Počasí dnes1 °C, zítra3 °C
Pátek 22. listopadu 2024  |  Svátek má Cecílie
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

NA ROZTRHÁNÍ: Stačí málo

„A nechcete odvézt k vašim?“ ptá se Míra jeden den, když opět diskutujeme o jeho přesčasech v práci. „No, to není blbej nápad. Kluci si pohrají se sestřenkami, změní prostředí, babička si je užije...“ myslím na samá pozitiva... „a my si od sebe trošku oddychneme.“ Dodám trošku sklesle, ale faktem je, že atmosféra doma je teď nic moc. Míra potřebuje být víc v práci, aby dodělal co je třeba, a já logicky chci, aby žádné přesčasy nedělal. „Potřebuješ se pořádně vyspat a soustředit na práci a my si s Martinou (švagrovou) navzájem pomůžeme, když bude babi zrovna v práci.“

84. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ta nejlepší rozhodnutí přichází instinktivně 
85. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když děláme věci stejně, nemůžeme očekávat jný výsledek
86. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Bít, či nebít? Toť otázka
87. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Na Velikonoce autovlakem
88. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Táta faktor
89. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Plínky dole, slipy hore

Je to už hodně dávno, co jsme byli na delší dobu bez sebe, a připadá mi to i zvláštní, ale oba cítíme, že je to teď třeba. O víkendech nemáme ani jeden čas na „svoje věci“, protože doháníme společný čas s dětma, a pak jsme stejně nespokojení, že to strašně rychle uteklo a že jsme nic nestihli. Že na terase pořád ještě nejsou květináče na bylinky, že není dokoupený stoleček, že nemáme čas a energii si zacvičit, nebo vyrobit/udělat něco jen pro sebe… a tak.

Jo, prostě vypadneme. Prospěje nám to všem,“ shrnu to a už začínám pomaličku balit kufry. Rozhodnutí na poslední chvíli mám vlastně nejradši. Nemám pak čas se ničím stresovat. Stejně jsme plánovali roční kontrolu Artura za 14 dní, tak to alespoň spojíme. „A vůbec, Vincent byl teď víc než měsíc fit a po ekzému už nejsou ani památky, tak bych ho mohla nechat oočkovat a případnou reakci přečkáme u našich.“ Napadne mě skvělá myšlenka, a i když jsem se s očkováním na MMR trošku prala, tohle rozhodnutí v sobě nenese ani trošku pochyb. Budeme teď hodně cestovat a čelit spalničkám je pro mě horší představa, než čelit nežádoucím účinkům. Navíc se to hodí víc teď, než tři týdny před cestou do Londýna, kdy bych riskovala, že třeba neodletíme. Beru hned telefon do ruky a volám pediatričce, abych naplánovala termín.

Hned na to volám Martině. „Uděláme si ty sandály, jo?“ zním nadšeně a už spřádám plány, co všechno budeme dělat, až přijedeme. Když je spojenec, jde to všechno líp. Neteře jsou navíc přibližně stejně staré jako naši kluci, a tak se ve všem tak nějak doplňujeme. Je to pak takové příjemné sdílení domácnosti, kdy si člověk dokáže některé dny oddechnout i od vaření, protože se prostřídáme (a to navíc ještě s babičkou).

Jen co tam dorazíme, lustrujeme stránky, kde se dají koupit plotny (podrážky) a nějaké ty šňůrky. „Hele a co tyhle?“ ukazuje Martina na klasický paracord, ale já mám v hlavě kůži. „Chtěla bych to udělat trošku luxusnější,“ podělím se o myšlenku a nesu z mamčiny dílny (jak říkáme místnosti s šicím strojem) tašku plnou kožených odstřižků. Těch větších, co by se hodily na stélku tam pár je, ale není to úplně ono. „Hele, já mám sousedku, co říkala, že něco má,“ vzpomene si Martina na paní z jejich vesnice a druhý den máme o materiál postaráno. Ještě ten den objevím stránku s obrovským množstvím kožených šňůrek, takže je všechno kompletní, a jen co balíčky dorazí, pouštíme se do práce. Když máme za dvě hodiny botky hotové, jsem nadšená. A Míra očividně taky, protože mě zahrnuje fotkami z terasy, která jen rozkvétá.

Proč to vlastně píšu. Vychovávat děti je proces, kdy uvidíte výsledek až za několik (možná desítek) let. Pokud mezitím neuděláte nic, co má okamžitý výsledek, který vám přinese radost (o vaření oběda se už asi mluvit nedá), je to jako být v práci, kde vyplňujete celý život tabulky. Aby vás to uspokojovalo, musí vás to vyloženě bavit. A já do této škatulky zrovna nepatřím. A tak, když obkreslujeme nohu na šablonu a vystřiháváme si „boty“ z „gumy“, endorfin z nás jen stříká. Tohle je to kouzlo komunit, které tu v dnešní době trošku chybí. Radost tvořit, sdílet, přispět. Stačí opravdu málo.

Ty sis jako vyrobila boty?“ ptá se mě kolegyně z práce, když vidí, co jsem nasdílela na instagramu (https://www.instagram.com/janaduco) a já se musím pousmát. „No jo, kdo by to byl před časem řekl, co,“ odpovím si jen tak pro sebe a zavzpomínám na podpatky začínající na dvanácti centimetrech, které jsem nosila denně do práce. Jsem sama zvědavá, jestli je ještě někdy obuji, nebo je suším v krabici na půdě zbytečně. „No jo, vyrobila a je to celkem easy,“ píšu a mám z toho skvělý pocit, protože jsem to potřebovala. Dělat chvíli jen něco sama pro sebe. A udělat to tak, jak se mi líbí a vyhovuje.

Když si navíc vzpomenu na dřív naplněnou dvoumetrovou skříň botami, nechápu, co jsem s nimi dělala. Dá se říct, že mateřská do mě vnesla jistý druh minimalismu. Zjistila jsem, že toho moc nepotřebuji.

Moje kamarádka se mi nedávno svěřila, že píše knihu. Knihu o tom, že máš znát své „basics“, a jakmile je „objevíš“ a zbytek odhodíš, uleví se ti a budeš žít spokojený život. A víte, co? Jo! S dětma má člověk kolem sebe pořád tisíc (hlavně rozházených) hraček. Proč do toho mít ještě tisíc svých (věčně dětma rozházených) věcí. Když mám plnou skříň, nevím co na sebe. Když v ní mám dvoje džíny a pět triček, mám vcelku jasno. Občas je těžké se s některými věcmi rozloučit. Jsou to věci, o kterých si myslím, že se k nim jednou vrátím. Ale někde uvnitř tuším, že nevrátím, jen odkládám to rozhodnutí, protože se ještě úplně nedokážu smířit s tím, že jistá etapa života skončila (to jsou ty lodičky na půdě).

To jsou ta „co kdyby“, která jen slibují. Slibují, že do toho možná ještě zhubnu, že v tomhle možná ještě na nějakou tu pool party půjdu, že v těch lodičkách ty bolavé nohy zase přežiju, a že se prostě možná někdy život vrátí tam, kde byl před dětma. Nevrátí. Dnes dvakrát přemýšlím, než si něco koupím. Musí to být něco, co opravdu chci, potřebuji, používám, není to jen rozmar z nudy, udělá mi to radost a bude to sedět! Jako třeba tyto vlastnoručně vyrobené „huarache“, které předčily desítky mých dřívějších bot a zase o trošku změnily pohled na všechno, co kupujeme (No a ty lodičky, ty asi vytáhnu, až se děti jednou odstěhují z baráku a já budu mít pocit, že potřebuji jít po té barefootové etapě pohonit ego. Otázkou je, jestli se do nich ty nohy pak vejdou, a já se na nich neskácím).

Autoři

Štítky Na roztrhání, Jana Duco, blog, obuv, Velikonoce, Londýn, Instagram

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

NA ROZTRHÁNÍ: Stačí málo  |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.