt Vincenta, kterého můžu s čistýma rukama nechat ještě chvíli pohrát a beru Artura do ložnice. „Vincíku, jdu uspat bráchu, a přijdu pro tebe. Rozmysli si, jestli půjdeš do postýlky sám, nebo tě uspím v šátečku.“ „Neeeee,“ křičí, sotva slyší šáteček a utíká pryč. 

Když ukojím Artura ke spánku, jdu za tím malým lumpíkem. Za poslední dva týdny mu v hlavě začalo spínat hodně věcí. Třeba už si nechá vysvětlit, že spát se musí (co vám budu povídat, je celej po mě, nechce o nic přijít). Možná je to i tím, že jsem začala víc dbát na to, aby se šlo prostě po obědě odpočívat, a i když to někdy trvá delší dobu, stojí to za to. Buď se nechá umluvit v postýlce a v klidu usne držíc mě za ruku (no fakt, jen tak!), nebo si dokonce dobrovolně vybere šátek, kdy mi po čas uklízení usne na zádech (pro mě lepší varianta, protože u toho udělám spoustu věcí). „Kdyby se tak ještě synchronizovali a já měla alespoň dvě hodinky čas pro sebe,“ říkám si, když si užívám deset minut klidu, než se vzbudí Artur... 

Po takových desetiminutovkách zkoumám všechny ty soubory ve skupině Svět non-toxic (a skládám velký obdiv holkám, které tu skupinu založily a udržují!), a cítím se na chvíli ztracená ve všech těch informacích. Jenže! Ty informace jsou tak ukrutné, že na to nedokážu přestat myslet. Fakt tohle všechno? Tohle všechno na sebe dobrovolně patláme? Myjeme v tom příbory, kterými jíme? Nádobí z kterého jíme? Pereme oblečení, v kterém celý den chodíme? Povlečení v kterém celou noc spíme? Opravdu už se nedivím tomu, že má tolik dětí ekzémy. A kdyby šlo jen o ekzémy... 

„Lásko, pustíme si film?“ říkám Mírovi jeden večer, kdy jsou děti konečně uspané a já už toho mám sama dost. A i když je půl desáté a asi by bylo lepší jít spát, nalejeme si skleničku vína a přitulíme se k sobě, protože to oba už opravdu potřebujeme. „Čo si vybrala?“ koukne na mě, když úvod začíná záběrem na ženu v porodnici. „Už teď mi chybíš“, usměju se s příslibem, že to bude na slzy, a mám pravdu. Člověk by řekl, že při mé genetické zátěži je to skoro sebedestruktivní koukat se na něco takového, jenže přijmout ten fakt a nepřehlížet ho, je tím správným krokem k tomu přijmout i určitou část zodpovědnosti sama za sebe. O to víc jsem přesvědčená, že stojí za to se tím vším prohrabat a umět si správně vybírat, čemu budeme nás a naše děti vystavovat. 

Může to být až odrazující, zjistit taková fakta o „světě“ kolem, a trošku chápu ty, kteří to na chvíli vzdají a radši to ani nechtějí vědět a žít „v klidu“. Ono je totiž snadné hodit pak své problémy na všechno kolem a mít výmluvu. „Ale prosím tě,“ přitakala jsem i já kdysi svému okolí, protože jsem měla pocit, že všechno kolem obsahuje něco, „to bychom nesměli jíst a používat asi vůbec nic,“ a dokonce jsem se smála, že bychom museli být živi z prány. A usmívám se vlastně i teď, když to píšu, protože dnes mi přijde vtipné, kam jsem došla. A to díky svým dětem. Protože ať chcete, nebo ne, děti vás změní. A když to vezmete za správný konec a podíváte se do toho nastaveného zrcadla, je to ta nejlepší změna, jakou si vůbec dokážete představit.