NA ROZTRHÁNÍ: Na Velikonoce autovlakem

82. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Do lékárny už téměř nechodím
83. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Běž ty kaze utíkej...
84. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ta nejlepší rozhodnutí přichází instinktivně 
85. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když děláme věci stejně, nemůžeme očekávat jný výsledek
86. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Bít, či nebít? Toť otázka

„Tak koukej Vincíku,“ ťukám opatrně špičkou nožíku do vajíčka, abych neudělala moc velkou díru. „Na jedné straně, na druhé straně, a fuuuu,“ popisuji mu, co dělám. Foukám o sto šest, rudnu (radši křížím nohy), a nic. „No, nejsem já debil?“ Zaklopím víko a po minutě hledání najdu ten nápis. „Gekocht.“ „Tak ne asi, když jsou obarvený,“ řeknu si pro sebe a vůbec nechápu, že mi to nedošlo ani při tom propichování. Je vidět, že jsem to dlouho nedělala. „Vincíku, tak tahle vajíčka můžeš oloupat, a já ti vyfouknu ty normální.“ Dávám mu vajíčko na talíř a píšu Mírovi, ať koupí ještě deset normálních vajec. „Neptej se,“ dodávám a mám o kreativní činnost postaráno. Ano já, protože Vincent si lepí nálepkama jen to vajíčko, které posléze začne loupat a jíst. Nějaké vyfoukávání je mu vlastně jedno. Rozbíjení skořápek je to, co ho zajímá.

Tak hlavně, že se maminka pobavila sama nad sebou a ve finále si udělala radost krásnou výzdobou (i z uvařených vajec). „Tak to abych pozvala nějakou návštěvu,“ uchichtnu se, protože holým faktem je, že takhle je to výzdoba více méně jen pro nás. Velikonoce bych jinak neprožívala (no jo, zase. Já a svátky). Možná i proto jsem ráda, že je trávíme většinou jinde než doma a kluci mají možnost ty tradice zažít.

Když jsme začali plánovat Velikonoce na Slovensku, byly jen dvě možnosti, jak překonat tu šíleně dlouhou vzdálenost s dětma. Letadlem, nebo vlakem. I když by letadlo bylo rychlejší, tak jako tak by nás tahle možnost nutila použít auto v cílovém městě. Takže navíc půjčovné, autosedačky, a tak i tak hodinová cesta autem. Vlak byl tedy jasnou volbou. Respektive autovlak. Je to sice trošku delší cestování, ale zato víc srandy. Jak to všechno funguje jsem znala jen z vyprávění, protože jsme to nikdy předtím nevyužili. Ale s dětmi mi to přijde jako geniální způsob přesunu na delší vzdálenost.

Přijedeš, najedeš autem na přistavený „vagón“, lehneš na lůžko do kupé a zatímco spíš, jedeš, nebo zatímco jedeš, spíš? Prostě spíš spíš, než jedeš. Hodně muziky za relativně dobrou cenu. Pro nás jedinou nevýhodou je, že směr Humenné to jede přímo jen z Prahy, kam to máme pět hodin. No ale pět je lepší než čtrnáct. A když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Takže kupujeme lístky (naštěstí ještě včas, než si všichni uvědomí, že budou chtít taky za babi na Slovensko), a Vincík už se těší na to noční dobrodružství (a na babičku, kterou za poslední rok a půl viděl jen na Skypu).

O cestování s dětmi jsem psala několikrát. Scénář balení a odjezdu je vždycky stejný. I když se na to připravím sebelíp, dvě hodiny před hraničním časem odjezdu se to začne vyhrocovat a končí to hádkou. Obzvlášť, když do toho musí Míra ještě pracovat a já nás chystám více méně sama. Pokaždé je to něčím výzva. Tentokrát musím ještě sednout do auta a jet pro plínky a pro gumáky Vincíkovi, protože předpověď počasí zní jasně. Déšť, déšť, déšť. A tak to před odjezdem končí rozbitým talířem a výbuchem sazí ve dvou komínech. Dobře, že tak. Ten talíř rozbil všechno to napětí, a tak do auta sedáme už dobře naladění.

Vincent ježdění autem od jisté doby miluje. Řekněme, že od té doby, co mu Míra dovolil sáhnout v garáži na volant a on pokaždé musí vyzkoušet, jestli už opravdu nedosáhne nožičkou na plyn a nebude moct řídit. „Dneska to ještě nepůjde, Vincíku,“ říká mu Míra před odjezdem a posazuje ho do své sedačky. „Ale když bude pan průvodčí hodný, možná si budeš moct zatroubit v mašince.“ „Juchuu,“ zvolá Vincent a překříží si nohy. Do pěti minut spí a Artur ho následuje. Tak to mám nejradši. Obzvlášť, když máme před sebou dlouhou cestu.

I přes časový pres přijíždíme k nakládce vozů s lehkým předstihem, a tak mezitím, co Míra vyřizuje formality kolem auta, my čekáme v Lounge Českých drah (no fakt, že to mají!). Protože do odjezdu vlaku zbývají dvě hodiny, oceňuji skromný dětský koutek, kde se kluci alespoň na chvíli zabaví.

Když pak vstupujeme do našeho kupé, překvapí mě, jak jsou lůžka úzká. Spodní ještě relativně dobré, ale prostor horního je omezen sklopeným třetím lůžkem nad ním. „No ještě že jsme vzali tu cestovní postýlku.“ Dáváme si s Mírou placáka za to rozhodnutí před odevzdáním auta. Prostor v kupé je sice malý, ale postýlku do něj nakonec narveme. Vysteleme ji peřinou, kterou tam nechali navíc, až to Vincentovi začínám závidět. Zdá se, že nejlépe vyspaným členem posádky bude on. Postýlka tak navíc poskytne přirozenou zábranu k lůžku, kde budu spát já s Arturem. „To je super, možná se i trošku vyspíme.“ Celkem mě to uklidní, protože bych musela jinak spát celou cestu na jednom boku, aby byl Artur u zdi.

Když se vlak rozjede, Vincent chvíli kouká z okna, než ho zmůže únava. „Tatínek!“ Mele z posledního a já mu navrhuji podání ruky shora. „Neeeee, tatínek!“ Začne být protivný, a tak Míra odhalí skrytého jogína, a z půl metru čtverečního se nasouká do postýlky za ním předním vchodem. Když postýlka ani po deseti minutách nepraskne, povýší v mých očích na vyšší level nezbytného vybavení na cesty. Jako třeba i pro mě. Zasměju se té představě a trošku škodolibě pozoruju Míru, jak se z ní pracně dostává ven, aby Vincenta zas nevzbudil.

Co vám budu povídat. Nevyspala jsem se úplně do růžova, ale určitě to bylo lepší, než jet celou noc autem. Hlavně pro Míru, který si v klidu odpočal. „Hele, ve finále je to fakt geniální, proč to takhle nejezdí všude?“ Ptám se Míry, když už sedíme v autě a máme před sebou šest kilometrů dojezd. Už se mi honí hlavou myšlenky na nějakou další cestu. „Jezdí, sice nějaké omezené trasy, ale jezdí. Každopádně v Německu a Rakousku dost za draho.“ Zchladí Míra trošku moje představy, ale určitě to nevzdám. Vincíka to hrozně bavilo, a i když si Velikonoce užil v duchu vaření pirohů, barvení vajíček cibulí, tradičního svěcení košíku a nikdy nechybějících halušek s brynzou (kterých snědl fakt plný talíř!), těšil se na cestu zpět, aby si mohl zatroubit v mašince. A taky, že zatroubil. Protože tatínek na děti myslí a plní jim jejich přání.

PODČARNÍK

Pokud byste někdy bookovali autovlak, dělejte to přes České dráhy (ne Slovenské), protože na Českých je možnost volby pohlaví cestujících. To je důležité kvůli přiřazení do kupé, kde je zobrazena možnost „společného kupé“. Jinak jsou dělena na ženská a mužská a mohlo by se stát, že byste nebyli pohromadě. A to by bylo s dětma, pro které jsme my lůžko zvlášť nepřikupovali, docela na prd.