Coco Jambo: Po narození syna jsem dopadl na úplné dno. Nezbylo mi vůbec nic

Teď se znovu staví na nohy a dostává se do normálního života. Má nabídky i z rádií, ale netají se tím, že by se rád vrátil do Kiss Jižní Čechy, kterému vděčí za všechno. Velmi otevřenou zpověď o úspěchu a rostoucí popularitě, ale také o nevěře a úmrtí syna nabízí jak rozhovor s Budějckou Drbnou, tak nová autobiografie Tep osudu.

Vystupujete pod pseudonymem Coco Jambo. Proč tohle jméno?
To má hodně dlouhou historii. Někdy v roce 2004, když se rozpadla moje kapela a já se vydal na sólovou dráhu, tak jsem přemýšlel nad tím, jak si budu říkat. Původně jsem fungoval pod pseudonymem Akim. Jednoho dne jsem z nějakého bláznivého rozmaru napsal píseň, která začínala slovy: „Coco Jambo, mám dělat rap, anebo mambo?“ Byla to narážka na hit od Mr. President z 90. let. Mně se ta hláška pak natolik zalíbila, až jsem chtěl pojmenovat svou první desku Coco Jambo. Nakonec jsem to ale posunul ještě o level výše, protože jsem si říkal, proč se nejmenovat nějak trapně. A Coco Jambo je tak blbé a úchylné, že si to každý zapamatuje na první seznámení.

Nebyla v tom také snaha odlišit se od té předchozí etapy života?
V podstatě ne. Byl to spontánní nápad vystupovat pod jiným jménem, abych nebyl pořád spojovaný s předchozí kapelou. Ale není to myšleno ve špatném, kapela byla výborná, dodneška si jí strašně vážím. Chtěl jsem však začít něco jiného, hlavně žánrově, protože jsem tvořil jinou muziku. Tak jsem nechtěl být spojován s tím, co jsem dělal předtím.

„Kolikrát jsme byli upřímnější, než jsme asi měli být.“

Díky muzice jste se dostal i k moderování. Kdo vás první oslovil?
Rádio Kiss Jižní Čechy. V podstatě úplně náhodou, protože já jsem byl vždycky hodně ukecaný, takže jsem dělal jak muziku a hiphopové koncerty, tak jsem i větší mejdany moderoval. Majitel jednoho tehdejšího klubu v Budějcích se znal velmi dobře s ředitelem rádia Kiss Jižní Čechy, a to chtělo udělat pořad o hip-hopu. Když to spolu probírali, tak padlo moje jméno, protože jsem tady byl nejznámější. Přes doporučení se mi poté ředitel rádia ozval a nabídl mi pořad k moderování. Na základě toho se to posouvalo dál, svěřili mi další pořad s názvem Kissparáda a tuším snad po třech letech nás dali dohromady s kolegou Jardou Košatkou.

Vy jste se s Jardou Košatkou znali?
Bylo to spojení dvou absolutně neznámých osob. Jardu jsem vůbec neznal, on předtím moderoval na stanici RockRádio Prácheň, do Kiss Jižní Čechy tak přišel jako úplný nováček. Nějakou chvíli moderoval odpoledne sám a náhodou jsme spolu jednou vysílali ve dvojici vánoční Kissparádu, kdy jsem mu s tím pomáhal. Ono to nakonec bylo tak zábavné, že se nás rádio rozhodlo dát dohromady jako dvojici. Jinak já jsem tu nabídku dostal už chvíli předtím, kdy se mě programový ředitel ptal, zda bych chtěl dělat show a případně s kým. Paradoxem bylo, že já jsem mu tehdy odpověděl, že s kýmkoliv, jen ne s Košatkou. S ním jsem si to neuměl představit. Nakonec to byl ale ten člověk, se kterým jsem spolupracoval a jsem na to náležitě pyšný.

Sedli jste si hned při té vánoční Kissparádě?
Přesně tak. Tam jsme zjistili, že to funguje. Každý jsme byli tak jiný a přitom jsme se tak dobře doplňovali. Já jsem ho do té doby neznal, takže jsem nevěděl, co od něj očekávat. My jsme se ale na základě toho skamarádili, začali jsme se spolu bavit a já jsem zjistil, že je to úplně úžasný člověk.

Posléze jste si vypracovali silnou fanouškovskou základu. Čemu především vděčíte?
Popravdě netuším. Nepovažuji se za nějakého skvělého moderátora, ale tam fungovaly takové ty lidské stránky. My jsme byli opravdu skvělí kamarádi, nejen kolegové. Uměli jsme mluvit o lidských problémech, uměli jsme porušit pravidla tak, abychom za to nebyli potrestáni a udělali jsme radost lidem. Kolikrát jsme byli upřímnější, než jsme asi měli být. Ti lidé to ocenili, cítili z nás, že jsme dva normální kluci, kteří je chtějí pobavit.

Takže nešlo o předpřipravené vysílání podle nějaké nastavené linky?
Já už teď mohu veřejně přiznat, že jsme se na vstupy téměř nepřipravovali. Pár vteřin před vstupem, během toho, co odehrála jedna písnička, tak jsme si na internetu našli něco aktuálního a za dvacet sekund už jsme to řešili v éteru. To byla čistá improvizace. Možná právě tím jsme na lidi zapůsobili.

Nevytýkalo vám to vedení? V jakékoliv jiné práci byste se se zlou potýkal, pokud byste byl nepřipraven...
Samozřejmě, že nám to vytýkalo vedení, ale na základě výsledků, které jsme vykazovali, to přestalo řešit. Fungovalo to. A dokud to fungovalo, tak chtěli, abychom to takhle dělali.

Díky těm skvělým výsledkům jste posléze dostali nabídku z jiného rádia.
Ono to bylo zkomplikované ještě jinými věcmi. Úspěch nabyl obrovských rozměrů a do nás hučeli organizátoři akcí, že je přesah tak veliký, že bychom to mohli dělat pro celou republiku. V podstatě podle nich byla škoda zakopat se na jihu Čech. Ale já jsem potom prodělal operace hlavy, což vysvětluji ve své nové autobiografii Tep osudu. Už jsem neměl na práci tolik energie. Mezitím byly nabídky z televize, jezdil jsem na kamerové zkoušky a přišla i nabídka z Fajn rádia. Věděl jsem, že pokud ji přijmu, tak nebudu muset dělat tolik nočních akcí. Měl jsem totiž následkem těch operací epilepsii a potřeboval jsem omezit noční život. Nabídli nám s Jardou takový plat, že jsem věděl, že mě uživí jenom to rádio. To byl vlastně ten důvod, proč jsme nabídku napodruhé přijali. My jsme ji totiž napoprvé odmítli, až když nám byla po půl roce zopakována a navýšen plat, tak jsme ji teprve přijali.

Coco Jambo se svou autobiografií Tep osudu.

Proč jste musel podstoupit operace hlavy?
Měl jsem krvácení do mozku. Šlo o arteriovenózní malformaci, cévní vadu v mozku. Má to jeden z tisíce lidí. Vznikne slepá ulička, kam proudí krev a tím vzniká i tlak. A mně to poté prasklo, takže jsem prodělal operaci mozku a následně ještě další tři. Protože jak mě operovali asi deset hodin, tak ta původní lebka už se nechytla, začala odumírat a tvořil se zánět. Musel jsem na druhou operaci, ale znovu se neujala. To bylo po dvou měsících braní antibiotik. Navíc mi odešla játra. Čekala mě proto třetí operace, kde mi tu kost odebrali. Tři čtvrtě roku jsem žil s otevřenou hlavou, neměl jsem čtvrt hlavy, visela mi kůže jenom na mozku. Při čtvrté operaci mi vyrobili umělou kost a tou mi nahradili tu původní.

Nic příjemného...
Bylo to strašně stresující období. Já když jsem se po té čtvrté operaci vrátil domů z nemocnice, tak jsem vážil 57 kilogramů. A to měřím 178 centimetrů. Umíte si představit, že jsem vypadal, jako kdyby mě pustili z koncentráku. Byl jsem vydeptaný, nevěděl jsem, zda budu mít možnost ještě dělat práci, kterou jsem dělal, zda budu fungovat v partnerském životě a jestli budu mít rodinu.

Bývalou přítelkyni podváděl s kamarádkami, přišla na to za rok

Kdo vám byl v tomto období největší oporou?
Tehdejší přítelkyně Lucie. Za to bych jí chtěl ještě teď zpětně poděkovat. Spousta lidí má pocit, že jsem jí v té knize pomluvil. Ale není to pravda. Vzpomínám na ni vlastně v dobrém. Každý vztah je o tom, že jeden nebo druhý si může dovolit to, co mu ten druhý dovolí. A já dávám sobě za vinu, že jsem jí ublížil. Ona mi to nějakým způsobem vracela a já jsem byl tak hloupý, že jsem si to nechal. V knize to možná vypadá, že jí to vyčítám, ale já jí to nevyčítám. Chci, aby se měla dobře, aby byla šťastná. Já jsem jenom v té knize popsal, co jsem v tu dobu prožíval na základě informací, které jsem měl.

Na neshodách v partnerském životě se podepsaly vaše zdravotní komplikace?
Vůbec ne. To bylo ještě předtím. Náš intimní život během nějaké chvíle vyprchal a já jsem byl po mužské stránce strašně málo uspokojen. Bohužel jsem ho začal vyhledávat někde jinde a začal jsem Lucii podvádět s jejími kamarádkami. Čím dál častěji. Nechoval jsem se správně. Dneska zpětně vím, že jsem měl vztah ukončit. Ale já jsem měl Lucii rád a nechtěl jsem z toho vztahu vycouvat. Choval jsem se jako zmetek.

Jak dlouho trvalo, než to Lucie zjistila?
Docela dost dlouho. Neodvážím se říct přesně, ale přibližně rok. Dozvěděla se to z úst bývalého přítele a kolegy, který se mi chtěl pomstít. Od té chvíle začala mít podezření. Nakonec jsem se musel přiznat.

Předpokládám, že jste se poté rozešli.
Pochopitelně. Já jsem jí strašně ublížil. Začal jsem toho litovat, hodně mě to mrzelo. Přemýšlel jsem, jak to napravit. Jenže to nejde napravit. To je jednou provždy. Nakonec jsem jí daroval zájezd pro dvě osoby. S tím, že si může vybrat, s kým chce jet. Přišla za mnou, abych s ní letěl já. Tam jsme si to tak nějak vyříkali a vrátili jsme se domů znovu jako pár. Pak přišlo to období operací. Byli jsme snoubenci, akorát jsme se nevzali, protože jsme se měli brát v létě. To jsem však měl podstoupit tu první operaci.

Když se vrátím k tomu přesunu do Fajn rádia... Jak velký karierní skok to byl?
Může se zdát, že velký. Byl to určitě velký finanční skok, měli jsme tam dobré finanční zázemí. Šlo o rádio na naprosto profesionální úrovni, které má třikrát tolik posluchačů. Zpočátku to bylo úžasné. Až s postupem času jsme začali zjišťovat, že dohody, které padly, najednou neplatí. Tušili jsme, že jsme udělali chybu. Finance byly stále dobré, ale podmínky k práci čím dál horší.

Co se stalo?
Vedení bylo v úvodu úplně nadšené, protože jsme splnili plán nad očekávání. Úkolem bylo dostat se v naší věkové kategorii na druhé místo za Evropu 2. Nám se to povedlo během půl roku, měli jsme to dokázat za dva roky. Byli jsme za Ranní show na Evropě 2. Z interního průzkumu poté vyšlo, že po půl roce jsem nejoblíbenějším moderátorem toho rádia. Ale najednou se něco v někom změnilo, někomu to přestalo vyhovovat a začali na nás tlačit ze všech stran. My doteď nevíme, proč to bylo. Mám však pocit, že nám úmyslně podkopávali nohy. Došlo to tak daleko, až jsem později požádal o okamžité ukončení pracovního poměru. Do toho už byly komplikace ve vztahu s Lucií, ona za mnou do Prahy nejezdila, já jsem musel vlakem za ní do Budějc, protože jsem řidičák kvůli epilepsii neměl. Navíc jsem před jednou poradou dostal přímo na chodbě Fajn rádia epileptický záchvat a měsíc nato další. Byl jsem ve špatném zdravotním stavu a to všechno se na tom podepsalo.

To ale nebylo všechno...
Já jsem v době, kdy jsem se stěhoval do Prahy, rozpůjčoval velkou částku peněz svým přátelům. Vždycky jsem se snažil každému pomoci, když mě o to požádal. Je to lepší, než mít peníze nacpané v polštáři. Nikdo z nich se však nezachoval správně a nevrátil mi ani korunu. A to byly peníze ušetřené na daně, sociální a zdravotní pojištění. Nemohl jsem je tudíž zaplatit. Přitom se jednalo o částku asi 300 tisíc korun. Najednou mi přišly blokace na účet a já se ocitl úplně bez peněz v cizím městě. Výdaje jsem měl asi kolem šedesáti tisíc korun, takže všechno, co jsem vydělal, šlo na ně. Kvůli blokacím mi však nechodila výplata, všechno spolkla sociálka... Nevěděl jsem, kde vzít na nájem, na leasing. Musel jsem si tedy začít půjčovat. Z další výplaty po odblokování jsem to zase vracel. Byl jsem věčně bez peněz.

Předpokládám, že vám nikdo z kamarádů nepůjčil.
Přesně tak. Bylo to těžké. Nechtěla mi kvůli blokaci půjčit ani banka. Půjčoval jsem si tedy po pěti tisících od mnoha lidí. Vždycky jsem to do měsíce vrátil, nezůstal jsem nikdy dlužen ani korunu. Na to jsem dodnes hrdý, i když jsem třeba dva měsíce žil jen o paštikách. Do toho jsem se seznámil s novou přítelkyní, současnou manželkou, se kterou se nám povedlo brzo otěhotnět. Dítě bylo na cestě, já byl bez peněz... Už jsem ale nebyl schopný platit ani nájem, takže jsme se museli z bytu odstěhovat mimo Prahu ke kamarádovi, který mi nabídl, abychom u něj bydleli tři měsíce zdarma, než se dítě narodí. Jenže začalo peklo na zemi...

„Pro některé pocity neumím najít slova.“

Pokračujte.
Zpočátku bylo celé těhotenství naprosto v pořádku. Jezdili jsme na kontroly, ultrazvuky, byli jsme lékaři přesvědčováni, že čekáme zdravé miminko. První tři ultrazvuky vyšly v pohodě. Na konci osmého měsíce, na posledním ultrazvuku bylo opět všechno v pořádku, akorát se doktorovi nepodařilo zjistit pohlaví dítěte. Tak jsme si říkali, že už počkáme, když se za chvíli narodí. Žádné pochybnosti jsme neměli, chtěli jsme se nechat překvapit. Nakonec nám to ale nedalo a šli jsme na odborné vyšetření k Apolináři, kde měla manželka rodit, aby nám zjistili pohlaví dítěte. Jenže místo toho zjistili, že dítě nemá ledviny, nemá močový měchýř a manželka nemá vůbec plodovou vodu. Plod tak byl neschopen života. Navíc to bylo komplikované v tom, že manželka začínala devátý měsíc těhotenství. To je nejklidovější stádium a nešel tak vyvolat předčasný porod, protože by to mohlo ublížit jí. Nepřicházel v úvahu ani císařský řez, jelikož by mohl poškodit placentu. Jediná možná varianta byla donosit dítě až do řádného porodu. Manželka jej tak donosila a porodila v Českých Budějovicích. Narodil se chlapeček, dostal jméno Dominik a žil dvě hodiny.

Já si vůbec nedovedu představit situaci, kdy mi někdo něco takového sděluje. Jaké byly první pocity?
V tu chvíli byste umřel, než snášel tu bolest. Opravdu. Ale víte, že nemůžete. Nebyl jsem na světě sám, měl jsem manželku, která trpěla ještě víc. Nesměl jsem se zbláznit. Přes všechnu tu tíhu a bolest jsem se snažil chovat tak, jako kdybych tu informaci neměl. Čekal jsem, kdy dostanu epileptický záchvat, protože se nesmím vystavovat stresu. Viděl jsem zlomenou manželku... Těžko se to popisuje, těžko se o tom mluví. Pro některé pocity neumím najít slova.

Ten měsíc do porodu byl nejhorším v celém životě?
Ano. Každý den jsem věděl, že to dítě žije. Hladil jsem manželce bříško, povídal jsem si s ním, četl jsem mu pohádky... Ale přitom jsem věděl, že se za pár dní narodí a zemře. Takřka jsem se s ním dennodenně loučil. Bylo to nejhorší období mého života.

Co bylo potom?
Jakmile se dítě narodilo, a já jsem ten okamžik popsal přímo v té knize, jsem ucítil pevnou půdu pod nohama. Dopadl jsem na úplné dno a nezbylo mi už vůbec nic. Byl jsem bez peněz, bez přátel, bez práce, bez domova, bez dítěte... Zůstal jsem jenom já, moje manželka a moje maminka, které si neskutečně vážím a která přišla o dvě své děti.

Takže jste měl odhodlání začít úplně znovu?
Věděl jsem, že mi nic jiného nezbývá. Motivace, vrátit se do normálního života, byla obrovská. Manželka mě potřebovala. Museli jsme se od něčeho odpíchnout. A věděl jsem, že pokud ne teď, tak už nikdy. Hlouběji to nešlo, o nic víc přijít nejde. Dva měsíce jsme byli doma, nedělal jsem vůbec nic. Měsíc po narození syna jsem však chtěl napsat životopis. Potřeboval jsem to. Během toho, co jsem ho psal, tak jsem se dostal z toho nejhoršího. Dneska už se cítím trochu normálně, protože všechno šlo na ten papír. 

Nový začátek, nový život... Jsou i nové příležitosti?
Prvních pár měsíců, když jsme se přestěhovali do Budějc, tak to bylo hodně těžké. Měl jsem pocit, že mi někteří lidé z branže měli za zlé odchod do Prahy. Cítil jsem to. Pochopili však, že sem patřím, že jsem se vrátil zpátky. A začaly také chodit nabídky, dnes mám práce docela dost. Je pár lidí, kteří mi k tomu opravdu pomohli. Já se díky tomu vracím do života. Za to jsem neskutečně vděčný.

A jak jste na tom po zdravotní stránce?
Super. Zrovna nedávno jsem prodělal kontrolní magnetickou rezonanci. Změny jsou trvalé, stálé, žádná progrese. V hlavě je tedy relativně všechno v pořádku. Dvacátého března by to mohly být dva roky bez epileptického záchvatu.

Se ženou asi také plánujete rodinu.
Nic jiného si nepřeji. Chci se co nejdříve úplně uzdravit psychicky, abych se poté mohl naplno věnovat potomkovi. Mohu prozradit, že antikoncepci neužíváme. (smích) Necháváme to přírodě. Pokud nám bude požehnáno, čím dřív, tím líp, budeme rádi.

Jak dlouho spolu jste?
Dvacátého března budeme mít roční výročí svatby, oficiálně jsme spolu od března roku 2014.

Článek byl vybrán do sekce To nejlepší z Drbny u příležitosti pátých narozenin Budějcké Drbny. #tonejlepsizdrbny