NA ROZTRHÁNÍ: Poprvé bez

34. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Rok za námi, geny mě dohání aneb něco málo o BRCA
35. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Mámu jsem sněd, tátu jsem sněd a vás taky sním
36. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Od hlavy k pohlaví
37. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: (Nejen) Maminčiny výlety
38. DÍL: NA ROZTRHÁNÍ: Pootevření 13. komnaty těhotenství

Čekám až mi napíše švagrová, že je připravená vyjet, abychom se tam potkaly zhruba ve stejný čas. Míra vybral místo, kam to máme obě skoro stejně daleko. Místo, kde prý není ani moc signál, ani internet. Cítím na sobě trošku nervozitu. Za prvé z odjezdu od malého (jooo, vím, že to zvládne, ale co já?!?), za druhé z toho, že budu po x měsících řídit někam dál než po městě, a ještě k tomu sama. Ne, že bych se bála, že jsem to zapomněla, ale jak pořád řídí Míra, tak je to nezvyk (každopádně to, že máme teď automat ulehčuje celou situaci, protože mám pocit, že od prvního těhotenství mám mozkovou kapacitu akorát tak na to, sledovat cestu, zpětný zrcátka a ovládat maximálně ty dva pedály. Nedej Bože, abych musela něco dalšího nastavovat za jízdy).

Malej si hraje v pokojíčku, a tak se s ním jdu rozloučit: „Maminka jede pápá, Vincíku.“ Nic. Dávám mu pusinku na tvář. Ignorace. Asi ví, co jsem na něj upekla a nechce se mnou nic mít. Tak se jdu obléct a alespoň se v chodbě trošku pomazlím se svým mužem. Cítím lehký záchvěv smutku, že mi nejde ani zamávat. „Můžeš být ráda, že hystericky neřve,“ řeknu si pro sebe a vlastně se tím uklidím ještě než sednu do auta. Snažím se pro jistotu naťukat do navigace cíl a připojit telefon k bluetooth. „Sakra, jak se to dělá?“ Hledám nastavení v telefonu, zapínám volbu v autě a ... nic. Sahám alespoň po sluchátkách, kdyby náhodou někdo volal, a spouštím alespoň tu navigaci. Sotva se rozjedu, zjistím, že ta paní vůbec nic nepovídá a kolečko „volume“ na ni jaksi neplatí. „Takže taky nic,“ povzdechnu si a nechám běžet alespoň obraz. Vždyť tu cestu zhruba znám.

V cíli jsem dřív než Marťa, a tak si píšu s Mírou. Malej je samozřejmě v pohodě (po hodině, jak by ne, na to už je zvyklý). Jsem trošku nervózní z toho, že nás mají odvézt někam do lesa a já nevím, jestli budeme v kontaktu, ale jsem připravena na všechno. Loučím se s Mírou, sedám do minibusu a těším se na perličky, jídlo, pohodu, relax a hlavně pořádný spánek.

Hned při příjezdu zjišťuji, že wifi není, ale signál je. Nechci sice nijak extra vypisovat a rušit je, když mají víkend pro sebe, ale přece jen jsem klidnější, kdyby bylo cokoliv třeba. A tak zkouším vypnout i hlavu a ponořit se plně do zaslouženého víkendu. Všechno je tu nádherné, v županech se můžeme přemisťovat z pokoje do wellness zóny. Kdybych si nebrala žádné oblečení, tak to vlastně skoro nevadí. Jen teda těhotenský balíček, který nám koordinátorka doporučila vlastně zas tak těhotenský asi nebude. První masáž, kterou máme v pobytu zahrnutou, je bez mušlí místo s mušlemi, protože nás nechtějí moc nahřívat, když jsme v jiném stavu (Marťa by to klidně mohla ještě popřít, protože břicho ještě moc nemá, ale na mně už je 24. týden docela znát). Vlastně nám řeknou, že bychom ani neměly moc do té vířivky pod širým nebem, kterou máme v rámci balíčku, a tak nám nabízejí kredit na jinou proceduru. Na chvíli mi chvíli připadá, že jsem snad nesvéprávná, ale oprošťuji se od toho a přijímám nabídnutou kompenzaci.

Každopádně v rámci wellness prostoru využíváme plně dle svého uvážení dostupné aroma páry i vířivku a relaxujeme v odpočinkových místnostech. Vždy s nějakým dobrým čajem. Já věčný zmrzloun si v párách vyloženě libuji a miminko nijak neprotestuje. Každopádně klasickým suchým saunám se vyhýbáme.

První dva dny máme nabitý program, dopřejeme si i kosmetiku a manikúru (na kterou jsme neměly poslední rok čas. Nebo chuť? Nebo nám to přišlo možná zbytečné při tom věčném plácání se v plínách a umývání rukou?), a hlavně si užíváme toho, že nám někdo vaří. Nevydržím a průběžně posílám Mírovi fotky všeho, co děláme. On mi zas posílá fotky toho, jak to krásně zvládají. Na jídlo se ho radši neptám. Vím, že Vínca případně přežije i na suchém rohlíku (a i kdyby mu dal párek nebo něco, co tatínci rádi rychlovaří, tak se asi také nic nestane). A ono je lepší to nevědět.

V noci sice spím, ale samozřejmě se budím k ránu tak, jako doma, takže se žádné extra vyspávání nekoná. Ze soboty na neděli mi Míra napíše, že má malý zvýšenou teplotu, takže už jsem trošku nervózní, a v neděli před odjezdem se cítím v podstatě nevyspaná, protože jsme s Marťou ponocovaly a koukaly se na filmy, nebo si povídaly. Ani plně nevyužíváme možnosti pozdějšího odjezdu. Sice jsme to měly původně v plánu, ale nakonec se jdeme už jen dopoledne trošku ohřát do páry, naházíme do sebe jídlo a už se obě vyloženě těšíme, až dojedeme domů.

Je to sice fajn si takhle odpočinout, ale musím říct, že příště pojedu asi radši někam s mýma láskama. Je to bez nich takové poloviční. Vždycky mi i příjde líto, že s nimi nemůžu ten zážitek sdílet. Možná, že kdybych nebyla těhotná a jela někam na dámskou jízdu, bude to zas trošku jiné, ale tohle odpočívání v klidu mi až tak nejde. Jeden den by asi stačil.

Jsem na ně tak natěšená, že se mi cesta domů strašně vleče. Když konečně zaparkuji, ženu po schodech domů tak, že mi Míra mezi dveřma říká: „Prečo sa tak trasieš?“  Po tom, co ho samozřejmě poobjímám a olíbám, ze sebe vykoktám něco jako, že za to můžou ty schody a koukám po Vincíkovi. Stojí u dveří kuchyně a usmívá se. Nečekala jsem zázračné reakce, ale najednou mi připadá, jako bych byla cizí. „Ty jo, musí to být pro Míru vždycky divný, když je dlouho na služebce,“ bleskne mi hlavou. Každopádně se na malého hned nevrhám a nechávám ho uvědomit si, že jsem zas doma. Za chvíli už na mě leží a překvapivě usíná (a Míra vedle nás, asi to měl náročné :-)). Muž mi sice psal, že má zvýšenou teplotu, ale to, že se mu jednou poblinkal a začal mu v neděli průjem, se dozvídám až když jsem zpět. Takže mě čeká veselý začátek týdne. Doufám, že v tom budou jen ty spodní dvojky, co se mu derou ven.

PODČARNÍK

Za celý ten víkend se mi vůbec nenalila prsa. Malý si první den po návratu na kojení ani nevzpomněl. A Míra říkal, že byl naprosto v pohodě. Myslím si, že kdybych byla pryč týden, asi si úplně odvykne. Takhle si občas ještě vzpomene. Dudlá si někdy k uspání (protože dudlík nevedeme). Ale někdy nejeví o prso zájem vůbec. Už tomu nechávám volný průběh, protože není hysterický, ale vždycky krásně přijde, ukáže na prsíčko a říká „To?“ a kývá hlavičkou s takovýma psíma očima, že bych byla blázen, kdybych mu nedala tu možnost se ještě přijít občas pomazlit.