NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní realita

41. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tři kroky, které nám mění svět
42. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když není čas ani na jméno
43. DÍL: NA ROTRHÁNÍ: Záchvěvy bláznovství a ekzémové šílenství
44. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektiva
45. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vařila jsem ráda...Než přišly děti

„Když jsme šli ze zahrady, vběhl rovnou k nim domů do dětského pokojíčku, a když jsem řekla, že odcházím bez něj, udělal papa a ani se nehnul. Tak jsem šla,“ pokračuji a koukám na mobil, jestli Magda nevolala. „Nic. Nechybíme mu. Tak je asi spokojenej,“ dodávám a posílám Míru, aby se prošel a vyzvedl ho tam (i když vím, že by jí další - čtvrté dítě určitě neudělalo problém, přece jen ho tam nechci nechat moc dlouho vydusit. Nebo sebe? :-D).

„Tak to začíná brzy,“ usmívám se nad tou myšlenkou, že už zvládá být bez nás, a vlastně mi to ani není líto. Naopak mě to trošku uklidňuje před blížícím se porodem, protože teď už vím, že mu nebude dělat problém, když ho budou muset třeba pohlídat. Kristiánek je vlastně skoro jako jeho dvojče (je mezi nimi sice jeden měsíc a tři kila rozdíl, ale rozumí si skvěle).

Tohle uklidnění je pro mě důležité. Určitě bych nechtěla rodit ve stresu, že je Vincent někde uplakanej. Mamánek náš malej (no jo, já vím, že ho zase podceňuji, a určitě to zvládne líp než já). Každopádně ten zatracený porod mám pořád v hlavě, ještě cítím, že to budu muset celé nějak pořešit.

„Pořád jsi pohromadě?“ píšu kamarádce, která měla termín před necelým týdnem. „Ještě jo, ale už nikam nechodím, občas mě chytnou křeče do třísel a nejsem schopná se hnout. Když si představím, že by mě to chytlo venku s malou, tak nevím, kdo by mě zvedal.“ „Ježiši, tak takhle je to podruhý?“ jede mi hlavou. Myslela jsem si, že před druhým porodem budu naprosto v klidu, ale najednou mi připadá, že je horší vědět, do čeho jdu. „Já doufám, že se to tam dole takhle připravuje a pak to půjde rychle.“ dodává a moc bych jí to přála (a upřímně si to přeji stejně). „Kdybys chtěla, můžu tě přijít k porodu podpořit, tady v porodnici můžeš mít dvě osoby jako doprovod,“ nabízím jí pomocnou ruku, protože vím, že před mužem by se necítila úplně uvolněně. „Jestli to teda bude v dobu, kdy bude moct někdo pohlídat Vincíka,“ doplňuji a ona to po chvíli přemýšlení přijímá. Je to zvláštní, ale těším se na to, vidět to i z druhé strany. Možná mě to zas posune někam jinam.

Ani nevím, jak těch 32 týdnů uteklo, a jsme opět na cestě do genetického centra na kontrolní ultrazvuk. Poslední dny už jsem vyloženě odpočítávala, protože mi došlo, že je to fakt dlouhá doba, co jsme miminko naposled viděli. Chvíli jsem přemýšlela i o 3D ultrazvuku. Chtěla jsem ho dát Mírovi jako dárek k svátku, protože vhodná doba byla tak akorát v období, kdy ho měl, jenže to bych mu nesměla ukázat, jak to vypadá. „Fuj, to je nechutný, to nechceš.“ řekl mi, když viděl obrázek s pohledem do útrob dělohy, a tam vykreslenou hlavičku miminka. Tak se to vyšetřilo a já ušetřila. Holt to bude zase překvapení.

„Co když to nakonec bude přece jen holka,“ říkám mu, když vystupujeme z auta vstříc ultrasonickým vlnám. „To by musela mít ale sakra velkej klitoris,“ tlemí se a vzápětí dodává nějakou nemístnou poznámku o možné podobnosti s maminkou, takže to nevylučuje. „Haha".

Tentokrát si celý ultrazvuk natáčíme. „Hlavičku má dole, tak jak to má být, takže poloha podélná hlavičkou,“ diktuje lékařka sestře a já jsem ráda, že už je miminko otočené. „Postavení levé, takže vlevo má zadeček, vpravo nožičky,“ popisuje dál polohu plodu, která je mi v podstatě jasná podle kopanců, které mi chlapeček už pravidelně uštědřuje (obzvlášť ve večerních hodinách). Leží tam přesně, jak ležel Vincík. Nikdy jsem nezažila kopání do žeber, ale to podélné rozpínání, kdy mám najednou bok o půl metru vedle, to je přímo déjà vu.

Jako minule ukazuje průtoky krve, srdeční komory, plíce, žaludek..., krásný. Jsem nadšená a rozplývám se nad těmi technickými možnostmi. „Má teď přibližně 40 centimetrů a 1940 gramů.“ „Cožeeeee?“ hrkne ve mně, protože mám pocit, že Vincík měl nějakých 1700, a připadá mi, že je to nějak moc. „To je obvyklá váha?“ ptám se okamžitě a chci slyšet, že ano, protože čtyřkilové dítě rodit nebudu. „Ano, to je naprosto normální, všechno jak má být. Při porodu by mělo mít tak kolem 3,5 kg.“ „Jééééžiš, to je o půl kila víc, než Vincent.“ vypustím obavu ven a doktorka mě „uklidní“, že ty druhé děti bývají obvykle větší. No to jsem hned víc v pohodě. (O tom, že tam ten pindík pořád je asi mluvit nemusím, prostě se v ten klitoris nescvrkl).

Odcházíme domů s krásnou fotkou. „Tohle dítě bude mít nos asi po mně, co?“ koukám na malého nosáče a představuji si, jak bude vypadat. Letí mi hlavou úplně hloupý otázky, jako: „Co když se nám nebude líbit? Co když ho budu pořád srovnávat s Vincentem? A nemohl by být stejný jak Vincent?“ Ale prostě v té hlavě jsou. Je to fakt strašně zvláštní. Jsem hodně zvědavá, jaký hormonální koktejl mi přinese porod a první setkání. A možná jsem z toho i trošku nervózní.

„Tak co, drahá, ještě nic?“ píšu znovu kamarádce zralé na prasknutí. „Jestli neporodíš do soboty, tak ten porod a nestihnu.“ připomínám víkendový odjezd do Brna. „Zatím jsem vcelku, ale už je to fakt hrozný, v pátek jdu na monitor do porodnice,“ odpovídá a já mám pocit, že to miminko snad čeká na to, až se spolu naposled vyfotíme, protože hlenová zátka jí odešla před týdnem. „Zítra se za tebou zastavím,“ pozvu se na návštěvu a jak říkám, tak i dělám. Sníme dortík, vypijeme kávu, uděláme fotku. „Zítra rodíš, ti říkám,“ dávám jasný povel, když na sebe koukáme na zrcadla. A nejsem vůbec daleko od pravdy.

V osm ráno na mě pípne zpráva: „Tak jsem se vzbudila a dost mě bolí břicho.“ Za půl hodiny další. „Už se mi celkem kroutí prsty u nohou, jedeme do porodnice.“ „V půl desáté už mi píše její manžel, že můžu vyrazit.“ Balím foťák, hroznový cukr, ručníček na otírání čela, aroma-olej. Jsem dost naivní, když si myslím, že bude ještě čas na „povídání“ a hopsání na míči, každopádně sedm týdnů před termínem vlastního porodu vyrážím nadšeně nastavit vlastní tvář realitě, která mě čeká.

PODČARNÍK

Pokud jsem vás v posledním blogu namotala na písničky od Fíha Tralala, tak se podržte (a vaše děti také). Bude vystupovat na náměstí v Budějcích už tuto sobotu 27. května od 14:00 hodin v rámci Open Air Festivalu.

Mimochodem, nezapomeňte, že pořád ještě máte šanci zúčastnit se soutěže o test na potravinovou intoleranci na mém facebookovém profilu Na roztrhání, který běží do soboty 27. května.