Když jsem byla poprvé těhotná, myslela jsem si, že mám ve 22. týdnu velké břicho. Dneska koukám na tu fotku a musím se smát. Mám pocit, že momentálně je mám tak dvojnásobné (a určitě se tomu zasměju i za dva měsíce, protože to není zas až tak pravda). Co se týče pocitů ala vorvaň, nic se oproti prvnímu těhotenství nezměnilo. Pásek už zapínám na poslední dírku, jak se mi opět rozjíždí pánev, normální džíny už jsou mi nepohodlné, každá guma mě škrtí. A tak musím začít sahat po těch těhotenských. Upřímně, to je fakt na prd.
33. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Konec roku v rychlém kroku aneb jak na Nový rok, tak snad už nikdy více
34. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCA
35. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Mámu jsem sněd, tátu jsem sněd a vás taky sním
36. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Od hlavy k pohlaví
37: DÍL:NA ROZTRHÁNÍ: (Nejen) Maminčiny výlety
Moje babička říkává, že by radši desetkrát rodila, než jednou nosila. Bylo to sice proto, že každé těhotenství vyloženě problila od začátku do konce (a jedla i citróny, aby ji nebylo blbě), ale já si troufám tvrdit to stejné (přestože vůbec nezvracím), protože období, kdy se nevejdu do normálního oblečení, mě trošku frustruje.
Když narazím na jakýkoliv článek o těhotenství, vidím většinou samé superlativy, rozplývání se nad bříškem, a nebo dokonce i nad tím, že „hurá, můžu obléct manželovy džíny“. Já musím upřímně říct, že když se postavím k svému šatníku, jsem občas (skoro furt?) zoufalá, obzvlášť, když nechci vypadat ve všem jak v pytli. Denním scénářem je: „A tak to na sebe ještě zkusím narvat,“ a ve finále se těstně před odchodem oblékám do těch stejných těhotenských kalhot, jako včera, předevčírem (a které budu oblékat ještě následující čtyři měsíce, pokud nebudu muset sáhnout po těch o velikost větších), protože jsou prostě pohodlnější.
„Jůůů, ty už máš pěkné bříško, fakt ti to sluší.“ Slyším od okolí a říkám si, jestli nejsou padlí na hlavu. Já vím, já vím, těhotné ženě nikdo neřekne, že ztloustla, protože to opravdu není otázka přežírání se (pokud si teda někdo neřekne, že je to jedno a že tohle období je od toho, aby si člověk dopřál), takže vždycky slušně poděkuji a nechávám svoje zvrácené hormonální pocity stranou. Každopádně sebevědomí je na nule, protože už na vás nemrkne ani žádný chlap, a tak jde celé ženství ta tam. Teď je ještě relativně dobré, že všechno zakryji látkou, ale co teprve v létě?!? Radši na to nemyslím.
„Mám pocit, že tam dole mám závaží,“ píše mi Míša, která rodí dva měsíce přede mnou. „Vím, o čem mluvíš,“ odpovídám jí na zprávu, když otvíráme další z témat frustrace v těhotenství. Když už o všem píšu tak otevřeně..., co si budeme povídat, všechno se to tam dole mění, sliznice se prokrvují, připadáte si jak chodící vulva. Nehledě na to, že je člověk háklivý na všelijaké kvasinky a bakterie. A tak, i když by vlastně byla i chuť, odmítáte i intimní chvilky s mužem (který, mám pocit, také dvakrát nestojí o cosi, co už dávno nepřipomíná „pouštní kvítek"), a radši se občas uchýlíte k masturbaci (Ježíš, já to fakt napsala :-D). Když nad tím tak nahlas uvažuji, možná by to mohlo být dobré zpestření sexuálního života. Takový live chat s vlastním mužem... hm, popřemýšlím nad tím.
Ve chvíli, kdy z toho začínám být zas docela zdeptaná, na mě blikne e-mail: „Milé budoucí maminky, dovolujeme si vás pozvat do prvního ročníku soutěže Těhotná MISS. Do soutěže, kde nejde o dokonalá těla, ale o oslavu těhotenství a příjemně strávený čas mezi stejně naladěnými lidmi s reálnou šancí vyhrát POROD SNŮ.“ Ani nepřemýšlím nad tím, jak přišli na můj e-mail, a zvědavě otevírám jejich stránku, protože formulka „porod snů“ mě opravdu zaujala, protože mi to trošku nahrává do mých předchozích úvah o porodu.
„Vítězka získá Porodní balíček bonding, doprovod duly k porodu, konzultaci s dulou, kurz vázání dítěte v šátku...," čtu a vlastně mě ani víc nezajímá, protože je mi jasné, že pořadatelé budou jistojistě kontaktními rodiči. Zapomínám na nějaké „trápení“ s ujmou na ženskosti kvůli těhotenství a otevírám přihlášku. Ani ne tak kvůli tomu, že bych se chtěla někde předvádět, ale je to skvělá příležitost, jak zase trošku podpořit myšlenku přirozeného porodu a nošení dětí. „Marti, sleduj, mohly bychom tam jet spolu,“ posílám odkaz i švagrové a mám radost, že mám před sebou zase nějakou misi a nemám čas myslet na blbosti.
Když se nad tím druhým těhotenstvím tak zamyslím, kdyby mi nerostlo to břicho (a taky to všechno kolem), ani bych o něm nevěděla. Spím pořád v oblíbené stabilizované poloze (občas se ráno vzbudím a mám pocit, že jsem noc dost možná prospala i na břiše), jím co chci (fakt nemám čas a ani náladu přemýšlet nad tím, že bych něco jíst neměla, protože jsem vlastně ráda, že vůbec mám čas něco sníst), dopřeji si dobrou decinku vína (klidně každý večer, no a) a věčně se tahám s Vincentem, taškou, nákupem... Kdyby to břicho nerostlo a já mohla pak „jen“ porodit, tak je to vlastně pohádka.
Samozřejmě, že některé pocity jsou absurdní (a občas je tu i trošku zveličuji a rozhodně se tím nezabývám každou volnou chvilku), ale vím, že tohle v období těhotenství, dost možná, potká každou z nás. Faktem je, že Vincent mě zaměstnává natolik, že ty myšlenky přichází opravdu jen zřídka a většinou jen po večerech, kdy má člověk konečně chvilku pro sebe.
No a protože občas je třeba koupit si nějaký ten pěkný kousek na sebe, můžete se zúčastnit soutěže o poukaz na 500 korun na nákup v obchodě Mamii, který nabízí krásné (a nejen) těhotenské kousky. Podrobnosti zde: https://www.facebook.com/NaRoztrhani/posts/187617358408205.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
