Čtvrtek 19. 2. 2026 | Svátek má Patrik
V dalším dílu Drbny historičky se Jan Schinko vrací do doby, kdy mělo budějovické náměstí svá přísně rozdělená korza. Připomíná kantorské promenády, německé bumlkorzo i lidové xindlkorzo, dobové potyčky, kočárkování i to, jak se společenské zvyklosti na hlavním městském prostoru postupně proměňovaly.
Na upraveném obrázku z pohlednice se představuje kantorské či profesorské korzo na západní straně náměstí v Českých Budějovicích v čase tramvají v období 1. republiky. Korzující jsou ještě teple oblečeni, zima zatím neskončila, jen svítí předjarní dopolední slunce. Někteří jdou sem, jiní tam, někdo postává. Pravděpodobně když dojdou na konec korza u Piaristické, zase jdou zpátky.
Totiž na konci kantorského korza nemohou dost dobře zabočit vpravo na korzo na severní straně náměstí. To bylo korzo pro vojáky, služky a nádeníky. Hovorově zvané xindlkorzo. Tedy mohou zahnout a jít po xindlkorzu, ale zadali by si. Ve městě se společenské vrstvy dost dodržovaly. Přitom severní strana náměstí je nejteplejší a nejsvětlejší. Svítí na ni slunce skoro celý den. Na korzo kolem hotelu U Slunce svítí slunce nejméně až vůbec ne, ale bylo to korzo české pro střední a vyšší společenské vrstvy. Majitelem Slunce a domu vedle byla rodina Čertíků.
Čtvrtek, 8. ledna 2026, 16:00
V dalším díle Drbny historičky se historik Jan Schinko vrací do Sterneckovy ulice, dnešní ulice U Černé věže, tak jak ji zachytily snímky z 30. let 20. století. Přibližuje domy na rohu Hradební ulice, připomíná známou lékárnu, cukrářství s...
Korzo na východní straně náměstí kolem hotelu Zvon bylo německé a pro důstojníky. Jinak bumlkorzo (z němčiny bummeln, což je loudat se, potloukat se). Na německé korzo chodíval spisovatel Jaroslav Hašek, když krátce zde meškal jako jednoroční dobrovolník v mariánských kasárnách. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního, ale nechodil tam na procházku, nýbrž provokovat důstojníky. Podle ústního podání sedával na chodníku a do důstojníků slovně rejpal. Měl uniformu, seděl, důstojníci netasili šavli, obrátil to ve vtip, německy uměl, prošlo mu to.
Češi na německé korzo chodili výjimečně a opačně Němci na české. Jednou na kantorské korzo přišli žáci německé lesnické školy z Pražské, to by se nic nestalo, ale jeden z nich kopl psa profesora reálky Pavlera, který byl vysoké silné atletické postavy, a bylo zle. Dva dny probíhaly na kantorském korze z toho důvodu výtržnosti. Co se stalo se psem, nebylo v místních listech uvedeno.
Podle Františka Rady v publikaci Když se psalo c. k. stačil někdy na německém korzu český hovor a byla z toho rvačka. Většinou trvala krátce, ale když se rozšířila, vyřítila se z vrat radnice policejní pohotovost v počtu asi pěti mužů, mrzutých z toho, že byli přinuceni opustit zakouřenou vachcimru v přízemí radnice, kde popíjeli. Samozřejmě že policisté stranili vždy Němcům. Češi pak bývali často zjišťováni nebo předváděni k výslechu. Po větším incidentu byly bumly na bumlu denně. Na českém korzu a xindlkorzu býval přiměřený klid.
Čtvrtek, 27. listopadu 2025, 16:00
V dalším dílu Drbny historičky se Jan Schinko vrací k pozdně gotickému domu Försterů na severovýchodním rohu náměstí. Připomíná zaniklé podloubí prorazené kvůli trolejbusům, objevenou a znovu ukrytou gotickou malbu i pestrý sortiment hračkářství,...
To bylo podle Rady za c. k. Po roce 1918 za Československa se korzovalo dále, ale dělení podle vrstev ve společnosti ustupovalo. Jen na xindlkorzu zůstávaly služky a vojáci. Počet vojáků ve městě činil podle propočtů až 4000 osob. Přibyli na této straně náměstí lidé v. v., pod penzí či důchodci. Vlastně to bylo nejlepší korzo. I pro případ, že se mohlo snadno odejít Plachého (dříve Loterní) uličkou.
Za socialismu v prvních letech korzování setrvávalo. Přesněji spíše postávání před Zvonem a před Sluncem (na straně radnice ani ne, to jen když se tam tyčil Žižka na koni a lokalita pro setkání se nazvala pod ocasem). Průběžně přecházelo korzování v kočárkování. Mladé maminky vyjížděly na stranu náměstí kolem Zvonu a Plachého uličky představit ratolest v kočárku. Skoro každý známý se do kočárku podíval a pochválil, přičemž v podstatě nic neviděl. Poněkud nepedagogický při koukání do kočárku byl tzv. test Waldemara Matušky.
Kočárkování zanikalo asi tak po roce 1970. Mimo jiné i proto, že většina maminek bydlela na sídlištích na Lineckým, na Pražské a ve Čtyráku. Korzování na náměstí za c. k. a ČSR svůj význam mělo. Lidé si předávali informace. Dnes by to nedávalo smysl, každý by měl v ruce mobil.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
