NA ROZTRHÁNÍ: Plínky dole, slipy hore

84. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ta nejlepší rozhodnutí přichází instinktivně 
85. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když děláme věci stejně, nemůžeme očekávat jný výsledek
86. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Bít, či nebít? Toť otázka
87. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na Velikonoce autovlakem
88. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Táta faktor

Ještě předtím, než ten odvážný krok udělám, o indiánské metodě si něco přečtu, abych věděla, čeho se vyvarovat. „Hlavně jim plínku nenasazujte zpět. Někdy to může trvat i čtrnáct dní, ale pokud to uděláte, mohlo by být dítě zmatené,“ otočím oči v sloup při představě, že by to mělo trvat dva týdny. Na víkend jsme si zaplatili pobyt mimo domov, tak to bude zajímavé, ale u mě je normální, že když je toho moc, nakládám si ještě víc, abych si pak vážila „pohodičky“. A tak následující den jdu za Vincentem. 

„Vincíku, tobě to moc dobře myslí a už chápeš všechno, co ti říkáme,“ kouká na mě s očekáváním, „a tak přišel čas rozloučit se s plínkama,“ začíná pomaličku koukat do strany, „ty už i víš, kam se čůrá a kaká,“ ... „Do ‘zadodu‘ a do nočníku,“ přeruší mě s významným pohledem... „no vidíš, výborně, tak teď je čas to začít dělat. Takže odteď už žádné plínky.“ Vytahuji Vánoční dárek od babičky (no jooo, my byli samozřejmě bez plínek v roce, hihi) a ukazuji mu, jaká má na slipech zvířátka. „Zkus si tu velrybu nepočůrat, to bychom ji pak museli sundat,“ zkouším jednu z taktik a Vincík běhá nadšeně po bytě, že má slipy s velrybou. Neuběhne ani hodina, utírám první louži a sundávám mokrou velrybu. 

„Za nezdar můžete mírně slovně pokárat. Nebijte nebo neplácejte však dítě. Spíše vyjádřete smutek, že se mu něco nepovedlo a pobídněte, jak by to bylo na nočníku lepší,” lustruji stránky, kde jsem indiánskou metodu načetla a těším se na fázi, kdy budu moct první úspěchy spíš chválit a tleskat, aby viděl, že tak je to správně. Když vyhazuji čtvrté počůrané tepláky do koše s prádlem, musím se už trošku krotit. 

„Vincíku, mysli na čůrání,“ opakuji snad co hodinu (jak magor) a nemůžu se zbavit pocitu, že s plínkama by to pro mě bylo pohodlnější (a měl by je dokud by je sám neodhodil, třeba další dva roky). „Možná, že bude lepší, když bude ze začátku na volno, než vždycky čekat, až ho svlínkeme,“ napadne mě a nechám ho doma běhat jen v tričku. Jen se teda nechci dočkat toho, až bude potřebovat na velkou. Děsím se, že se to stane někde, odkud to nebudu moct vyprat. A tak si první dny si připadám trošku jako stalker. 

Ze začátku je to náročnější, ale sleduji ho a snažím se upozorňovat ho na čůrání včas. „Vincíku, vidím, že se ti chce asi čůrat,“ chytnu ho, když ručně kontroluje stav tam dole. „Za chvíli pojedeme do města, bylo by dobrý, kdyby ses předtím vyčůral, aby ses nepočůral po cestě,“ ukazuji mu nočník a on začne své tradiční „Neceeeem!“ „Vincíku, tak hele, plínky už nebudou, ani mě ani tatínka už nebaví tě pořád přebalovat. Plínky stojí penízky, a když je nebudeš nosit, nebudeme za ně muset utrácet penízky a budeme moct koupit něco tobě...,“ zkouším to na něj rozumem,“...třeba ty maliny, jak jsi dneska chtěl!“ vzpomenu si na první přání po tom, co vstal. Zakývá hlavou a sedá na nočník. Čumím na něj jak puk. Kdybych měla po ruce telefon, tak si to celé nahraju, protože tohle mi snad nikdo ani neuvěří. Za chvíli je v nočníku načůráno a přichází zlom v naší indiánské metodě. Tleskám, skáču, pusinkuju, raduji se. „Koupíme mainy?“ koukne na mě a já se musím smát. „Ty jsi ale strašný vyčůranek,“ řeknu si už jen pro sebe a nasazuji mu tréninkové „kalhotky“, které jsem pořídila ještě minulý rok. Ty budou na cestu do města trošku „bezpečnější“. 

Když po čtyřech dnech odjíždíme na prodloužený víkend pryč, mám s sebou snad Vincentovu celou skříň náhradního oblečení. „To jedeme na tři dny?“ směje se Míra, když kouká na plný kufr. Trošku si nadávám, že jsem to načasovala tak blbě, ale já když se rozhodnu, tak to musím udělat hned, jinak bych to zase odkládala. A Míra mě v tom plně podporuje. Ve finále jsem se za ty čtyři dny naučila být víc v klidu a věřit mu. Je to totiž neskutečné, ale od té doby, co nemá přes den plínku, nemá plínku v noci ani trošku mokrou. 

„Tak mu ji vezmi taky a máš to při jednom,“ radí mi ta stejná maminka, když ji jdu pochválit, jak mi přišla v pravou chvíli do cesty s radou a setkalo se to s úspěchem, a v podstatě mi nebrání nic v tom to udělat. Ale i když strčím pod prostěradlo podložku, netroufám si mu plínku na noc nedat. Přece jen je to krátce a přes den se ještě nějaké nehody dějí (i když při spaní nikdy). On nás ale předběhne a jednoho dne prostě plínku na noc odmítne. 

Musím se nám trošku smát, protože my jsme z toho po celou dobu víc nervózní než Vincent, který si během čtrnácti dnů vlastně asi jen třikrát nakakal do slipů (čůraní nepočítám). Pokaždé, když v noci přiběhne k nám do ložnice, první, co pak po ránu kontrolujeme je, jestli nám nepočůral matraci, kde samozřejmě žádná ochrana není. Nepočůral, nepokakal, a ani nevím, jak se to stalo, ale dva týdny utekly jako voda a Vincent se naučil slipy i kalhoty sundávat sám a na nočník chodit, že o tom kolikrát ani nevím (dokonce ho i vypláchne v umyvadle vodou a vyleje do záchodu. Jooo to má nejradši!). Tu dovednost umět si sundat kalhoty a slipy ale považuji za nevýznamnější v celém tomto procesu. Bez toho ho všechno to oznamování zdržovalo a často to nestihl. Teď si řekne pro sebe „potřebuji čůrat“ a už běží.

Jediný problém který má, je myslet na tyto věci na hřištích. Většinou se trošku zapomene, a to, že má čůrat, mu dojde až s „flíčkem“ na kalhotech. Ani naše naléhání ho nedokáže úplně odtrhnout od písku a prolézaček, které by mu snad mohly utéct. Každopádně jsem na něj tak neskutečně hrdá! (A taky trošku na sebe za to rozhodnutí!). On nám vlastně ani nedal moc šanci o něm nějak pochybovat a jen nám potvrdil, jak potřebuje vést a v některých věcech jen trošku popostrčit. Zvládá to skvěle, a i když to začíná být malý sígr, tak ho prostě milujeme.