NA ROZTRHÁNÍ: Bít, či nebít? Toť otázka

81. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pravda o menstruačním kalíšku
82. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Do lékárny už téměř nechodím
83. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Běž ty kaze utíkej...
84. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ta nejlepší rozhodnutí přichází instinktivně 
85. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když děláme věci stejně, nemůžeme očekávat jný výsledek

Honí se mi hlavou, jak ho utišit a přesvědčit ho, že je čas jít spát. Je unavený, ale lehnout si nechce. „Tak víš co, já tu budu s tebou a budeš mi povídat, co jste dneska všechno zažili venku, ano?“ Vincík se uklidní a zakývá hlavou. V tu chvíli mě ani nenapadne, že by ho mohlo něco trápit. 

 „Vy jste si dneska hráli na písku s chlapečkem a on ti půjčil bagr?“ Vzpomenu si na to, jakou měl radost, když mi to před obědem říkal. Na pískovišti byl jen s Mírou, když jsem vařila oběd. „Ano!” Už se na mě usmívá a kýve. „A ty jsi mu tím bagrem nakládal písek do nákladního auta?” Opakuje své ano a je vidět, že je rád, že na tu chvíli vzpomínáme. Využívám situace a vysvětluji mu, jak je super, když si děti vzájemně půjčují hračky, protože si pak můžou hrát spolu, a že tomu chlapečkovi by se určitě taky líbilo, kdyby mu někdy Vincík půjčil svoji hračku (věřím, že jednou mu to dojde i s Arturem, se kterým se dělit pořád nedokáže). Je spokojený, že si s ním povídám, ale pořád nedokáže usnout. Přejíždí mi ruku svoji rukou sem a tam. 

„Tebe něco trápí, Vincíku?” Napadne mě a on téměř s úlevou zašeptá „ano“. Já zbystřím. Nečekám, že to bude snadné a nejspíš budu muset hádat, ale pokračuji. „A co tě trápí?“ Položím přímý dotaz. „Ubížil,” otočí se na mě, když mi to povídá, asi, aby viděl, jak se budu tvářit. „Tobě někdo ublížil?" Ptám se a on, už zase ležící zády, zakroutí hlavou. „Ty jsi někomu ublížil?” „Ano!” Znovu se otočí s posmutnělýma očima. Přemýšlím, jak zareagovat. „Vincíku, jsem ráda, že jsi mi to řekl, protože vidím, že tě to trápí a není dobře v sobě držet věci, které nás trápí.“ Začínám pochvalou, aby se necítil špatně, z toho přiznání. „On asi někdo udělal něco, co se ti nelíbilo a ty jsi ho uhodil, že?“ Kýve hlavou a já si umím živě představit, že někdo narušil jeho teritorium na pískovišti a on se ho snažil dostat ven. „Samci!“ Napadne mě a vzpomenu si na článek, který mi poslala kamarádka, o tom, jak si malí chlapci instinktivně vydobývají „své místo na Zemi“. „Ubližovat ostatním není dobré, všechno se dá řešit i jinak,“ vysvětlím mu nějaké možnosti a zdůrazním, že ostatní děti nebijeme. „Nikdo nemá rád, když se mu ubližuje.“ Použiju jednu z načtených reakcí. Leží a poslouchá. „Teď už tě to nemusí trápit, ty ses chlapečkovi určitě omluvil...“ „Ano,“ skočí mi do řeči, „..a všechno je v pořádku.“ Zakývá naposled hlavou a do pěti minut usíná. 

„Míro, on dneska Vincík někomu ublížil?” Zeptám se hned, jak sednu za Mírou na gauč, protože mi připadá téměř neuvěřitelné, co jsem z něj dostala. „No, jo," řekne mi po krátkém zamyšlení. „Dokonce dvakrát,” popíše mi situaci z hřiště a já nestačím zírat a svým způsobem jsem na Vincíka hrdá, že si uvědomuje, že udělal něco nesprávného a chtěl se s tím trápením podělit. 

„To je fakt neskutečný, co on drží v hlavě. Musíme s ním každý večer mluvit,” shodneme se a ještě asi půl hodiny se bavíme o tom, jak je tohle období pro dítě důležité. Vincent je od mala hodně citlivý, strašně vnímavý, všechno, co se naučí, umí rychle zopakovat, a tak si musíme dávat pozor na všechno, co děláme. 

„Jen si představ, že bys mu dal na prdel, protože nechce poslušně lehnout do postele a spát.“ Není to výchovná praktika, kterou uznáváme, ale občas si tak představíme, co by to mělo za následek a co bychom tím potlačili a vlastně nic nezískali. A hlavně o tom mluvíme. 

Nejsme ideální rodiče. Věta „Chceš na prdel?“ u nás probíhá a držení se na uzdě taky, protože je v nás zakořeněné, že když jsme neposlechli a pokračovali v tom, co jsme dělat neměli, na prdel jsme často dostali. Ale ne vždycky se to podaří. 

„Vincente, brácha se po hlavě nebije!“ Okřiknu ho, když už ho zas mydlí. Odejde, ale za chvíli je u něj znovu. Nenápadně ho odstrkuje od stolečku, bere mu hračky z ruky, válí se po něm. A Artur protestuje, ale nic moc nezmůže. Když mu začne strkat hračku větší než je sám Artur do obličeje, ztratím trpělivost. „A už toho mám ale dost!“ Zařvu na něj rozčílením a prudce ho odtáhnu do pokojíčku a symbolicky ho plácnu po zadku. V tu chvíli už opravdu nevím, jak jinak mu pomoct uvědomit si, že bráchovi nemá ubližovat. Po místnosti pokojíčku se rozprostře hysterický pláč. „Teď tě tu chvíli nechám, aby sis uvědomil, co se stalo.“ Zavírám dveře a odcházím do kuchyně. 

Neuběhne ani minuta a vyčítám si, co jsem udělala. „Sakra, přece to mohlo jít jinak ne?“ Provinilý pocit, se mi rozlévá v celé hlavě a já musím jít zpět. Sednu si za ním a obejmu ho. „Promiň, Vincíku. Já tě nechci bít, ale já už fakt nevím, jak docílit, abys vnímal, co ti říkám.“ Hledám správná slova, ale nenacházím nic, co by ze všech těch chytrých knih mohlo fungovat. Prostě to ještě nemám zautomatizované, zažité, prostě nevím. „Ty se teď na maminku zlobíš.“ Začnu empatickou reakcí a on ještě vzlykající odpoví, že ano. „Tobě se nelíbí, že si Artur hraje s tvýma hračkama, chtěl bys je mít všechny jen pro sebe.“ „Ano,“ už nebrečí a poslouchá. „Tak se podívej, pokud ti vadí si s ním hrát, můžeš být tady v pokojíčku a hrát si tady sám. Nikdo tě nenutí hrát si s ním, vždycky máš i jinou možnost, dobře?“ „Dobže,“ vyskočí na koberec, chytne své auto a vypadá to, že je spokojený. 

„Uf,“ oddechnu si a jsem ráda, že jsem se vrátila. Nenávidím to. Nenávidím mocenský přístup a řešení věcí násilím. Někdy to ale graduje a často vidím, jak náš vlastní stres a nátlak třeba z Mírovy práce zhušťuje atmosféru doma, a my podle toho reagujeme. Není to tím vždycky, ale často to tomu pomáhá, a někdy to bohužel bouchne. Ale omlouváme se, učíme ho omlouvat se a vysvětlujeme, proč je to pro nás těžké. Sami se učíme a někdy selháváme, ale snažíme se, protože nechceme, aby to došlo do situace, že se bude bát projevit svoje emoce, pocity, názory, aby nebyl potrestán. To není totiž respekt k druhému, to je strach. 

A našim motorem v tomto všem je vize, že tak snad vychováme děti, které už nebudou muset přemýšlet nad tím, jestli bít, či nebít, ale vždy půjdou tou cestou nebít, protože to pro ně bude přirozené.