Vítězství na juniorském mistrovství světa je zatím můj největší úspěch, říká Jan Chalupa

Honzo, jak jste se vůbec dostal k nohejbalu?
Můj táta hrával nohejbalovou extraligu. Já začal v 15 letech. Nemá cenu začínat nějak brzo. Míč je těžký a síť poměrně vysoká. Dřív jsem hrál fotbal, házenou a mám základy gymnastiky.

Už od začátku nastupujete za místní Dynamo?
Ano, ale hrál jsem hrozně špatně. (smích) Chodíval jsem hrát právě s tátou. Úplně ze začátku jsem byl na nahrávce, asi jako každý, kdo začíná. Nikdo to se mnou moc dobře neviděl. Až v posledních třech letech jsem zaznamenal progres a podávám konečně nějaké výkony.

Jak často trénujete?
S Dynamem dvakrát až třikrát týdně, a jak už jsem několikrát říkal, tak chodím ještě s tátou a s jeho kamarády.

Jaká je v České republice a ve světě konkurence?
V České republice je velká konkurence. Nohejbal tu vlastně vznikl. Konkurence je i mezi juniory, kde jsem se stal stálým členem reprezentace, ale samozřejmě nejvíc je seniorská reprezentace, kde jsem se zatím dostal do širšího kádru. V budoucnu se v ní snad usadím.

Kdy jste dostal svoji první pozvánku do reprezentace?
V roce 2013. Od té doby se v ní držím.

A pak přišlo ono mistrovství světa v rumunské Kluži. Jak probíhalo?
Já jsem věděl, že tam pojedu. Byl jsem juniorem poslední rok. Na mistrovství jsem byl z našeho týmu nejstarší a ve trojkách jsem byl hlavní smečař. Ačkoliv to slovo nemám rád, tak se ode mě očekávalo, že budu tahounem týmu.

Kolik startovalo na mistrovství světa týmů?
Mělo jich být původně devět. Nakonec jich bylo sedm. Byly dvě skupiny. V jedné byly tři týmy a ve druhé čtyři. Postupovaly klasicky dva týmy a pak se jelo křížem.

Koho jste měli ve skupině?
V dvojkách jsme měli Maďarsko a Ukrajinu a v trojkách Švýcarsko a Ukrajinu. Jinak mimo tyto týmy startovali na mistrovství ještě Poláci, domácí Rumuni a Slováci. Původně tam mělo být ještě Turecko. Jsou to tedy samé evropské celky. Juniorský nohejbal ještě není tak rozšířený. V seniorech ano. Tam je třeba Jižní Korea.

Vy jste prošli turnajem jak v dvojkách, tak v trojkách bez zaváhání. S jakými ambicemi jste ale na mistrovství odjížděli?
Chtěli jsme zlato. Cokoliv jiného by byl neúspěch. Mimo nás jsou samozřejmě hodně dobří Slováci a už se začínají zlepšovat také Rumuni nebo třeba Švýcaři. Ale pořád to není tak, že by nás pravidelně poráželi.

Popište nám průběh finálových utkání.
Ve dvojkách jsem nastupoval s Kučerou a Kalousem, kteří hrají v Praze. Do finále jsme šli proti Slovákům. Ještě bych chtěl říct, že domácí soutěž se hraje do deseti bodů a je konec. Mezinárodní je do jedenácti, musí se vyhrát o dva body, ale maximum je patnáct. Takže za stavu 14:14 se hraje rozhodující míč. A abych se dostal k tomu finále. První set jsme vyhráli 11:8 a druhý 14:12, takže to bylo opravdu vyrovnané. Já jsem hrál celý zápas a vždy ke konci setu ke mně střídal Kalous a set jsme otočili. Vždy jsme totiž prohrávali. V trojkách jsme měli ve finále také Slováky a porazili jsme je 11:9 a 11:5. Byl jsem hlavní smečař a nahrával mi Dan Fík. Ještě s námi hrál Chadim z Prahy.

Singla jste nehrál?
Ne, nehrál. Sice hraji singla tady v Budějovicích, ale zas tak dobrý singlista nejsem. Jsou tam rozdílná pravidla. Je tam kratší hřiště na podávací čáru a máte dva doteky a jeden dopad.

Jak probíhaly oslavy?
Oslavy byly opravdu velké. Začaly už v Rumunsku a musím říct, že to stálo opravdu za to.

Je to zatím váš největší úspěch?
Jednoznačně ano. Zatím jsem ničeho většího nedosáhl.

Čeho byste chtěl dosáhnout dál?
Chtěl bych vyhrát extraligu a seniorské mistrovství světa. Myslím, že vyhrát naší extraligu by byl ještě větší úspěch než juniorské mistrovství. Extraliga má obrovskou kvalitu.

Myslíte, že je reálné vyhrát extraligu s Dynamem?
Určitě ano. Jsme všichni mladí. Průměr tak 24 let. Máme nejmladší tým. V ostatních jsou většinou třicátníci. Myslím, že na to máme. První rok jsme se otrkávali, letos jsme útočili na play-off a věřím, že příští sezonu brány play-off už prolomíme. Tam už se poté může stát cokoliv.