Dnešní díl Drbny historičky se podívá na budějckou Solní branku. Dříve se jí říkalo Na Vraždě, protože v ní měli někoho zabít. Celý tento kout kolem České ulice byl podle historika Jana Schinka spjat se solí. Brankou se měla v bečkách dopravovat sůl, ale prý to nejspíš nebude pravda. Proč se přestala dovážet sůl ze Solnohradska a kdo předběhl radnici s vybudováním lázní? I to se dočtete v dalším článku.
V prodloužení Radniční ulice vede ke slepému rameni Malše tmavá ulička. Část uličky je zaklenuta a dnes pohledově spojena s domem v České 66. Nástavba je klasicistní z roku 1835, dlouhá klenba ze 14. století. V současné době připomněl pamětník z Tábora, který ve městě studoval na stavárně, že brance říkali „Na Vraždě“. Alespoň tak to slyšel od spolužáků.
Reálné jádro to má, jednou tam asi v 50. letech 20. století někdo někoho zamordoval. Ještě pár dní poté zde byla patrná kaluž krve. Na nábřeží se brankou chodilo bílit prádlo, nebo hrát kuličky, starší kluci čáru. Po vraždě se nějaký čas lidé brance vyhýbali. Potom se branka osvětlila. Název „Na Vraždě“ postupně zanikl, nemá pro branku statistický význam. Historicky více mordů vykazovala Jírovcovka kolem Alžíru, nebo hospoda Na Badu na konci Kněžské. Nehledě na středověk.
Dnes se dá Solní brankou dojít přes most přes slepé rameno a Dlouhou lávku za pár minut na Dlouhou louku a ke Kauflandu. Také k Bagru, ale sláva Bagru se dvěma moly, šatnami, kiosky apod. se nějak rozplynula. Stejně jako Zlatá stoka, ze která svého času tekla do Bagru čistá voda.
Solní branka, používá se i Solná branka (naznačující, že branka byla nějak zasolená, jako solná jeskyně) přiléhala k lazebně Jana Šikla, který měl branku asi na starost. Písemně je doložena v roce 1387 jako Šiklova branka. V roce 1835 se na konci České v prospektu Radniční postavila na tu dobu moderní klasicistní budovu pro c. k. úřady solní, kamerální a celní. V budově byly také zařízeny byty pro solní úředníky, solního sluhu, c. k. solního kontrolora aj. V Radniční byl hostinec U Salzburgu, odkud, tedy ne z hostince, se sůl ze Solné komory dovážela, v České ulici solnice a solní sklady (dnes gymnázium z roku 1902), takže celý tento kout byl nějak propojen se solí.
Romanticky se vždy uvádělo, že Solní brankou se dopravovala v bečkách sůl. Není to pravděpodobné, formani a později koňka skládali sůl v České, kde bývala c. k. solnice (zachovala se část empírové solnice) a bečky se potom po kolejnicích dopravovaly do skladu a dál přes parkán dvojími vraty k vodě (Vltavě). Přitom se přijatá a vyskladněná sůl pečlivě evidovala, čímž máme dnes přesný přehled, kolik soli prošlo městem. C. k. erár si sůl hlídal, zakázal kupříkladu dovoz soli přes Prachatice.
Monopol soli ze Solnohradska zanikl po zrušení koňky a současně v rámci c. k. dovozem nesrovnatelně levnější soli z Polska, a navíc po rychlejší železnici. Solní komplex byl nefunkční, klasicistní budova také, ale vše zachovalé, čehož si všimla radnice kolem roku 1880 a navrhovala tam zařádit městské lázně. To byl nápad dobrý, lázně už tam byly za Jana Šikla a jeho syna, v různých městech v Čechách se lázně zřizovaly a města z toho těžila, někdy těží dodnes.
Radnice však otálela, a tak ji předběhl soukromník Ferdinand Hrbek, který si v roce 1887 postavil své lázně na levém břehu Mlýnské stoky. Slavnostně byly otevřeny dne 20. ledna 1888. Radnice potom plán velkých lázní opustila. Asi bychom nemohli konkurovat Karlovým Varům, Mariánkám apod., ale řeky Vltava, Malše a jejich ramena, ostrovy, zeleň, rybníky a roviny široko daleko by se k lázním hodily. Lázně Ferdinandovy u Mlýnské stoky byly zbořeny v roce 1978.
