pondělí 9. prosince 2019 Vratislav

Jedná se o blog, názory redakce se nemusí s názory autora shodovat.

NA ROZTRHÁNÍ: Po roce Vánoce

Balení, vybalování, balení, vybalování... se dvěma dětmi i v sedmimístném autě zdá se mi málo místa. Kufry, kočárek, nějaké hračky, jídlo na cestu... Je nás plné auto snad až po strop. V zimě je to obzvlášť frustrující, protože se nám nechce ani zastavovat, a tak i přebaluji na klíně v tom stísněném prostoru. Vím, že Vánoce jsou svátky, kdy mají být všichni pohromadě, ale dřív (rozuměj v dávných dobách) to znamenalo ujít maximálně pár kroků. Dnes bych se nejradši teleportovala. Uf...

71. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: První příkrmy, intolerance a snad končící boj s ekzémem
72. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ach ta komunikace
73. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kde sehnat ducha Vánoc?
74. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není bulka jako bulka
75. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme šli zaříznout stromek

Naházet nádobí do myčky, vzít z ledničky všechno, co by se mohlo zkazit, uvařit ještě nějaký rychlooběd, nachystat svačinu, nezapomenout na dárky, na léky, na chůvičky, na kartáčky, kosmetiku.... pesar (co kdyby náhodou)...“ seznam se zdá být nekonečný a já začínám být nervózní, abychom to všechno stihli, než začnou být kluci unavení. Co opravdu nechci je, aby usnuli ještě předtím, než vyjdeme. To je pak záruka toho, že nastartujeme a vzbudí se.  Artur už má slušně našlápnuto. 

No, do pr...!“ švihnu se špagetami o zem, když se Míra snaží vyndat ze šuplíku přede mnou příbor zrovna, když se nakláním nad hrnec a chci ochutnat, jestli už jsou hotové. Lepší chvíli si nemohl vybrat. Hodím na něj pohled ala „ty vole, to nešlo pět sekund počkat???“ a odeberu se do koupelny. „Dýchej, dýchej,“ říkám si a ani nevím proč se mi chce brečet. Nesnáším ten nátlak. Všechno pobalit, aby nic nechybělo a ještě, aby byli najezení, měli co jíst a pít po cestě.... „pitíčko!“ málem bych zapomněla... a aby tu nic nehnilo... tyhle odjezdy na dýl jsou na palici, obzvlášť, když Míra nemůže pomoct, protože ještě pracuje. Ve finále je ta cesta oproti přípravám úplná pohádka.

 Ehm... byla by to pohádka, kdyby Artur spinkal. Rostou mu zuby (jojo, je to tu zas), a tak je trošku protivnej. Vlastně kdo by nebyl, když by musel sedět v jedné poloze šest hodin, a i když občas zastavíme a vyndám ho, aby se protáhl, nese vcelku nelibě návrat do sedačky. Každopádně, zlatej Artur. Když si vzpomenu na Vincentovu první delší cestu, tak jsem ráda, že tohle je hooodně slabý odvar.

Co bych ti tak dala?“ koukám na Artura, který sice nebrečí, ale nespokojeně kňourá. Zmrzlé kousátko nemám, a tak vytahuji jablko. „Vítej, první příkrme! Tak prosím,“ podávám mu kousek, který chytá do ručiček a cpe ho do pusy. Jo, no, neměl by být při tom tak moc položený, ale jsem v pozoru připravena kdykoliv zasáhnout, kdyby mu zaskočilo. Jde mu to ale vcelku dobře. Jen to vypadá, že to chce spíš jen kousat, ale jíst ještě ne, protože když zjistí, že se ta věc v puse rozmělňuje, otřepe se a začne to plivat. „No, tak zkusíme prsíčko,“ nakláním se nad ním až mám sedačku zařízlou do žeber. I když jsme zastavili, je tento způsob kojení momentálně přijatelnější, protože, kdybych ho vyndala, bude se zajímat o všechno kolem, jen ne o jídlo. „Kdybych měla větší prsa, tak mu ho jen vyhodím stranou a jedeme dál, takhle se kroutím jak paragraf,“ směju se nad tou představou a cítím, jak mi pomaličku odumírá přisedlá noha. 

Když konečně ležíme rozpláclí v posteli u našich, zhodnotíme tu cestu jako vcelku pohodovou. To mě vždycky nakopává k tomu plánovat nějaké výlety. „Mám na novej rok plán,“ říkám Mírovi a ten zbystří. „Chtěla bych být každý měsíc, alespoň jeden víkend někde pryč. Ze Stuttgartu toho hodně lítá a s TGV jsi třeba i v Paříži za 3 hodinky,“ usmívám se nad svým geniálním nápadem a Míra je nadšený. „No tak to musíme hned po Novém roce naplánovat!“ Usínáme natěšení a hned se mi ten konec roku zdá veselejší.

Pohoda se začíná rozprostírat po celém domě. Štědrý den se blíží a já už se nemůžu dočkat, jak se bude Vincík tvářit. O Ježíškovi a dárkách mu povídáme každý den, abychom ho naladili. Když mu pak oblékám červenou košili a kravatu, nijak neprotestuje, protože ví, že by se měl Ježíškovi líbit. „Konečně to začíná mít všechno zas smysl,“ dojímám se vzpomínkami nad svým dětstvím, když jsme čekali až zazvoní zvoneček. Vincík jí rybí polévku a křoupe k ní opražený rohlík na másle. Po měsíci a půl testování vím, že tyhle věci už jíst může. Jsem ráda a on ještě víc. Moc mu to chutná. Když se pak ozve z chodby cillilink, vyskočí na nohy a je mu jedno, že stoji na jídelní židličce, z které by mohl snadno spadnout. Vykulí oči, protáhne pusu do němého oooo, a s rukou na tváři se nadechne. Musíme se všichni smát. „Taaaaam!“ Ukáže směrem ke dveřím a my se začínáme pomaličku zvedat, abychom se šli podívat, jestli Ježíšek něco přinesl. Theuška, která je o rok starší, má smíšené pocity. Moc tam chce jít, ale jde vidět, že se bojí, aby Ježíška náhodou ještě nepřekvapila při odchodu. Vincík je víc odhodlaný. 

Na dárkách jsou místo jmen nalepené naše fotky. To aby je obě děti mohly pěkně rozdat. Chvíli trvá, než se zkoordinují, ale nakonec to zvládnou skvěle. Vincík si jako první rozbalí vrtačku. Myslím, že kdyby to byl ten jediný dárek, co dostal, je mu to jedno, protože ho už nic jiného nezajímá. 

Dostal toho relativně dost, ale musím uznat, že spousta dárků byla praktických. Nesměly chybět nějaké knížky, omalovánky, dřevěné skládačky a taky termoprádlo a slipy.... to kdyby si rozmyslel, že už nebude potřebovat plínky, což se zdá zatím jako utopie, protože kdykoliv zmíním záchod nebo nočníček, tak začne mluvit o bráchovi. Vidí, jak mu to jde, a je mi záhadou, proč to taky nechce zkusit. „No nic, je čas nechat ho na pokoji,“ zahodím zbytečný problém do kouta a přestávám to řešit. Ono to nějak přijde. 

My jsme si s Mírou dali jeden dárek. Letos jsem to opravdu dodržela a nic navíc nekoupila. Ono vlastně ani nebylo moc co vymýšlet. Jaksi nic nepotřebujeme. Myslím, že jsme nejšťastnější, když jsme spolu, nikam se nehoníme, třistakrát za den se políbíme, obejmeme, zasmějeme se a dětičky pobíhají (válí se) spokojeně kolem. 

Když Štědrý den končí, trošku si oddechnu... Teď už nás čeká jen klid a bilancování nad rokem 2017.

Autoři

Štítky blog, Na roztrhání, Jana Duco, Vánoce

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.