Počasí dnes1 °C, zítra3 °C
Pátek 22. listopadu 2024  |  Svátek má Cecílie
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem

Je deset hodin dopoledne a já běžím do porodního sálu s foťákem v ruce, a drobnými věcmi, které vím, že mi u porodu pomáhaly. Čekám, že Míša bude sedět na míči ve sprše a mezi kontrakcemi se ještě usmívat. Sprcha ale zeje prázdnotou. Leží na porodní koze a je vidět, že toho má plné kecky. Stojí u ní manžel. V tu chvíli mě zalije pocit lítosti a zadržuji slzu, která se mi dere do očí ve chvíli, kdy vidím, jak ji kontrakce bolí.

42. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Když není čas ani na jméno
43. DÍL: NA ROTRHÁNÍ: Záchvěvy bláznovství a ekzémové šílenství
44. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsme si najali detektiva
45. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Vařila jsem ráda...Než přišly děti
46. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní realita

V první chvíli mě napadne myšlenka, že ji asi nebudu moci nijak pomoct, ale za chvíli posílá svého muže pryč a já zaujímám jeho místo. „Vy jste si to přišla natrénovat?“ ptá se mě s úsměvem jedna porodní asistentka, když vidí moje břicho, a i když bych ji ráda odpověděla, že už vím, co to obnáší, ukážu jen tišící gesto, protože vím, jak mě rozčilovalo, když někdo při mých kontrakcích mluvil.

Je vidět, že bolest sílí, ale dle slov porodních asistentek nechce miminko sestoupit níž. Při kontrakci se posune, ale vrátí se jakoby zpět. Nabádají ji ke změně polohy, ale je strašně slabá. „Míšo, miminko se potřebuje dorotovat,“ říkám jí mezi kontrakcemi. „Vím, že je to těžké, ale pojď se zkusit otočit na bok.“ Chytá se mě a otáčí se. Nabádám ji dýchat na pejska, aby líp zvládala bolesti. Dýchám s ní, aby nepolevovala. „To je super, dýchej se mnou,“ říká mi mezi kontrakcemi a mně problikne v hlavě vlastní porod, a to jak mi stejně tak pomáhal Míra. Minuty se zdají být nekonečné. Jednu chvíli to vypadá, že už se půjde do finále, protože se v sále objeví větší počet lidí včetně doktorky, ale za chvíli zas odchází.

„Miminko je tam zatím spokojené,“ informuje Míšu porodní asistentka měřící ozvy. „Ale pořád nesestupuje, zvládnete změnit ještě polohu?“  Vidím, jak se jí nechce ani mluvit, vím, jak jsem se já těžko přesouvala z místa na místo. „Míšo, zvládla bys stoupnout a sednout si třeba na porodní židli?“ ptám se ji mezi kontrakcemi a ona jen tiše řekne, že ne. Zkusíme ji tedy napolohovat ještě na čtyři, ale dle výrazu v tváři a bolestných povzdechů to nebyl dobrý nápad. Čtu ji z očí, že tak už ne, a prosím porodní asistentky, aby jí pomohly zase se otočit.

I když není vidět zatím žádný posun, uklidňuji Míšu, že už to bude mít brzy za sebou. Dýchám s ní každou kontrakci, už jsem skoro zpocená jako ona. Drží mě pěvně za ruce. Cítím, jak se mi její nehty zarývají do dlaní. Při každé kontrakci mě přitahuje k sobě, paže mě začínají bolet, ale držím, protože vím, jak je to důležité. Snažím se myslet na to, jak už to miminko sestupuje níž a bude to brzy za ní. Dávám jí napít, když si řekne. Cítím, jak mám sama vyprahlou pusu od dýchání, ale ruce ji nepouštím.

Je něco málo kolem půl dvanácté, jen tři a půl hodiny od doby, kdy mi psala, že cítí první bolesti, a vypadá to, že přichází finále. Ještě mi stihne mezi jednou kontrakci říct, že při příjmu nikomu nestihla říct, že trénovala porodní cesty Aniballem, a tak, aby mě lékařka slyšela, ji ujišťuji, že když to půjde, tak ji určitě nenastřihnou. Každopádně za chvíli se stává opak a miminko jde na svět i s nástřihem. Stihám brát foťák do ruky a udělat v rychlosti snímky miminka v prvních vteřinách na světě. Na Míše je vidět obrovská úleva a mě zaplavuje pocit štěstí a dojetí, jak to statečně zvládla. Objímám ji, jak kdyby to bylo i moje dítě, a to už přichází tatínek. Dělám v rychlosti ještě pár fotek, aby je měli na památku a odcházím, aby si mohli společně užít bonding a klid s miminkem. Mezitím slyším porodní asistentku, jak zapisuje, že šlo o abnormální porod.

Když už je Míša na pokoji, píše mi, že se malej narodil na hvězdáře, obličejem nahoru, což je docela komplikovaná poloha a může být i důvodem k akutnímu císaři, pokud miminko porodními cestami projít nemůže.

A tak mi tenhle zážitek poskytl zas nový úhel pohledu. Člověk si může plánovat ledacos, jak se bude různě polohovat, jak nechce žádné zásahy, jak to zvládne sám. Možná, že jsem si v tu chvíli říkala, že já bych se zkusila asi ještě postavit a zkusit miminko přesvědčit jinou polohou, aby se dorotovalo, ale nikdo si asi neumí představit, co v tu chvíli prožívá a jen ona umí odhadnout své síly. Miminko vlastně leželo páteří směrem k její páteři, a tak mi pak sama říkala, že by se na nohy určitě postavit nedokázala. Věřím, že všechno co proběhlo, i když to třeba nemuselo být v jejich představách před porodem, proběhlo tak, jak mělo a muselo. Miminko si tuhle cestu vybralo.

Hodně lidí se diví, že jsem to absolvovala dobrovolně, obzvlášť v tomhle stádiu těhotenství, ale upřímně věřím, že to, že jsem tam mohla být  (i díky shodě náhod, kdy měl Míra v ten den home office a mohl hlídat malého), bylo znamení. Ta zkušenost mi zase o kousek pomohla ve vlastním rozhodování ohledně mého porodu.

Další věcí je, že si člověk uvědomí, jak to není vůbec lehké ani pro ty, kteří nás k porodu doprovázejí. Najednou vidíte blízkého člověka v situaci, kdy mu v podstatě nemůžete pomoci. Ne každý je v takové chvíli schopen zachovat chladnou hlavu a ještě ho dokázat podpořit, proto dnes i chápu, proč je někdy lepší na partnerově přítomnosti netrvat a vzít si s sebou třeba dulu. Určitě jsem šťastná, že jsem toho mohla být součástí, a zase si vážím všeho, co v životě mám, a jak jsem velké okamžiky prožila, o kousek víc.

Když se vracím domů, padám únavou do postele. Potřebuji se vyspat, protože Vincík toho v noci moc nenaspal (asi mu konečně polezou ty stoličky) a musím nás zase sbalit na odjezd do Brna. Poslední delší cesta před porodem. Už jsem fakt ráda, že budu v klidu doma (a zpětně o moc víc ráda, že jsem se nepouštěla do žádných projektů ala Čtyři v tom) a snad už začnu i něco připravovat, protože oproti prvnímu těhotenství se vůbec žádným přípravám na porod a na příchod nového človíčka nevěnuji.


PODČARNÍK

Zase to píšu na poslední chvíli a málem bych zapomněla na to nejdůležitější! Poděkovat Ti, Míšo, za tak úžasný zážitek, za to, že jsi mi dovolila o tom napsat a uveřejnit tyto fotografie. Mám Tě ráda a vážím si Tě. 

Autoři

Štítky porod, Vincík, těhotenství, miminko, porodní asistentka, bolest, Brno

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

NA ROZTRHÁNÍ: Jak jsem zažila porod před porodem  |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Budějcká Drbna - zprávy z Českých Budějovic a jižních Čech

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.