Senovážné náměstí se rozkládalo od Lannovky k Mlýnské stoce. Na pohlednici je zachycen prostor od Mlýnské stoky, která protéká dole vpravo, na opačnou stranu k muzeu. Plošně, historicky a výtvarně to Senovážné není. Bývala tam Rybní ulice, zvaná lidově Fiškostna, c. k policejní kasány, zeleninový trh a The Bio Royal. Seno se vážilo na Senovážném u městské váhy poblíž barokní sochy Panny Marie. Po roce 1990, když se tam zlikvidoval Lenin, se na rozdělení těchto dvou nesourodých prostorů vypracovaly různé studie, ale přednost dostalo parkoviště automobilů.
Na snímku stojí před muzeem objekt z roku 1876 pro mužstvo městské policie, k němuž patřil i sousední menší dům. Traduje se, že hrozný policajtský dům překážel muzeu. Policajtský dům oblíbený rozhodně nebyl, ale je třeba připomenout, že muzeum bylo postaveno za policajtským domem 22 let později jen s předpokladem, že policajtský dům zmizí. Jenže nezmizel, držel se až do roku 1965 a do muzea se chodilo až do posledních let ze zadu.
Nízké dřevěné baráky podél dnešní Jirsíkovo ulice patřily k tržišti, které tam bylo přeloženo z několika míst ve městě v roce 1921. Na břehu Mlýnské stoky stojí tabáční budka Martina Špeliny. Na levém břehu Mlýnské stoky je vidět secesní štít prvního „kamenného“ biografu ve městě. Ve skutečnosti kamenný nebyl, jen průčelí bylo zděné, ostatní konstrukce dřevěné, ale sedadla byla čalouněná. Biograf se snadno v roce 1947 rozebral a odvezl do Frymburku, kde se složil a sloužil až do okamžiku, kdy se napouštělo Lipno a voda sahala k prvnímu schodu do kina.
Bio Royal založili Josef Deutsch a Josef Linda. Josef Deutsch byl synovcem rodin Mayerů a Oeserů, Josef Linda byl hercem městského budějovického divadla. Rodinné vazby hrály významnou roli. Josef Linda si v roce 1918 vzal sestru Josefa Deutsche, čímž se stali švagry. Josef Linda pak vedl biograf sám až do roku 1946, tehdy to byl Bio Royal Linda. Kdy musel s rodinou opustit město.
The Bio Royal bylo postaveno v roce asi 1910. Předtím se promítalo U Černého koníčka a bratří Oeserové účinkovali s kinematografem v místech dnešního justiční paláce už před rokem 1895. Vedle muzea, přesněji v ulici Josefa Taschka, účinkoval v roce 1907 kinematograf The greatest Bio Theater of the World. Každé přestavení trvalo dvě a půl hodiny. Může se diskutovat, jestli to bylo největší bio divadlo na světě (tehdy noviny používaly pojem „elektrické divadlo“), ale pohyblivé a dle dobových komentářů úžasné obrazy to byly.
Bratří Oeserové promítali ve velkém stanu, fotky nejsou, asi to připomínalo cirkusové šapitó, ale uváděli, že v případě nepohody je stan vytápěn. Deutsch a Linda už měli stabilní kino budovu. Na konci roku 1911 byly ve městě otevřeny Bio Grand a Bio Elite. Biograf Royal se považoval za německé divadlo, ale měl statut městského biografu, poněvadž ze zisku platil Josef Linda radnici smluvní částky. Za německé okupace byl Royal přejmenován na Deutsche Lichtspiel Vickoria. Starousedlíci hovorově používali název Dajč. Jde se do kina k Dajčovi, nebo do lichtšpílu.
Podle promítače Karla Irmiše, využívala Royal po květnu 1945 Rudá armáda k promítání propagačních filmů. První zvukový film v Royalu byl uveden v roce 1928. Do té doby doprovázela němé filmy Marie Lindová na housle a klavír. V roce 1945 se vedle Royalu a policajtského domu slavnostně položil základní kámen nového divadla.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.