NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme šli zaříznout stromek

70. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pomalými krůčky do světa non-toxic
71. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: První příkrmy, intolerance a snad končící boj s ekzémem
72. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Ach ta komunikace
73. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Kde sehnat ducha Vánoc?
74. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Není bulka jako bulka

Jak u prvního dítěte každý počítá dny, kdy už se něco nového naučí, u druhého nějak nestíháme. „Ten je nejaký zrýchlený, nie?“ Kouká Míra na Artura, který kmitá nožičkama ve vzduchu, když ho zvedá ze země, a zkouší ho „postavit“ na zem, co bude dělat. „Nech toho, blbečku, to se nemá!“ Křiknu na něj od plotny (jak jinak) a Artur se nadšeně usmívá. „Ale jemu sa to páči,“ směje se na mě, záškodník jeden, a pronese něco o chodítku. „Zapomeň!“ Zbystřím, když slyším to slovo, a vidím na něm, jak mě tím schválně provokuje. „Myslím, že je na tom stejně, jako byl Vinca,“ vracím se k jeho dotazu a lovím v miliardě fotek v mobilu moment, kdy se začal plazit. 

„Tak Vincent si dokonce v šesti a půl měsících poprvé stoupl na nohy,“ koukám na video, kde se snaží vlézt do postýlky a opírá se rukama o matraci. Pustím si ještě asi dalších patnáct videí a dolehne na mě sentiment. „Musíme Artura trošku víc natáčet, z fotek nejde vidět tolik. Koukni, jak se Vinca rozčiloval, a ten jeho hlas a výraz. Jak kdyby se nic nezměnilo,“ komentuji to a říkám si, jak jde už od miminek vlastně vidět ten jejich charakter. Vincent, to bude cíťa a řešitel, po mně (haha), zřejmě dost technicky založený a všechno „jájá“, a Artur ten vypadá na velkého pohodáře a usměváčka po tatínkovi, který to bude mít na salámu a do všeho půjde po hlavě. „Už vidím, jak Vincent bude bráchu tahat za rukáv a opravovat všechny chyby, který udělá, a Artur ten toho pak bude využívat, aby za něj všechno oddřel,“ směju se nad svými dedukcemi a upřímně se těším, jak to bude. 

Všichni říkají, že když máte děti tak brzy po sobě, je náročný první rok. Půlrok uplynul jak voda, a i když vlastně ani nevím jak rychle to uteklo, upřímně se těším, až přijde den, kdy si kluci budou hrát spolu (a nebudu u toho slyšet „to je moje“, což je momentálně Vincentova oblíbená věta), kdy budou spát ve stejnou dobu (!!!), držet se za ruce jak velcí bráchové (pokud k tomu vůbec dojde), a půjdou v klidu vedle nás, když někam půjdeme (haha). 

„Však si zajtra vezmi auto a choď si nakúpiť darčeky, čo potrebuješ,“ říká mi Míra, jak kdybych snad zapomněla, že už máme auto. „A ty máš zítra volno?“ Dívám se na něj s údivem, že snad něco nevím, a trošku se zablýskne jiskřička naděje, že bych opravdu mohla mít alespoň dvě hodiny čas na to, dohnat nějaké nákupy... „Nemám.“ Přeruší stroze moje rozvíjející se představy a já v tu chvíli nechápu, o čem teda mluví. Už vidím, jak si s těma dvěma v klidu chodím po obchoďáku (a u slov „v klidu“ končím). Artur už přece jen není miminko, které by prospalo půl dne, a když si navíc představím, že by ho chytla nálada ala „asi chci nakojit, ale hele, co se děje kolem, takže teď nemůžu, ale sakra mám hlad, jééé koukej tááámhle něco je...bééééé, já jsem se pokadil, béééé... " a do toho by mi Vincent utíkal po obchoďáku a strhával vánoční koule z výzdob, mě orosí a myšlenka, že bych to přece jen mohla zvládnout sama, shoří jak papír nad svíčkou. Je to k nevíře, ale začínám mít averzi vůči nakupování. Já bývalá shopaholička. „Ještě, že máme něco alespoň pro ty děti,“ říkám si, když balíme to málo, co jsem stihla v průběhu podzimu nakoupit. 

Ještě než se přemístíme na nějakou chvilku zase do Čech, rozhodneme se tu začít s novou vánoční tradicí, a tak poslední předvánoční víkend vyrážíme do lesní školky uříznout si vlastní stromeček (Protože i v Německu chodí Ježíšek a bez stromečku by nás vůbec nenašel!). Vincík natěšený, s vlastní pilkou a sekyrkou (vyrobenou tatínkem z kartonu) od pátku nemluví o ničem jiném. Nasedáme do auta plni optimismu a těšíme se na nový zážitek. Artura jsem musela vzbudit, a tak zrovna nejšťastnější není. Když se jeho stěžování stupňuje, musíme zastavit, abychom zjistili, že nechce ani nakojit, ani nemá nic v plínce, ale prostě chce jen vidět (a vylézt z okýnka asi až na střechu). I když je místo „řežby“ asi jen patnáct kilometrů daleko, i ty se zdají nekonečné.

 
Jen co přijíždíme, čeká nás místo bíle zasněžené krajiny (kterou jsme si v noci asi vysnili) bláto a miliarda aut prodírajících se davem rodin s dětmi. Vystupujeme přímo do té rozbředlé hlíny a já se snažím dát špatně naladěného Artura do nosítka. Vincík stojí a volá „žimaaaa, žimaaa,“ Míra koriguje ostatní auta parkující na protější straně tak blbě, že se mezi námi nedá projet, a já se pohupuji, aby se Artur uklidnil. Kočárek nemám a ani bychom ho tu v tom blátě a slámě neuplatnili. Ostatně to ví i ostatní maminky, protože nosítek a šátků tu potkám během deseti minut víc, než jsem potkala za celou dobu v Německu.

Táhne mi na krk, rukavice mám v kabelce, kterou táhne Míra, a to mám s sebou ještě foťák, abych tu nádheru zvěčnila. „Tak to nevím, jestli takhle něco vyfotím,“ procedím mezi zuby, protože se stupňuje nervozita z toho, že Artur tenhle výlet nějak nechce podpořit. „Mám to otočiť?“ Osočí se na mě Míra a já samozřejmě zchladnu. Nějaký vítr, nějaká ta zimečka, to zvládneme. „Neeee, jdeme.“ Nechci kazit naše prvotní nadšení a snažím se vykouzlit úsměv. Když se konečně vyhrabeme ke školce, všechno opadne. Artur usne a Vincík se vydá vstříc hledání ideálního stromečku. 

„A nevezmeme nejaký z týchto a nevypadneme?“ Ukáže Míra na stromky už připravené a vyskládané u plotu, a i když by to bylo snazší, rozhodně tu myšlenku nepodpořím, když už jsme došli tak daleko. „Něco vybereme!“ Šlápnu do kroku, a i když je zima na šlak, jsem odhodlaná obětovat trošku svého pohodlí za netradiční zážitek. „Jééé koukni, tenhle je krásně symetrickej.“ Ukazuji na buclatou severskou jedli (poznám, ne asi), a i když si Míra asi představoval větší strom, pokleká a za asistence Vincíka začíná řezat. Než stačím zmáčknout spoušť, jedle skoro padá k zemi. „No jo, tohle není tupá pilka, jako ta moje,“ směje se a už ji chytá do rukou. 

Jako bonus si dáváme svařáček a punč (punč je tu mimochodem bez alkoholu), a když sedáme do auta, tak tak krásně roztáváme, až nás poleje dobrá nálada. Vincík ještě pořád opakuje něco ze zimou, a tak si tak zavzpomínáme, že si vlastně vůbec nepamatujeme, že by nám, jako dětem, byla někdy v zimě zima. Možná jen to, jak to až bolelo, když nám zmrzlé prsty u nohou v horké vaně rozmrzaly. Smějeme se tomu jak zdrogovaní a s námi obě děti. Tohle je chvíle, kdy jsem ráda, že Míra zachovává chladnou hlavu v situacích, kdy já bych to zabalila jen proto, že to zrovna není podle mých představ. Máme krásný zážitek a víme, že to příští rok zase zopakujeme.