Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Plyšový. A červený. Sedí zvenku na okně budky, kde uvnitř vybírá parkovné postarší hlídač. Vlastně je hračka tak poznamenána časem a počasem, že spíš připomíná hromádku červeného plyše, než medvěda, kterým kdysi bývala. A kdo ji vidí, nemůže ho nenapadnout, komu asi chybí.
„Jo, dlouho už tu nebude. Už jen měsíc,“ prorokuje hlídač. „Odejde se mnou.“ Do důchodu? Či... na loď převozníka Charóna? „Daj sem automat. Ňáký chytrý hlavy to vymyslely.“
Jojo. Vzpomínám si. To nám říkali. Souška učitelka, souška ředitelka, souška vedoucí v pionýru... že přijde čas, kdy lidé nebudou muset nic dělat, protože práci zastanou stroje. Zapomněli ale všichni dodat, že práce stroje bude taky mnohem výš hodnocena. Co práce stroje. Stroj jako takový. A člověk?
Člověk dopadne jako ten medvěd. Jen troska, seschlá opuštěná hromádka. Kterou nikdo nechce, k ničemu se nehodí. Nic pořádně neumí, na baterky není, vypínač to nemá. A stačí pár let na chodníku... A přeci, snad se jen najde někdo, komu bude stát za to vzít ho do tepla s sebou. To totiž stroj nedokáže.
Napsala Markéta Sedláčková
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
