NA ROZTRHÁNÍ: Táta faktor 

83. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Běž ty kaze utíkej...
84. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ta nejlepší rozhodnutí přichází instinktivně 
85. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když děláme věci stejně, nemůžeme očekávat jný výsledek
86. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Bít, či nebít? Toť otázka
87. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na Velikonoce autovlakem

Když jsme byli sami dva, byl to jen náš svět. Dokonce jsme měli čas na to sednout si, nudit se nebo plánovat a přemýšlet nad tím, co budeme dělat. Dokonce jsme měli čas i náladu na to jít každý někam zvlášť. Ráda jsem mu vařila a dělala mu zázemí. On rád plánoval. 

Dnes, sotva popřemýšlíme nad tím, že bychom někam příští víkend vyjeli, je pátek a my nemáme plán. Nemáme ho, protože já plánovat nestíhám a Míra s příchodem z práce míří téměř rovnou do pokojíčku uspávat Vincenta. V lepším případě s ním stihne jít ještě předtím na chvíli ven. Víkendy jsou pak Vincíkovy. Tatínek je Vincíkův, maminka je Arturova. Tak jak praví „zákon o emočních vazbách“. A když už konečně můžeme mít tu chvilku pro sebe, padáme na hubu únavou. 

Asi bych o tom ani nepsala, kdyby se kolem mě tento nešvar nerozšiřoval. Muž přijde domů strhaný z práce, kde dělá chtíc nechtít přesčasy, a čeká večeři a náruč dětí a manželky. Žena čeká až muž přijde domů z práce, aby ji vysvobodil z toho koloběhu, aby ji vysvobodil alespoň na chvíli z té její práce, která nemá pracovní dobu. 
Je to těžké vybalancovat. Táta faktor je ve věku Vincenta hodně důležitý. Vidí v něm vzor, chce s ním všechno dělat a tím, že se mu muž věnuje, odpoutává ho ode mě – od „prsíčka“, a učí ho, jak to ve světě funguje. Táta faktor je pro uvolnění vazby mezi matkou a dítětem nutný a důležitý i pro ženu. Ta konečně získává prostor i pro sebe (Ehm, pokud tu není druhé dítě). 

A teď přichází ta věc. Co s námi? Máme toho někdy opravdu dost a vlastně pomoct s dětmi nebo s domácností není úplně to, co potřebujeme. Potřebujeme obejmout, pohladit, potřebujeme rozhodnost muže a nějaké plány, které nás vytrhnou z tohoto stereotypu. 

Kniha „Mateřství a setkání ženy s vlastním stínem“ mě znovu a znovu udivuje všemi pravdami, které píše. Nad kterými bych se možná před dětmi zasmála a řekla si, že to je blbost a že já to ustojím (protože já jsem měla ráda tvářit se, že mě nic nerozhází). První věcí je to, že období šestinedělí se stává obdobím nelogického chování ženy, které by mohlo kdejakého chlapa rozhodit. Mám pocit, že toto období se prodlužuje minimálně na dobu kojení. Takže je dobré mít doma chlapa flegmouše, který neřeší nějaké takové pohnutky a jede dál se svým pevným emočním základem (to je to co musí chlap mít! Jinak se to celé zboří!). Druhou věcí je fakt, že se neumíme vyjadřovat (i když si myslíme, že teď už opravdu mluvíme narovinu). 

„Já už fakt nevím, co chceš!“ říká mi Míra jeden víkend, kdy už zase sama sebe u plotny vytáčím vlastními myšlenkami jako „zase je tu víkend, zase tu vařím, po obědě půjdou děti spát, zase se nikam nedostaneme“. A mezitím, co mi tohle jede hlavou, stihnu vyprat dvě várky prádla, přebalit třistakrát děti, nakrmit je, umýt to po nich, nakrmit je, umýt to po nich, zatímco Míra v klidu dělá jednu věc, dvě věci... „Chci někam vypadnout! Chci plán! Chci rozhodnost!“ už řvu a je mi na nic. Jsem unavená a jediné, co vlastně chci, je obejmout, pozornost, laskavost...

Říká se tomu, prosím pěkně, „zástupný požadavek“. Říkáme „jdi taky jednou nakoupit ty“, myslíme „obejmi mě“, říkáme „chci si taky někdy odpočinout,“ myslíme „chci být s tebou“. Jen si tak vzpomeňte, kolikrát jste šly spát, když muž zůstal sám u televize, a vy jste stejně nemohly usnout. Dnes odjíždíme konečně na víkend někam pryč. I přesto, že Míra je výborný plánovač, pustila jsem se do toho sama a našla místo, které je super i pro děti. Pustila jsem se do toho sama, protože jeho náročná práce je zabiják našeho času (znáte křivku substituce volného času a práce za mzdu? Někdy prostě dojde k bodu, kdy už je ten volný čas vzácnější. Stává se to asi v 99,9 procentech domácností s dětmi). Těším se, že si to konečně užijeme. A snad si to užijeme, protože to vůbec není o místu. Je to o tom vypustit z nás všechno to, co nás deprimuje a být si sobě vzájemnou a vyváženou oporou. 

Cítím na sobě, že čím víc na sebe přebírám některé jeho úlohy, tím víc se cítím silná, a tím víc mě to rozčiluje a začínám chápat slova jedné mé kamarádky, která došla až do bodu, kdy si pomyslela, že by ji bylo lépe samotné s dětmi, než žít takto. Je to možná paradox, ale v podstatě je to jen důkaz toho, že my muže nepotřebujeme k tomu, aby nám pomáhali v našich rolích, my je potřebujeme k tomu, aby nás milovali, objímali, dokazovali nám svoji lásku a my se na ně mohly spolehnout v tom, co říkají. My je potřebujeme jako muže, kteří hrají mužské role a jsou doma tím správným „táta faktorem“.