NA ROZTRHÁNÍ: BKM? Cože?

49. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Předporodní ladění
50. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Hnízdím o sto šest 
51. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Tak už aneb čekání na Godota
52. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma? Nikdy...
53. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Porod doma a co dál?

„Jako zkušená matka ale přece vím, jak ten pláč zastavit, ne asi,“ honím si triko sama před sebou. Když ale hned následující večer přichází chvíle, kdy zoufale střídám jedno prso s druhým a po dvou hodinách mám pocit, že z bradavek jsou rozpadající se žvýkačky, začínám pochybovat o svých supermanských schopnostech.

„Sakra, jak to, že to nefunguje?“ Kladu si řečnickou otázku a začíná mi padat hlava únavou, protože už jsem chtěla dávno spát. Když Artur kolem jedenácté konečně usíná u prsa, začínám se radovat. Jenže sotva ho položím, zase se kroutí a netrvá to ani pár minut, spustí další symfonii. Vinca sice tvrdě spí, ale radši ho beru pryč z ložnice a chodím s ním po bytě. „To není možný, já už úplně zapomněla, jaký to bylo s Vincíkem,“ problikne vzpomínka na probdělé noci, kdy jsme se s ním, zabaleným do klubíčka, chodili sem tam, dokud se nevyprděl.

„To ho asi bolí břicho,“ honí se mi hlavou. „Sakra, co jsem snědla?“ Marně přemýšlím a nenapadá mě nic nadýmavého. „Nezhoršuje se to tím neustálým sáním?“ Začínají mi přicházet na mysl mýty o smíchávání natráveného a nenatráveného mléka, a protože opravdu nesnesu dětský pláč trvající déle než pár sekund a moje prsa rozsvěcují výstražnou ceduli „Do not touch anymore“, napadne mě nouzovka, na kterou jsem do teď ani nepomyslela. Dudlík! Letím do kuchyně a sahám do železných zásob. Je jak nový, protože Vincík tyhle věci moc „nežral“, a tak ho v rychlosti oplachuji horkou vodou a... zabírá to. Usíná. Pokládám ho. Spí. A já konečně taky.

Ráno se cítím, jak kdybych selhala. „Dudlík, to přece nepotřebujeme,“ běží mi hlavou, „a navíc to kazí techniku sání!“ Což v případě Artura moc nepotřebuji podporovat, protože ho už tak musím korigovat, aby otvíral pusu při přisávání jak má. „No nic, uvidíme, co bude dneska,“ dávám si ještě šanci, ale když odpoledne spustí podobnou estrádu, při které zase střídám prsa dvě hodiny v kuse, rozhodnu se oslovit laktační poradkyně.

„Prosím o radu, mám 5 dní staré miminko...“ začínám dotaz v jedné takové skupině, „od odpoledne až do pozdního večera pláče, kroutí se a chce prso snad v kuse, nepomáhá šátek, chovat, uklidní ho jen prso,“ vysvětluji svoji situaci s tím, že mě zajímá vlastně to, jestli opravdu tohle nekonečné kojení nemůže bolesti břicha podporovat a taky hledám nějakou radu, jak ulevit jemu i svým bradavkám.

„Dítě ví, co dělá, když má potřebu víc pít, navíc je teď horko, tak ho nech, ať si pije jak chce,“ blikne jedna rada a kromě toho, že mám ještě kontrolovat přisátí, protože bradavky při správné technice nebolí, na mě několikrát vyběhne doporučení na BKM.

„Zkus bezplenkovou komunikační metodu,“ čtu asi desátý komentář podobného rázu, tentokrát od jedné známé z regionální nosící skupiny. „U nás to stoprocentně fungovalo,“ pokračuje a vysvětluje, že miminko si nerado nadělává do „vlastního hnízda“, a tak se často rozčiluje, když se má vymočit nebo vykakat tam, kde leží.

„Už jsem o tom slyšela, něco málo četla, vím asi jak to funguje, ale, sakra, jak bych tohle měla stíhat?“ přemýšlím nad tím, když dočítám všechny rady, ale jsem odhodlaná to zkusit. S Vincíkem to moc nešlo, byla zima, byl víc oblečený, a navíc kadil snad v průběhu každého kojení, což nevím, jak bych chytala (obzvlášť v leže). A tak jdu ještě před spaním do kuchyně a beru první misku se zaobleným okrajem, co najdu. „Zkusím to když tak ráno, v noci ho nebudu trápit nějakýma novotama,“ dodávám si odvahy a jsem na to fakt zvědavá.

První experiment přichází dřív, než jsem čekala. V noci je sice klidnější, ale pokaždé když dokojím, vydává zvuky jak kdyby chtěl, ale nešlo mu to. „No tak pojď, vyčůráš se, ano?“ Říkám mu, když mu rozbaluji plínku a beru ho do klubíčka nad misku. Ani se nestihnu pořádně nadechnout, abych vydala syčící zvuk, a začne kakat. „No teda! Ty jsi šikovnej!“ pochválím ho a ještě než ho stihnu položit, vypadá to, že zas usíná. „Lalala, dáme suchou plínečku,“ říkám si tak nadšeně, když ho zabaluji do čistého, ale ještě než to nedořeknu, vytryskne na mě proud teplé moči.

„Sakra, sakra,“ chytám to do té čisté plínky a kontroluji, jestli jsem to schytala jen já, nebo i prostěradlo. Naštěstí jsem byla rychlá, a tak si jen měním tričko, pokládám Arťu vedle mě, zavírám spokojeně oči a skoro usínám, když slyším, jak kadí. Kadí do právě vyměněné plíny. „Neeeee, do háje,“ syknu, a i když spí dál, vím, že ho v tom nechat nemůžu.  Tak znovu rozsvěcuji tlumené světlo a rychle ho přebaluji. Naštěstí se už úplně nevzbudí. To je mi bezplenkovka jak vyšitá, fakt, říkám, když koukám na třetí použitou plínku v koši během deseti minut. „Ale spí!“

Za tu noc stihnu odchytit ještě jedno čůrání a ranní kakání a pokračuji s experimentem celý den. Světe div se, miminko je klidnější. „Tak ti nevím, jestli je to fakt, nebo náhoda, každopádně v tom zkusím pokračovat,“ říkám Mírovi u večeře. „Pokud to pomůže od pláče, bude to super. Co se člověk s druhým dítětem ještě nenaučí, co?“ Nemůžu uvěřit, že jsem se do toho fakt pustila, ale na druhou stranu mě to celkem baví. Je to taková výzva! „Ve finále, je to celkem dobrá hra: Kdo toho víc vychytá. Můžeme soutěžit, co?“ říkám Mírovi a ten na mě jen koukne stylem, jestli mi trošku nehrabe. Haha.

První téměř celé týdny je se mnou muž doma. Šetřil si dovolenou, aby pomohl s Vincou a vůbec se vším, co bude třeba. Můžu tak hezky navazovat kontakt s miminkem, pozorovat ho, poslouchat ho, ladit věci jako je právě bezplenková komunikační metoda a postupně začínat s nošením v šátku. Přece jen budu potřebovat obě ruce volné, až bude zas chodit do práce, a budu se muset postarat i o Vincíka sama.

Je super, jak to máme rozdělené. On se starším chodí na procházky, na dětská hřiště, nakupovat, hrají si na zahradě, koupe ho, většinou ho uspává. Já se starám o miminko, zvykám ho na náš režim, v rámci možností odpočívám a dělám, co je třeba udělat doma. Vincík je očividně rád, že se mu někdo plně věnuje, a tak ani nijak extra nežárlí. Naopak, často přijde a miminko sleduje, ukazuje, kde má nos, oči, uši... a taky ho pusinkuje. Občas přiběhne i ke mně a jen tak mě objeme a dá mi pusu. Je to pro mě jako kdyby mi chtěl říct: „Mami, vím, že i když teď nejsi tolik se mnou, mám tě rád.“ A to mě strašně dojímá. Jsou to chvilky, kdy chcete zastavit čas. Kdy vidíte, že všechno vnímá a všechno, co mu vysvětlujete, chápe. Najednou tak strašně vyrostl a dospěl (!). A to všechno mi dává pozitivní energii do dní, kdy vím, že to bude možná i těžší.